III.ÚS 2400/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2400/24 ze dne 28. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Vysoké nad Jizerou 38, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2024 č. j. 8 Tdo 277/2024-3064, za účasti Nevyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 9. 2020 č. j. 3 T 7/2022-2654 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákoníku ve stadiu pokusu, z přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, ze zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku ve stadiu pokusu v jednočinném souběhu s přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, ze zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. d) a h) trestního zákoníku a z přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 a odst. 2 alinea 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí a byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí věcí a povinnost zaplatit náhradu škody. 3. Rozsudkem ze dne 5. 12. 2022 č. j. 7 To 82/2022-2773 Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu částečně zrušil, s to ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody. Ve výroku o vině a trestu zůstal rozsudek městského soudu nezměněn. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že v trestním řízení nebyl dostatečně objasněn jeho psychický stav. Znaleckým zkoumáním nebyla dostatečně probádána možnost, že při páchání trestné činnosti pro duševní poruchu nemohl buď rozpoznat protiprávnost svého jednání, nebo nemohl své jednání ovládat. Pro duševní poruchu nebyl schopen ani účasti na hlavním líčení. Znalecké zkoumání duševního stavu bylo nedostatečné a non lege artis. Stěžovatel poukazuje na celkovou délku vyšetření a nadto ani jedním ze znalců nebyl poučen o tom, že rozhovor s nimi v podmínkách vazební věznice je součástí posouzení, zda trpí či netrpí forenzně významnou duševní poruchou, že je za tímto účelem znalci pozorován a nebyl upozorněn, že na něm bude znalci aplikována klinická či testová metoda. Podle judikatury Ústavního soudu musí orgány činné v trestním řízení hodnotit celý proces utváření znaleckého důkazu. Obecné soudy ani nezjistily motivaci a příčiny, které stěžovatele vedly ke spáchání trestné činnosti. Městský soud si je toliko domyslel. Obecné soudy navíc odmítly provést stěžovatelem navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily. Nepřistoupily na nové vyšetření duševního stavu stěžovatele a nebyl proveden jím navrhovaný výslech poškozené M. K. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek, bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky. 7. Zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny a procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (např. nálezy ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11, bod 14 a ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1904/20, bod 12). Jestliže tak obecné soudy neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (např. nálezy ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05, ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1531/23 a ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1904/20). 8. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody: prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nálezy ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 či ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09). 9. Psychické problémy osob, proti nimž se řízení vede, mohou mít nepříznivý dopad na jejich schopnost se účinně bránit a uplatňovat svá procesní práva. Orgány činné v trestním řízení však nemají povinnost psychický stav těchto osob zjišťovat v každém případě ex offo, a to ani tehdy, pokud by se toho tyto osoby pouze subjektivně bez jakéhokoli objektivizujícího prvku domáhaly. Objeví-li se ovšem okolnost, která objektivně nasvědčuje tomu, že osoba, proti níž se řízení vede, trpí psychickými potížemi, které by byť potenciálně mohly mít vliv na její schopnost se plnohodnotně trestního řízení účastnit a účinně v něm uplatňovat svá práva (např. lékařská zpráva, skutečnost, že taková osoba se aktuálně podrobuje psychiatrické léčbě, že jí taková léčba byla nařízena, ale ona se jí vyhýbá, vlastní zcela zjevně nestandardní chování takové osoby při úkonech trestního řízení, očitá svědectví nezúčastněných osob o jeho psychických problémech atd.), je povinností orgánů činných v trestním řízení duševní stav takové osoby objasnit procesem dokazování (nález ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 2665/22, body 62 a 63). 10. Trestní zákoník pojmem "nepříčetnost" rozumí stav vylučující trestní odpovědnost, v němž pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je přítomna v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého jednání, anebo nemůže své jednání ovládat (§ 26 trestního zákoníku). Závěr o tom, zda pachatel jednal ve stavu nepříčetnosti (či snížené příčetnosti), je přitom závěrem právním. V případech, kdy orgány činné v trestním řízení zjistí, že osoba pachatele nebo okolnosti spáchaného činu vzbuzují pochybnosti o tom, zda šlo o jednání trestně odpovědného (příčetného) pachatele, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců (srov. zejména § 2 odst. 5, § 105 odst. 1 a § 116 odst. 1 trestního řádu).