III.ÚS 1943/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1943/07 ze dne 26. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Dženo, občanské sdružení, se sídlem Praha 1, Pštrossova 25, IČ: 65401361, zastoupeného JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. května 2007 č. j. 33 Odo 1458/2005-101, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2005 č. j. 13 Co 98/2005-69, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. prosince 2004 č. j. 23 C 119/2002-48, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Zámek Štiřín, se sídlem Ringhofferova 711, 251 68 Kamenice, IČ: 62933906, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel všechna, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která údajně porušila jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně článek 36 odst. 1, článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článek 1 Ústavy ČR. Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že Konferenčním centrem zámku Štiřín, státní příspěvkovou organizací, byla na stěžovatele podána žaloba pro zaplacení 750 537,- Kč s příslušenstvím, z titulu nezaplacené faktury za poskytnuté služby v ubytovacích, restauračních a konferenčních prostorách konferenčního centra pro akci Mezinárodní romské unie - 5. světového kongresu pořádaného stěžovatelem ve dnech 21. 7. - 2. 8. 2000. Stěžovatel tvrdí, že neměl důvod výše uvedenou částku uhradit, protože nebyl objednatelem fakturovaných služeb, neboť objednatelem údajně byla Mezinárodní romská unie, přičemž záloha ve výši 100 000,- Kč nebyla rovněž uhrazena stěžovatelem, ale Nadací Rajka Djuriče. Podle tvrzení stěžovatele bylo Ministerstvem zahraničních věcí ČR přislíbeno "spolufinancování" výše označené akce minimálně do částky 500 000,- Kč. Proto stěžovatel v průběhu řízení navrhl k prokázání tohoto svého tvrzení vyslechnout tehdejší zástupce a další pracovníky Ministerstva zahraničních věcí, ale nebylo mu vyhověno. Nestalo se tak přesto, že stěžovatel ve svém vyjádření k dotazu soudu vysvětlil, z jakého důvodu trvá na výslechu jím navržených svědků - dr. M. P. (tehdejšího náměstka ministra) a jeho poradce - JUDr. J. P. V řízení stěžovatel zpochybnil i platnost smlouvy, resp. dalších dohod uzavřených mezi účastníky, které považoval za neplatné z důvodu jejich údajného uzavření v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, které spatřoval ve výši požadované částky jdoucí zcela mimo finanční i jiné majetkové možnosti stěžovatele. V návaznosti na "strohost odůvodnění soudu prvního stupně" ohledně neprovedení stěžovatelem navržených důkazů poukazuje stěžovatel na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 142/03. Odvolací soud v řízení před ním vedeném podle názoru stěžovatele nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v neprovedení navržených důkazů, čímž mělo dojít k porušení rovnosti účastníků řízení (ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatel zdůrazňuje, že soudem prvního stupně namítaný princip hospodárnosti řízení nemůže převážit dodržení principu materiální pravdy, neboť by to znamenalo "popření smyslu existence justice". Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2007 č. j. 33 Odo 1458/2005-101 o odmítnutí dovolání stěžovatel vytýká, že "jeho pouhé konstatování" o nepřípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu nedostatku zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu odporuje principu právního státu (ve smyslu článku 1 Ústavy ČR) a je v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 594/02. II. Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 119/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti: Příspěvková organizace Konferenční centrum Štiřín, s účinností od 1. 4. 2004 s názvem Zámek Štiřín (dále jen "žalobce") se žalobou po stěžovateli domáhala zaplacení částky 750 537,- Kč s příslušenstvím, později omezenou na Kč 730 537,- která byla stěžovateli fakturována fakturou č. 212 2000 ze dne 8. 8. 2000, splatnou 21. 8. 