III.ÚS 2206/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2206/17 ze dne 26. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Pugnera, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2017 sp. zn. 20 Cdo 1159/2017 a ze dne 28. dubna 2016 č. j. 21 Cdo 2892/2014-257 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 54 Co 801/2013-288, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, a a) obchodní korporace SLAVIA INVEST a. s., sídlem Křenova 438/7, Praha 6 - Veleslavín, b) Vratislava Kábrta a c) René Šilhana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), případně i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Usnesením soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad Zlín, ze dne 26. 6. 2013 č. j. 077 EX 3562/08-205, byl v exekuční věci vedlejší účastnice SLAVIA INVEST, a. s. (dále jen "oprávněná"), proti povinným Marii Pugnerové (zemřelé dne 15. 12. 2011) a Vratislavu Kábrtovi, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 11 Nc 679/2008 a (aktuálně) u soudní exekutorky JUDr. Jany Jarkové, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 207 EX 3562/08, pro částku 1 500 000 Kč s příslušenstvím, za účasti stěžovatele jako manžela povinné a René Šilhana jako vydražitele, udělen příklep na vydražené nemovitosti v kat. území město Žďár (dále jen "nemovitost") za nejvyšší podání ve výši 82 004 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 12. 2013 č. j. 54 Co 801/2013-227 usnesení soudního exekutora změnil tak, že se příklep neuděluje. Vyšel z toho, že v projednávané věci nebylo okresním soudem, ani soudním exekutorem, rozhodnuto o procesním nástupnictví po povinné, neboť nezanechala žádný majetek, a že k provádění exekuce, resp. dražby prodejem nemovitostí ve vlastnictví osoby odlišné od povinné nelze přikročit, i když jde o osobu bývalého manžela a exekucí byl postižen (dřívější) majetek ve společném jmění manželů, který byl vypořádán dohodou ze dne 13. 1. 2010. V exekuci by mohlo být pokračováno za předpokladu, že by vymáhaná povinnost přešla na nástupce povinné a že by zde byl majetek postižitelný exekucí, který přešel na některého z nástupců. Tyto předpoklady však nebyly splněny. 4. Uvedené usnesení však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 21 Cdo 2892/2014-257 na základě odvolání oprávněné zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. S odkazem na § 36 odst. 2 exekučního řádu (dále jen "e. ř.") a § 255 odst. 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že je-li exekucí (výkonem rozhodnutí) postihován majetek ve společném jmění manželů, stává se - "pokud jde o tyto majetkové hodnoty" - manžel účastníkem daného řízení. To platí i o majetku, který možno podle § 42 odst. 1 a 2 e. ř., § 262a odst. 1 a 2 o. s. ř. a obdobně § 150 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, postihnout, ač v době provádění exekuce byl již ve výlučném vlastnictví manžela povinného. Smrtí povinného se nic nemění na povaze majetku postiženého exekucí ani na účastenství mj. (bývalého) manžela povinné, jehož majetek je exekucí postižen. Nic tedy nebrání v pokračování té části exekuce, která postihuje majetek, jenž byl před smrtí povinného ve společném jmění manželů, případně podléhající režimu podle § 42 odst. 1 a 2 e. ř. a § 262a odst. 1 a 2 o. s. ř., stejně tak tomu nebrání skutečnost, že exekuční řízení bylo ve vztahu k povinnému bývalému manželovi zastaveno. Dle Nejvyššího soudu dohoda o vypořádání společného jmění povinné a stěžovatele ze dne 13. 1. 2010, kterou došlo k vypořádání zaniklého společného jmění s tím, že nemovitost nabyl do svého výlučného vlastnictví stěžovatel, nemůže zkracovat práva třetích osob. Jestliže povinná zemřela a exekuční řízení proti ní bylo zastaveno, nezměnilo to nic na stěžovatelově postavení, a výše uvedený závěr odvolacího soudu tak nemůže obstát. 5. Následně krajský soud v záhlaví označeným usnesením usnesení soudního exekutora o udělení příklepu potvrdil. 6. Proti tomu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, přičemž odkázal na své předchozí rozhodnutí. II. Stěžovatelova argumentace 7. Stěžovatel namítá, že soudní exekutor postupoval nesprávně, když provedl dražbu a vydal usnesení o udělení příklepu. V průběhu exekučního řízení totiž došlo k úmrtí první povinné, přičemž dle stěžovatelova názoru bylo jeho účastenství odvozeno od zaniklého manželství s povinnou. Za stavu, kdy povinná pozbyla procesní způsobilost a její právní nástupce nebyl určen, má být vyloučeno, aby bylo toto účastenství zachováno. Exekuce tak měla probíhat proti "neexistujícímu povinnému". 8. Dále stěžovatel napadl procesní postup Nejvyššího soudu a jeho právní posouzení otázky právního nástupnictví osoby povinné v případě bývalého manžela. Upozornil, že krajský soud přisvědčil jeho názoru vyjádřenému v odvolání, že došlo k pochybení, když o procesním nástupnictví po zemřelé povinné nerozhodl soudní exekutor ani soud prvního stupně. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že pokračování exekuce postižením majetku bývalého manžela, na který byl udělen usnesením příklep, není podmíněno rozhodnutím o právním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. 9. Porušení svého ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek stěžovatel spatřuje v právním závěru Nejvyššího soudu, dle něhož v exekuci lze pokračovat přímo proti němu jako bývalému manželovi první povinné, a nikoliv proti němu jako jejímu právnímu nástupci, je-li postižen majetek, který dříve spadal do společného jmění manželů, bez ohledu na skutečnost, že následně došlo k zániku procesní subjektivity jeho manželky a že po vydání exekučního příkazu postihujícího vydraženou nemovitost došlo k vypořádání společného majetku tak, že v době konání dražby již byla nemovitost vedena jako jeho výlučné vlastnictví. 10. Dle stěžovatele je výklad Nejvyššího soudu v otázce jeho účastenství extenzivní a zasahuje do jeho ústavně zaručených práv. Z § 107 odst. 2 o. s. ř. plyne, že v exekučním řízení lze pokračovat pouze v případě, že povinnost vymáhaná v exekuci řízení přejde na právního nástupce povinné. Tento předpoklad spočívající v rozhodnutí soudu (soudního exekutora) o procesním nástupnictví nebyl naplněn, a v exekučním řízení nebylo možné pokračovat, a už vůbec ne dražbou majetku, který nepatřil do vlastnictví povinné, a ani nebyl předmětem dědického řízení. Jestliže by mělo být jeho účastenství založeno "automaticky", jak shledal Nejvyšší soud, došlo by ve vztahu k bývalým manželům k obcházení zákonného ustanovení o právním nástupnictví. 11. S ohledem na výše uvedené má stěžovatel za to, že nesprávným výkladem zejména § 107 o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu a krajského soudu došlo k porušení jeho práva na ochranu majetku. Porušení práva na řádný proces pak stěžovatel shledal v tom, že uvedené soudy vycházely z nesprávného právního názoru, že v neexistenci rozhodnutí o procesním nástupnictví nelze spatřovat vadu řízení či porušení zákona podle § 336k odst. 4 o. s. ř. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) na