III.ÚS 1952/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1952/17 ze dne 4. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Brentwood, s. r. o., sídlem náměstí 28. října 1104/17, Brno - Černá Pole, zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem, sídlem Kounicova 284/39, Brno - Veveří, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. března 2017 č. j. 29 C 216/2015-110, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jana Prokeše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 23. 3. 2017 č. j. 29 C 216/2015-110 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 950 Kč proti povinnosti vedlejšího účastníka vydat stěžovatelce předmět kupní smlouvy, tj. dětskou zimní obuv PEGRES s kožíškem, suchý zip, velikost 24, barva modrá, označeno kódem zboží 1 100018 (výrok I.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 500 Kč jako náhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku, jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 24 967 Kč (výroky II. a III.), a dále jí byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 2 219 (výrok IV.). 3. Na základě provedeného dokazování městský soud zjistil, že mezi stěžovatelkou jako prodávající a vedlejším účastníkem jako kupujícím, kdy stěžovatelka jednala při uzavření smlouvy jako podnikatel a vedlejší účastník jako spotřebitel, byla dne 31. 10. 2014 uzavřena kupní smlouva, kterou se stěžovatelka zavázala, že vedlejšímu účastníkovi odevzdá obuv a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní a vedlejší účastník se zavázal, že ji převezme a zaplatí prodávajícímu sjednanou kupní cenu (§ 2079 odst. 1 ve spojení s § 2158 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "obč. zák."). Stěžovatelka odevzdala obuv vedlejšímu účastníkovi, který ji převzal a zaplatil sjednanou kupní cenu. Vedlejší účastník následně uplatnil u stěžovatelky vadu obuvi (§ 2172 obč. zák.), kterou stěžovatelka neuznala. Vedlejší účastník poté odstoupil od kupní smlouvy a požádal stěžovatelku o vrácení kupní ceny zaplacené dle smlouvy proti vrácení obuvi ve lhůtě. Obuv při převzetí vedlejším účastníkem měla vadu, která vznikla porušením povinnosti stěžovatelky dle smlouvy (§ 2095 odst. 1 ve spojení s § 2161 obč. zák.). Zároveň vedlejší účastník před převzetím obuvi nemohl vědět, že věc má tuto vadu a ani ji sám nezpůsobil. Vedlejší účastník tak v souladu se zákonem využil svého práva a odstoupil od smlouvy a požádal o vrácení kupní ceny dle smlouvy proti vrácení obuvi, kdy zároveň soud měl za to, že již s ohledem na charakter vady nebylo možno požadovat dodání nové věci bez vad ani výměnu pouze součásti věci (§ 2169 obč. zák.). Městský soud dospěl k závěru, že odstoupením vedlejšího účastníka od smlouvy byla smlouva zrušena od počátku a vedlejšímu účastníkovi vzniklo právo na vrácení kupní ceny dle smlouvy, za situace, kdy stěžovatelka požadovala vrácení obuvi, proti povinnosti vedlejšího účastníka vydat obuv stěžovatelce z titulu bezdůvodného obohacení obou účastníků plněním dle zrušené smlouvy (§ 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 obč. zák.). Stěžovatelka však kupní cenu nevrátila. Vedlejší účastník také při uplatnění výše uvedeného práva z vadného plnění účelně vynaložil náklady na vyhotovení znaleckého posudku (§ 1924 obč. zák.) a vyzval stěžovatelku i k zaplacení náhrady těchto nákladů. Stěžovatelka ani tuto náhradu nezaplatila. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem městského soudu byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a rovné postavení obou stran řízení, a to zejména v případě, kdy stěžovatelce bylo upřeno právo se vhodně vyjádřit k posudku vedlejšího účastníka. Je-li posudkem bráno jako výrobní vada provedení šitého spoje, které se však při průmyslové výrobě při zhotovení jednotlivých výrobků (párů obuvi) nemění a je tedy použita stejná jehla i nit u celé produkce, nepřipuštění dotazů stěžovatelky k výrobnímu procesu a certifikaci jako irelevantních k případu tak stěžovatelce neumožnilo hájit se a posudek vedlejšího účastníka zpochybnit. Obhajoba stěžovatelky totiž nebyla založena jen na rozporování zjištění znalce ve smyslu přiměřenosti či nepřiměřenosti délky stehů či napětí příliš slabé nitě v širším otvoru po jehle, ale na faktech, že tato obuv je běžně s vysokým podílem na trhu touto technologií vyráběna, přičemž se takový způsob výroby naprosto nepovažuje za vadu. Stěžovatelce nebylo též umožněno vyjádřit se ke všem skutečnostem i nepravdivým tvrzením v posudku. Žádost stěžovatelky o vypracování revizního znaleckého posudku byla zamítnuta, a to i přesto, že došlo k naprosto protichůdným tvrzením soudního znalce vedlejšího účastníka a soudní znalkyně, autorky článku "Kdy je provlhnutí obuvi důvodem k reklamaci?". Stěžovatelka je toho názoru, že nepanuje-li v tvrzeních dvou soudních znalců k témuž problému shoda, měl být revizní posudek v rámci objektivnosti soudem vyžadován. Přijmutí znaleckého posudku vedlejšího účastníka soudem je podle stěžovatelky v tomto případě zcela nesprávné a bylo tak rozhodující pro vynesení nespravedlivého rozsudku. Skutečnost, že posudek předložený vedlejším účastníkem je účelově nepravdivý, je doložena posudkem soudní znalkyně a vedoucí akreditované zkušební laboratoře Ing. Štáchové, autorky uvedeného článku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný prostředek k dispozici neměla. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 950 Kč, resp. 3 450 Kč včetně nákladů na vypracování znaleckého posudku. 10. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2