Ústavní soud III.ÚS 2316/23 – Obsah smlouvy

Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva podle čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, dne 5. 2. 2013 uzavřela stěžovatelka se žalovanou zdravotní pojišťovnou Smlouvu č. 26257/13 o poskytování a úhradě zdravotních služeb pro poskytovatele lůžkové péče (dále jen "Smlouvy") podle § 262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"). Dne 13. 3. 2015 uzavřely smluvní strany Dodatek č. 24 ke Smlouvě (dále jen "Dodatek") na úhradu zdravotních služeb v roce 2015 podle § 1746 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Vyúčtování zdravotních služeb za rok 2015 bylo stěžovatelce doručeno dne 1. 7. 2016.

Dne 1. 7. 2020 podala stěžovatelka proti zdravotní pojišťovně žalobu na zaplacení částky ve výši 4 818 788 Kč s příslušenstvím, kterou okresní soud zamítl. Nalézací soud dospěl k závěru, že strany se v Dodatku dohodly, že se jejich práva a povinnosti řídí občanským zákoníkem a proto je námitka promlčení vznesená žalovanou důvodná, neboť dne 1. 7. 2019 uplynula tříletá promlčecí doba podle § 629 občanského zákoníku. V daném případě tedy nelze aplikovat čtyřletou promlčecí dobu podle § 397 obchodního zákoníku. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Stěžovatelka namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení. Dle stěžovatelky soudy stanovily podmínky pro uplatnění práva odlišně od zákonných mezí; soudy nalézací a odvolací tím, že vydaly rozhodnutí, kde konstatovaly promlčení uplatňovaného nároku z důvodu aplikace práva, které dovodily proti zákonným mezím ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku, a Nejvyšší soud tím, že odmítl dovolání v rozporu s § 237 občanského soudního řádu, i přes jeho zjevnou přípustnost.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Podstatou sporu v daném případě je, zda původní závazkový vztah smluvních stran uzavřený podle obchodního zákoníku se i po 1. 1. 2014 nadále řídí tímto zákonem, nebo se v důsledku uzavřeného Dodatku zcela či zčásti řídí občanským zákoníkem. Ustanovení § 3028 odst. 3 umožňuje smluvním stranám dohodnout si, že se jejich práva a povinnosti budou řídit občanským zákoníkem. Obecné soudy dostatečně osvětlily, že pokud smluvní strany výslovně uvedou, že dodatek uzavírají podle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, pak nelze než dovodit, že tímto ujednáním si smluvní strany dohodly režim občanského zákoníku pro všechny závazky plynoucí z tohoto dodatku smlouvy, které nejsou upraveny samotnou smlouvou ve znění uzavřeného Dodatku.

Stěžovatelka vede v ústavní stížnosti polemiku s právními závěry obecných soudů; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a to výklad toho, zda uzavřením Dodatku podle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, se všechny závazky plynoucí z tohoto Dodatku Smlouvy, které nejsou upraveny samotnou smlouvou, řídí občanským zákoníkem; argumentace stěžovatelky tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

K napadenému usnesení Nejvyššího soudu je třeba poznamenat, že Ústavní soud v zásadě nepřezkoumává obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli (srov. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20). Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání obsahuje zřetelně formulovaný důvod, proč došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost a je dostatečně individualizováno na případ stěžovatelky. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč toto rozhodnutí zrušit. Tento důvod kvalifikovaným způsobem nevymezuje ani stěžovatelka.

Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelčinými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelčiných základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění její ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.