III.ÚS 161/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 161/20 ze dne 11. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMEX-INVEST s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2018, č. j. 22 A 175/2016-50, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2019, č. j. 9 As 159/2018-60, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do jejího vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a k porušení zásady zákazu překvapivého rozhodnutí dle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Pro rekapitulaci je nejprve vhodné uvést následující. Stěžovatelka je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí. Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz (dále jen "Úřad městského obvodu") vydal dne 19. 5. 2008 rozhodnutí, kterým vyhověl návrhu proti stěžovatelce na poskytnutí ochrany proti zřejmému zásahu do pokojného stavu a uložil stěžovatelce obnovit nepřetržitou dodávku vody do bytu v nemovité věci v jejím vlastnictví. Toto rozhodnutí (resp. následné opravné rozhodnutí ze dne 3. 6. 2008) nebylo stěžovatelce údajně nikdy platně doručeno, neboť stěžovatelka v době vydání a doručování rozhodnutí neměla zapsaného jednatele v obchodním rejstříku ani jinou oprávněnou osobu, která by jménem stěžovatelky jednala a mohla přebírat poštu. Z těchto důvodů proti tomuto rozhodnutí nemohla stěžovatelka platně podat opravný prostředek. Přesto za stěžovatelku a jejím jménem odvolání proti rozhodnutí Úřadu městského obvodu podala advokátka, která ovšem nedisponovala platnou plnou mocí, protože nebyla podepsána jednatelem stěžovatelky (která jej v té době neměla). O takto podaném odvolání následně rozhodoval Magistrát města Ostravy, Odbor vnitřních věcí (dále jen "Magistrát"), který své rozhodnutí ze dne 12. 8. 2008 opět doručoval v době, kdy stěžovatelka stále neměla v obchodním rejstříku zapsaného jednatele. Magistrát napadené rozhodnutí Úřadu městského obvodu potvrdil. 3. Stěžovatelka následně Magistrát dne 17. 4. 2014 požádala, aby ve smyslu ustanovení § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") vydal deklaratorní rozhodnutí o tom, že předchozím rozhodnutím Úřadu městského obvodu ze dne 19. 5. 2008, resp. ze dne 3. 6. 2008, a navazujícím rozhodnutím Magistrátu ze dne 12. 8. 2008 nevznikly stěžovatelce žádné práva ani povinnosti, konkrétně povinnost zajištění dodávky vody do blíže specifikovaného bytu. Magistrát nejprve usnesením ze dne 5. 5. 2014 řízení zastavil, proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala a následně je napadla i žalobou, pročež Krajský soud v Ostravě následně usnesení o zastavení řízení zrušil, což bylo následně potvrzeno i rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a věc se vrátila Magistrátu k novému rozhodnutí. 4. Nově poté Magistrát v obnoveném řízení dne 14. 7. 2016 rozhodl, že (ve stručnosti) stěžovatelce původními rozhodnutími Úřadu městského obvodu i následně Magistrátu z roku 2008 vznikla povinnost zajistit dodávku vody do bytu ve vlastnictví stěžovatelky, a to právě ode dne 18. 8. 2008 (právní moc rozhodnutí Magistrátu). Proti rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, avšak její odvolání bylo Krajským úřadem Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") dne 26. 9. 2016 zamítnuto. Stěžovatelka proto podala ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") správní žalobu dle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Krajský soud však nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím určil, že rozhodnutí Magistrátu ze dne 14. 7. 2016 a rozhodnutí krajského úřadu ze dne 26. 9. 2016 jsou nicotná, a to s argumentací, že stěžovatelka podala žádost podle § 142 správního řádu až po 1. 1. 2014, kdy již platil a v účinnost vešel zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník"), který správním orgánům nesvěřuje pravomoc rozhodovat o ochraně před zásahem do pokojného stavu v občanskoprávních věcech. Překvapivé je toto rozhodnutí podle stěžovatelky zejména s ohledem na skutečnost, že o věci krajský soud již jednou rozhodoval (viz bod 3 tohoto usnesení) a tehdy vyjádřil odlišný právní názor. