III.ÚS 2332/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2332/07 ze dne 28. 5. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Stavební závody Olešovice, a. s., se sídlem v Kamenici, Olešovicích, Ringhofferova 422, zastoupené Pavlem Zapletalem, advokátem se sídlem v Lišanech, Za rybníkem 334, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2005, č.j. 23 Co 413/2005-102, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 1. 2005, č.j. 3 C 4/2004-88, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutím obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatelka namítá, odkazujíc na čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, že jimi bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces. Okresní soud Praha - východ výše uvedeným rozsudkem (poté, co jeho předchozí rozsudek byl dovolacím soudem zrušen) znovu zamítl žalobu stěžovatelky proti Ing. P. H. o zaplacení peněžité částky 67 000 Kč s příslušenstvím - identifikované s tvrzeným přeplatkem na mzdě - z titulu bezdůvodného obohacení (§ 243 odst. 1 zák. práce), respektive náhrady škody (§ 172 zák. práce). Krajský soud v Praze toto rozhodnutí ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že vedlejší účastník si coby ekonomický ředitel ("nejvyšší odborný zaměstnanec na úseku mzdovém") nechal v období od 1. 7. 1996 do 30. 4. 1998 na základní mzdě vyplácet více, než mu podle manažerské smlouvy náleželo, což bylo "odhaleno" (spolu s dalším "zneužíváním postavení" členů managementu formou založení společnosti HARMONY SZ s. r. o., konkurující stěžovatelce, a protiprávního placení pojistného na životní pojištění) až po jeho odchodu z funkce. Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2001 č.j. 23 Co 510/2000-53, dovodil, že "členům managementu" stěžovatelky náležela pouze základní mzda ve výši stanovené v manažerských smlouvách, z čehož podle stěžovatelky vyplývá, že jí "výplatou mzdy v nesprávné výši" vznikla "škoda". Vedlejší účastník byl jako ekonomický ředitel a člen dozorčí rady stěžovatelky povinen vzniku této "škody" zabránit, své povinnosti však nedostál. Stěžovatelka dále dovozuje, že pokud vedlejší účastník v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 283/98 tvrdil, že jeho mzda (včetně pohyblivých složek mzdy) se řídila manažerskou smlouvou a nevztahovaly se na ni vnitřní mzdové předpisy, nepochybně věděl, jaká mzda mu náleží. Jestliže vedlejší účastník schvaloval výplatu mzdy vyšší, pak "škodu" způsobil stěžovatelce "úmyslně". Z připojených listin se podává, že stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2007, č.j. 21 Cdo 2197/2006-116, podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jež jediné přicházelo v úvahu. Tato okolnost je pro hodnocení ústavní stížnosti rozhodující, a jejím důsledkem je, že nebylo možné ji projednat věcně. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle § 236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle § 238 odst. 2, § 238a odst. 2 o. s. ř.). Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§ 243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. § 241b odst. 3, s přiměřeným užitím § 43 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Z citovaného § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Proto z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. V důsledku toho také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu. Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam, je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv. Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Není pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Proto - shrnutím uveden