III.ÚS 2319/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2319/20 ze dne 16. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Milana Klesnila, GASTROKONTAKT - KLESNIL, zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 727/39, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 33 Cdo 238/2020-477 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2019 č. j. 13 Co 148/2016-400, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Jarmily Kostřicové, 2) Marie Pechkové, 3) Mgr. Jitky Frühaufové, 4) Aleny Ponkové, 5) Mgr. Ing. Jaroslava Kubeše, advokáta, sídlem Práčská 1881/14, Praha 10 - Záběhlice, vedlejší účastníci 2) - 5) zastoupeni Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá strana, 6) Ilony Ratajové, 7) Romana Mrázka, 8) Louisy Mrázkové, 9) Riy Mrázkové, 10) Fondu ohrožených dětí, sídlem Na Poříčí 1038/6, Praha 1 - Nové Město, a 11) Nadace Naše dítě, sídlem Ústavní 91/95, Praha 8 - Bohnice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou domáhal po původních žalovaných [právních předchůdkyních vedlejších účastníků řízení č. 1) - 11)] zaplacení částky ve výši 56 965 430 Kč s příslušenstvím, která měla představovat provizi za zprostředkování prodeje nemovitostí - pozemků (dále též "předmětné nemovitosti) - v podílovém spoluvlastnictví původních žalovaných. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 5. 2019 č. j. 13 Co 148/2016-400 změnil jemu předcházející [a s výjimkou Mgr. Ing. Jaroslava Kubeše (vedlejšího účastníka řízení č. 5) - právního zástupce původních žalovaných, který vystupoval při jednáních o zprostředkování prodeje nemovitostí] vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 9. 2014 č. j. 7 C 166/2008-202, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2015 č. j. 7 C 166/2008-246, tak, že žalobu zcela zamítl; vůči vedlejšímu účastníkovi č. 5) zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, která doplnil provedením důkazů e-mailovou komunikací mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení č. 5) v průběhu procesu jednání o podobě kupní smlouvy. Vzal za prokázané, že původní žalované prostřednictvím vedlejšího účastníka řízení č. 5) sice o uzavření zprostředkovatelské smlouvy se stěžovatelem jednaly, avšak nebylo prokázáno, že by tato smlouva mezi dubnem až srpnem 2006 byla uzavřena, a k jejímu uzavření nedošlo ani do data uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti (13. 12. 2007). Městský soud konstatoval, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno [srov. § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] ohledně uzavření zprostředkovatelské smlouvy. Městský soud uzavřel, že stěžovatel neměl jak ve vztahu k původně žalovaným, tak ve vztahu k jejich právnímu zástupci (vedlejšímu účastníkovi řízení č. 5) na požadované plnění právo, protože na podstatných náležitostech zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), se smluvní strany neshodly, jinak řečeno, smlouvu neuzavřely. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2020 č. j. 33 Cdo 238/2020-477 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Namítal-li stěžovatel, že městský soud pochybil, nezopakoval-li dokazování z řízení před obvodním soudem, ale pouze je doplnil, nenapadl tím žádný právní závěr, nýbrž pouze správnost a úplnost skutkových zjištění. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že městský soud provedl v řízení důkazy e-mailovou komunikací a zjistil, že původní žalované se stěžovatelem smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí neuzavřely. Oproti tomuto skutkovému závěru totiž stěžovatel tvrdil, že zprostředkovatelská smlouva s ujednáním o výši provize uzavřena byla. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., však není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel městský soud. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., resp. v § 211 o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Výtkami, že městský soud nepostupoval v intencích § 118a o. s. ř. (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), že vydal rozhodnutí, které nebylo předvídatelné, že přehlédl "eventuální nárok na vydání bezdůvodného obohacení" a že se nezabýval údajným procesně právním uznáním části nároku, namítal stěžovatel vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení však Nejvyšší soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje procesní stav a obsah napadených rozhodnutí. Namítá, že pokud se městský soud odchýlil od obvodního soudu a dospěl k závěru, že k uzavření zprostředkovatelské smlouvy nedošlo, měl činnost stěžovatele, kterou pro právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení vyvíjel, posoudit jako plnění ve prospěch těchto právních předchůdkyň bez právního důvodu anebo jako nepřikázané jednatelství v jejich prospěch. Vedlejším účastníkům řízení mělo být uloženo vydat bezdůvodné obohacení. Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho dovolání posoudil jako nepřípustné. Vyslovuje přesvědčení, že specifikoval jak právní otázku, tak její ustálené řešení v judikatuře Nejvyššího soudu, od něhož se městský soud odchýlil. Dospěl-li městský soud k odlišnému právnímu názoru než stěžovatel, resp. k tomu, že jeho nárok je možné po právní stránce podřadit pod jinou právní normu, byl povinen o nároku rozhodnout. Městskému soudu dále vytýká, že z důkazů provedených obvodním soudem vyvodil odlišné skutkové závěry, aniž by však provedení těchto důkazů zopakoval, jakož i to, že stěžovatele o odlišných skutkových závěrech nepoučil a nedal mu žádnou příležitost s tímto odlišným názorem polemizovat. Tím porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a zasáhl do práva na soudní ochranu. Závěr městského soudu je podle stěžovatele v extrémním rozporu s obsahem spisu. Zdůrazňuje, že došlo ke splnění všech požadavků na uzavření zprostředkovatelské smlouvy, což odpovídá i provedenému dokazování. Rozhodnutí městského soudu nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Proti napadenému rozhodnutí městského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže). IV. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení 8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a od obvodního soudu příslušný spis (sp. zn. 7 C 166/2008). 9. Nejvyšší soud ve vyjádření pouze zopakoval, proč neshledal dovolání stěžovatele přípustným (vztažení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. k vlastní verzi skutkového stavu a uplatnění námitek týkajících se vad řízení). 10. Městský soud pouze stručně odkázal na svoje rozhodnutí s tím, že podle jeho názoru nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. 11. Vedlejší účastníci řízení č. 2), 3), 4) a 5) vyslovují přesvědčení, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K námitce stěžovatele, že nedospěl-li městský soud k tomu, že nedošlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, měl nárok stěžovatele posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, uvádí, že jde o polemiku se skutkovými zjištěními. Kromě toho zdůrazňují, že v průběhu řízení bylo důkazy prokázáno, že stěžovatel