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu označena za opožděnou, a proto byla odmítnuta. Napadené rozhodnutí krajského soudu však bylo meritorně přezkoumáno, neboť proti rozhodnutí krajského soudu podal současně kasační stížnost i krajský úřad. Tato kasační stížnost pak byla napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu zamítnuta. 5. Stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti namítá, že postup Nejvyššího správního soudu nebyl správný, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo stěžovatelce doručováno v době, kdy stěžovatelka neměla jednatele ani ustanovenou osobu oprávněnou za ni jednat. To ostatně z úřední činnosti zjistil i krajský soud a ustanovil stěžovatelce opatrovníka za účelem doručení rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu ze dne 15. 3. 2018 proto bylo stěžovatelce, resp. ustanovené opatrovnici, doručeno až dne 13. 7. 2019. Od tohoto data pak stěžovatelka odvíjela lhůtu k podání kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však počítal lhůtu k podání kasační stížnosti od data doručení do datové schránky stěžovatelky, a to bez bližšího zjišťování, zda měla stěžovatelka v době doručování statutární orgán či nikoliv. Nejvyšší správní soud tedy vůbec nezkoumal naplnění podmínek řízení. Ostatně problematika doručování stěžovatelce za situace, kdy tato nemá v obchodním rejstříku zapsaný statutární orgán, stojí na samém prvopočátku celého sporu (viz výše). S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud (údajně nesprávně) odmítl stěžovatelčinu kasační stížnost, vůbec se nezabýval podstatou stěžovatelčiných námitek a tyto námitky meritorně neprojednal. 6. V napadeném rozsudku krajský soud došel k závěru, že stěžovatelka podala žádost o určení právního vztahu v soukromoprávní věci u správního orgánu v době, kdy již zákon pravomoc k takovému rozhodnutí správním orgánům ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") nesvěřoval. K tomu však stěžovatelka namítá, že předchozí rozhodnutí Úřadu městského obvodu a následně i Magistrátu byla vydána ve správním řízení. Povinnosti založené rozhodnutími z roku 2008 jsou po stěžovatelce dále exekučně vynucovány a stěžovatelka proto hledá ochranu, resp. způsob, jak dosáhnout revize tohoto rozhodnutí. Proto bylo podle ní zcela nerozhodné, že podala návrh na zahájení řízení podle § 142 správního řádu až po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti nového občanského zákoníku, neboť povinnosti jí byly založeny veřejnoprávním rozhodnutím správního orgánu, byť vydaným ještě podle § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "starý občanský zákoník"). Zatímco tedy krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí zkoumal, zda se jedná o věc, o které přísluší rozhodovat soudům ve správním soudnictví, stěžovatelka namítá, že musí být zřejmé, že rozhodnutí správních orgánů přísluší přezkoumávat správním soudům dle § 2 a § 65 s. ř. s. 7. Jestliže krajský soud vyhodnotil napadená rozhodnutí správních orgánů jako nicotná a tedy jako rozhodnutí, k jejichž vydání nebyly správní orgány vůbec věcně příslušné, namítá, že při podání návrhu na zahájení deklaratorního řízení byly správní orgány nepochybně oprávněné je vést. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zase uvádí, že úvahy soudu k prokázání nicotnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud přesvědčivě nezdůvodnil, proč by aplikace § 142 správního řádu na vztahy vzniklé správním rozhodnutím podle § 5 starého občanského zákoníku byla vyloučena, resp. postrádala zákonné zmocnění. Stěžovatelka vycházela z právní úpravy a judikatury platné před přijetím nového občanského zákoníku. Není rovněž v pořádku, pokud soudy na daný případ aplikovaly nový občanský zákoník, přestože původní rozhodnutí z roku 2008 o pokojném stavu bylo vydáno správními orgány podle § 5 starého občanského zákoníku. Soudy prý prohlášením nicotnosti napadených rozhodnutí stěžovatelce zcela znemožnily do