III.ÚS 2177/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2177/15 ze dne 7. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015 č. j. 21 Cdo 359/2015-304, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Národního památkového ústavu, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se žalobou vůči vedlejšímu účastníkovi domáhala náhrady škody v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru, mj. též uložení povinnosti vydat jí 370 ks stravenek v nominální hodnotě 90 Kč za pracovní dny v období od 22. 6. 2004 do 30. 4. 2006, kdy nebylo stěžovatelce dle jejího tvrzení umožněno vedlejším účastníkem jakožto zaměstnavatelem vykonávat práci. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") výrokem II. rozsudku ze dne 11. 2. 2013 č. j. 23 C 32/2006-171 shora vymezený nárok zamítl. Obvodní soud vyšel z toho, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka požaduje stravenky, které již neexistují, ani v hodnotě 50 Kč, ani v hodnotě 90 Kč, není možno jejímu žalobnímu návrhu vyhovět. 3. Městský soud v Praze výrokem II. rozsudku ze dne 19. 3. 2014 č. j. 23 Co 274/2013-252 shora uvedený výrok II. rozsudku soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění pak uvedl, že v hodnotě stravenky, ať již měla činit částku 90 Kč nebo 50 Kč, je zahrnuta jak úhrada zaměstnance, tak příspěvek zaměstnavatele a pokud by byla přiznána stěžovatelce jako bývalé zaměstnankyni hodnota celé stravenky, došlo by na její straně k bezdůvodnému obohacení na úkor bývalého zaměstnavatele. 4. Proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu a výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka dovolání (č. l. 287 - 294), jehož přípustnost dovozovala dle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ("neposkytnutí poučení o odlišném právním posouzení věci dle § 118a odst. 2 o. s. ř., nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění, ignorace existence kolektivní smlouvy jako právního předpisu "sui generis", opomenuté důkazy ve vazbě na povinnost soudu dle § 157 odst. 2 o. s. ř. v rozhodnutí odůvodnit, proč neprovedl navržené důkazy") a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly ["poskytování závodního stravování formou stravenek, hodnota stravenek, z čeho se stravenka "skládá", otázka vzniku bezdůvodného obohacení při poskytování stravenek - zvláště za situace, kdy žalovaný část nároku uznal, posouzení zda ke kolektivní smlouvě jako právnímu předpisu "sui generis" musí soud přihlédnout ex offo postupem dle § 121 o. s. ř., tj. musí ho aplikovat vždy, když na právní posouzení věci dopadá či zda je nutné provést ho k důkazu, povinnost vydat rozhodnutí o návrhu dle § 153a o. s. ř. z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř."]. 5. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu rozhodujícího ve složení JUDr. Mojmír Putna, JUDr. Ljubomír Drápal a JUDr. Zdeněk Novotný bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné s argumentem, že "rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce (zda se lze žalobou domáhat náhrady škody podle § 187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, uvedením v předešlý stav), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu" (s odkazy na rozhodnutí dovolacího soudu) a "není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak; ostatní stěžovatelkou vymezené právní otázky, i kdyby nebyly odvolacím soudem správně posouzeny, nemohou podle Nejvyššího soudu na správnosti posouzení rozhodující otázky ničeho změnit". II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovnost před zákonem garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušen měl být též ústavní princip právního státu vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 7. Protiústavnost spatřuje v nerespektování kogentního ustanovení § 15a odst. 1 o. s. ř., podle kterého "účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni". Stěžovatelka tvrdí, že nebyla v řízení před dovolacím soudem poučena o možnosti vznést námitku podjatosti proti konkrétním soudcům. Byl tak zásadním způsobem porušen princip předvídatelnosti rozhodnutí soudu i postupu soudu. 8. Stěžovatelka připomíná praxi Nejvyššího správního soudu, který stěžovatele o složení senátu informuje i poučuje o možnosti vznést námitku podjatosti, i praxi Ústavního soudu zasílajícího tzv. akceptační dopisy obsahující informaci o složení rozhodujícího senátu. 9. Stěžovatelka cituje judikaturu Ústavního soudu a dokládá, že poučovací povinnost je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces. Při možných způsobech výkladu § 15a o. s. ř. má stěžovatelka za to, že účastník řízení musí být poučen v řízení před soudem každého stupně, nejen na počátku řízení. 10. Význam absence informace o složení senátu Nejvyššího soudu pro ochranu jejích ústavních práv dokládá stěžovatelka na svém konkrétním případě tím, že dne 23. 6. 2014 podala u Ministerstva spravedlnosti proti JUDr. Ljubomíru Drápalovi, tedy soudci podílejícího se na vydání ústavní stížností napadeného usnesení, podnět k zahájení kárného řízení pro porušení povinnosti soudce a snížení důvěry v justici ve věci údajně nesprávného úředního postupu týkající se jiné žaloby stěžovatelky. Podnět k zahájení kárného řízení i odpověď Ministerstva spravedlnosti (neshledávajícího podnět důvodným) stěžovatelka přikládá k ústavní stížnosti. Ve stejné věci tvrzeného nesprávného úředního postupu podala stěžovatelka též žalobu na náhradu imateriální újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 11. Podle stěžovatelky zde tedy byly objektivní okolnosti, které mohou vést k závěru, že se soudce, podílející se na rozhodování, chtěl stěžovatelce nepříznivým rozhodnutím "pomstít". Podle stěžovatelky jsou neudržitelné obecné teze o předpokládaných morálních a charakterových kvalitách soudce, který má snést případné negativní hodnocení ze strany účastníků řízení. Stěžovatelka tedy namítá, že ve věci jejího dovolání rozhodoval vyloučený soudce, přičemž o možnosti vznést námitku podjatosti tohoto soudce nebyla stěžovatelka poučena a nemohla ji tudíž ani vůči soudci Nejvyššího soudu vznést. 12. Předpokladem uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení podle stěžovatelky je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Stěžovatelka připomíná, že vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci, či se zřetelem na jejich poměr k účastníkům řízení či k jejich zástupcům. 13. Stěžovatelka má za to, že její výhrady k odborné úrovni soudce, které byly obsahem jejích podání, jsou způsobilé nastolit konflikt mezi soudcem a stěžovatelkou, v jehož důsledku by soudce mohl její věc rozhodovat nikoli nestranně. 14. Další porušení práva na spravedlivý proces ústící v "denegatio iustitiae" dále spatřuje stěžovatelka v tom, že dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné, nýbrž mělo být projednáno, neboť právní otázka vymezená dovoláním není v judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Napadené rozhodnutí o odmítnutí dovolání považuje stěžovatelka za naprosto zmatečné, neboť rozhodná otázka tak, jak ji vymezil dovolací soud, tj. "zda se lze žalobou domáhat náhrady škody podle ustanovení § 187 odst. 2 z. č. 65/1965 Sb. uvedením v předešlý stav", nebyla vůbec předmětem dovolání stěžovatelky. 15. Stěžovatelka připomíná, že prvostupňový i odvolací soud dospěly k závěru, že se stěžovatelka jako žalobkyně úspěšně domohla soudního určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a tudíž jí vznikl vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na peněžité plnění z titulu náhrady škody, přičemž zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, a to v penězích, pokud škodu neodč