III.ÚS 2408/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2408/18 ze dne 17. 7. 2019 N 135/95 SbNU 144 Nepovolení nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku v důsledku jednání za účinnosti starého občanského zákoníku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ERZURUM, s. r. o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 22 Cdo 581/2018-639, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017 č. j. 31 Co 170/2014-601 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. října 2013 č. j. 10 C 54/2008-391, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a obchodní společnosti PP - realit, s. r. o., sídlem Spodní 1, Praha-Zbraslav - Lahovice, zastoupené JUDr. Ondřejem Fabiánem, advokátem, sídlem Andersenova 412/6, Praha 10 - Štěrboholy, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 7. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Právní předchůdkyně stěžovatelky, obchodní společnost REALIS-INVEST, s. r. o., nabyla v dražbě konané dne 21. 3. 2007 několik budov nacházejících se v katastrálním území Kouřim. Konkrétně šlo o budovu vrátnice bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 996, budovu skladu č. p. 672 na pozemku parc. č. st. 981, budovu skladu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 997 a budovu archivu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 982. Tyto budovy jsou součástí areálu, ve kterém veškeré pozemky, včetně těch, přes které je možný přístup k budovám, vlastní vedlejší účastnice. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") se právní předchůdkyně stěžovatelky domáhala vydání rozhodnutí, kterým by jí bylo podle § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník č. 40/1964 Sb.") zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy všemi motorovými vozidly přes pozemky vedlejší účastnice parc. č. 590/1, 595 a 601/1, nacházející se v katastrálním území Kouřim, k budovám v jejím vlastnictví. V průběhu soudního řízení se na základě kupní smlouvy z 23. 1. 2013 stala vlastníkem předmětných budov stěžovatelka, která posléze vstoupila do řízení na místo žalobkyně. 3. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 9. 2014 č. j. 31 Co 170/2014-446 byl zrušen rozsudek okresního soudu ze dne 22. 10. 2013 č. j. 10 C 54/2008-391, kterým byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Okresní soud rozhodoval o zřízení práva cesty podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Ve svém rozhodování vzal v úvahu, že ze dvou alternativ možného zajištění přístupu, jež vyplynuly ze znaleckého posudku, jedna nejenže značně omezuje vlastnické právo vedlejší účastnice k předmětným pozemkům, ale do budoucna nebrání konfliktům mezi účastníky. Druhou variantu zase nehodlala akceptovat stěžovatelka, které okresní soud navíc vytkl, že si budovy pořídila bez toho, aby si k nim zajistila přístup. Před podáním žaloby se nesnažila s vedlejší účastnicí seriózně jednat o vzniklé situaci a nabídnout jí adekvátní řešení vyhovující oběma stranám ani jí neučinila seriózní nabídku na finanční protiplnění. Místo toto se od samého počátku snažila dostat do areálu bez předchozího jednání, dokonce i za pomoci policie. 5. O stěžovatelkou podaném odvolání proti rozsudku okresního soudu již krajský soud rozhodoval za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník č. 89/2012 Sb."). V souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. tak bylo nově předmětem řízení povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. tohoto zákona. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud se měl zabývat i tou ze dvou variant řešení, k níž se stěžovatelka stavěla odmítavě. Jak dále uvedl, kritériem pro volbu rozsahu práva nezbytné cesty nejsou přání či preference vlastníka pozemku či vlastníka stavby, ale vyvážené řešení poměrů, které bude proporčně přihlížet k potřebám a zájmům obou z nich. Výše nastíněný nevstřícný přístup stěžovatelky k řešení celé situace, byť by mohl být shledán v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nicméně nepovažoval za důvod zamítnutí návrhu. Povolení nezbytné cesty podle jeho názoru nevylučovala ani skutečnost, že stěžovatelka nabyla vlastnické právo k budovám, aniž by k nim měla zajištěn přístup. Ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. totiž vylučuje povolení nezbytné cesty jen v případě, kdy vlastník v minulosti přístup ke stavbě měl, následně se však o něj připravil úmyslně či hrubou nedbalostí. Předmětná skutečnost by mohla být zohledněna pouze při stanovení výše náhrady za zřízení práva nezbytné cesty. 6. K dovolání vedlejší účastnice bylo usnesení krajského soudu zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 č. j. 22 Cdo 3242/2015-516. Dovolací soud se v něm podrobně zabýval otázkou použití § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v případě, kdy někdo nabyde nemovitou věc (budovu) v uzavřeném cizím areálu s vědomím, že k ní není zajištěn přístup. Zaujal k ní přitom odlišný právní názor než krajský soud. Za překážku povolení nezbytné cesty podle tohoto ustanovení považoval takové závadné jednání (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usuzovat na zavinění žadatele ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či hrubé nedbalosti. Vždy musí být zohledněny veškeré okolnosti případu, zejména chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis z katastru nemovitostí) a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Mimoto je třeba vzít v úvahu: a) jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci, b) zda věděl o absenci přístupu či zda o ní vědět měl, c) jak naložil s informací o absenci přístupu, d) zda se pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat a e) zda bylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele. Relevanci nutno přiznat i tomu, zda byl nabyvatel v dobré víře v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával. 7. Nejvyšší soud dodal, že podmínka obsažená v § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nemá sankcionovat samotné nabytí nemovité věci bez přístupu, nýbrž takové jednání jejího nabyvatele, který se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup následně umožněn sousedy či povolen soudem, ačkoli se před nabytím nemovité věci mohl pokusit si jej zajistit sám. Pokud se ale o zajištění přístupu, byť neúspěšně, pokusil, pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. 8. Součástí výkladu Nejvyššího soudu je shrnutí vývoje relevantní zákonné úpravy. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. upravoval v § 151o odst. 3 oprávnění soudu zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Tato úprava neobsahovala negativní podmínku v podobě způsobení si nedostatku přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně tím, kdo o nezbytnou cestu žádá. Rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto podmínku sice v minulosti reflektovala po vzoru § 2 odst. 1 zákona č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, podle něhož "žádost za propůjčení nezbytné cesty jest nepřípustna, ... jestliže nedostatek cestovního spojení byl způsoben patrnou nedbalostí vlastníka pozemku po době, kdy tento zákon nabyl účinnosti", k zamítnutí žaloby pro zaviněné jednání vlastníka stavby se však stavěla zdrženlivě. Byla patrná tendence posuzovat takovéto jednání spíše benevolentně a promítnout je toliko do stanovení výše přiměřené náhrady za zřízení nezbytné cesty. Nejvyšší soud podotýká, že zákon o propůjčování cest nezbytných spojoval následky uvedené v § 2 až se situacemi, které nastaly po nabytí jeho účinnosti. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. naproti tomu žádné obdobné přechodné ustanovení neobsahuje. Naplnění podmínky hrubě nedbalého či úmyslného jednání tudíž nemusí zakládat až jednání, které nastalo po 1. 1. 2014. 9. S ohledem na tento výklad byl krajskému soudu vytčen závěr, že shledal nevýznamnými okolnosti nabytí předmětných budov. Pokud stěžovatelka nabyla budovy s vědomím, že k