2000 za objednané ubytovací a s tím spojené služby, které stěžovateli poskytl a na základě jeho objednávky ze dne 26. 7. 2000, dohody o způsobu úhrady za poskytnuté služby ze dne 24. 7. 2000 a dohody o zvýšení rozsahu objednaných služeb ze dne 29. 7. 2000 na akci jím pořádanou ve dnech 21. 7. - 2. 8. 2000 v prostorách Konferenčního centra zámku Štiřín. Ve svém vyjádření ze dne 10. 10. 2002 (č. l. 17-20) stěžovatel popřel, že by dne 26. 7. 2000 objednal fakturované služby a uvedl, že byl pouze spoluorganizátor celé akce a současně "adresou k doručování všech faktur týkající se uspořádání 5. World IRU Congres". Stěžovatel tvrdil, že faktury, týkající se této akce, měly být vystavovány na Nadaci Rajka Djuriče. K důkazu navrhl stěžovatel mimo jiné výslech jak výše jmenovaných pracovníků ministerstva, tak i dalších dvou pracovníků - Ing. K. H. a Ing. J. O. K žalované částce stěžovatel pouze namítal, že faktura neobsahuje slevu, obsahuje nesprávně započítané položky a ubytování není rozepsáno na konkrétní fyzické osoby, ale na zmíněnou nadaci. K dotazu soudu (č. l. 24), aby upřesnil, k jakým žalobním tvrzením mají být vyslechnuti navrhovaní svědci, stěžovatel uvedl (č. l. 26), že využití zámku Štiřín ke konání některých částí konference mu bylo nabídnuto dr. M. P., přičemž za pronájem mělo být hrazeno "symbolické nájemné", bez uvedení konkrétní částky, což chápal jako "první konkrétní krok k naplňování konkrétní dohody". Stěžovatel tvrdil (č. l. 27), že "výslech navrhovaných osob má sloužit k prokázání toho, za jakých okolností došlo k jednání mezi Ministerstvem zahraničních věcí a stěžovatelem, resp. International Romani Union (IRU), zda bylo dohodnuto, že mají dostat užívání Štiřína za symbolický nájem nebo ne". Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 12. 2004 č. j. 23 C 119/2002-48 uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 730 537,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve výroku II. rozsudku vyčíslené náklady řízení a řízení ohledně částky 20 000,- Kč zastavil (výrok III.). Soud prvního stupně po zhodnocení především listinných důkazů provedených ve věci a po poučení účastníků podle ustanovení § 119a o. s. ř. nepřipustil "v rámci hospodárnosti řízení" další důkazy navrhované stěžovatelem s odůvodněním, že "k prokázání skutkového stavu má dostatek důkazů". Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že to byl stěžovatel, kdo si u žalobce objednal služby v jeho prostorách pro již zmíněnou akci IRU. Služby byly žalobcem fakturovány a jejich úhrada byla žalobcem marně písemně upomínána. K námitce stěžovatele ohledně fakturované částky za poskytnuté služby soud prvního stupně konstatoval, že na její výši se smluvní strany dohodly. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2005 č. j. 13 Co 98/2005-69 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.). Odvolací soud o odvolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 3. 2005, a konstatoval, že soudem prvního stupně provedené dokazování bylo provedeno v rozsahu, který umožňuje úplným způsobem zjistit skutkový stav věci, přičemž odvolací soud považuje za správné i jím vyvozené právní závěry. Především je podle názoru odvolacího soudu správné skutkové zjištění, že mezi účastníky řízení byla písemně uzavřena dohoda o způsobu financování akce a jejím vyúčtování stěžovateli; ten také písemně objednal u žalovaného ubytování pro účastníky akce. Následovala opět písemná dohoda o navýšení celkového účtu akce o vyjmenované položky, včetně jejich ceny a způsobu a termínu zaplacení. Všechna tato skutková zjištění zcela postačují pro závěr o uzavření smlouvy o ubytování a poskytnutí s tím souvisejících služeb účastníků akce (ve smyslu § 754 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "OZ"), takže námitky stěžovatele vyvracející tento závěr shledal odvolací soud s ohledem na jejich obsah zcela neopodstatněnými. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR, který je usnesením ze dne 22. 5. 2007 č. j. 33 Odo 1458/2005-101 jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Dovolací s