III.ÚS 2473/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2473/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Petrem Hronem, advokátem se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 13, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 5 Tdo 991/2021-9738, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 40 odst. 2 Listiny a také ustanovení čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného formou účastenství jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, dále ze spáchání zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve formě účastenství jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let podle § 248 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a současně k peněžitému trestu v celkové výši 2 400 000 Kč podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku. Peněžitý trest byl vyměřen podle § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku na 600 denních sazeb ve výši 4 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, městský soud stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. 3. Skutek kladený stěžovateli za vinu, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl pravidelně v období nejméně od 3. 6. 2009 do 24. 1. 2011 předávat svému spoluobviněnému - řediteli nemocnice X (dále jen "X") neoprávněné plnění ve formě finanční hotovosti v období do července 2010 ve výši 100 000 Kč měsíčně a v období od srpna 2010 ve výši 120 000 Kč měsíčně. Společně pak měli v souvislosti s předáním těchto plnění uskutečnit celkem 21 setkání. Dále měli ovlivnit průběh veřejné zakázky na právní služby pro X tak, aby tuto zakázku získala předem určená advokátní kancelář, v níž byl stěžovatel společníkem. Následně měli uzavřít dodatek ke smlouvě, neboť oba chtěli, aby X odebírala služby od této advokátní kanceláře mimo režim zákona o veřejných zakázkách i po termínu plnění stanoveném v zakázce. Následně měl stěžovatel spolu se spoluobviněným ředitelem X porušit zásady zadávacího řízení tím, že záměrně nastavili podmínky soutěže tak, aby vyhovovaly předem určené advokátní kanceláři (dále jen "předmětný skutek"). 4. Stěžovatel, jeho spoluobvinění a státní zástupce v jejich neprospěch podali proti napadenému rozsudku městského soudu odvolání, na jehož podkladě vrchní soud ve vztahu ke stěžovateli podle § 258 odst. 1 písm. c), písm. d), písm. e), písm. f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výroky o trestu a o náhradě škody napadeného rozsudku městského soudu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu podle § 332 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvou let. Dále uložil stěžovateli peněžitý trest podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku v celkové výši 2 400 000 Kč vyměřený podle § 68 odst. 1, odst. 2 v 600 denních sazbách po 4 000 Kč. 5. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy předkládá vlastní námitky proti napadeným rozhodnutím, jimž vytýká: 1) uznání viny obecnými soudy na základě jediného nepřímého důkazu; 2) nezabývání se speciální věrohodností klíčového důkazního prostředku; 3) opomenutí důkazu svědčícího ve prospěch stěžovatele. Podstatu každé z těchto námitek lze přiblížit následovně: 7. Ad 1) se stěžovatel vymezuje vůči tomu, že byl shledán vinným z trestného činu podplacení. Dle jeho názoru vrchní soud vyvrátil obhajobu toliko na základě elektronického deníku spoluobviněného ředitele X (dále jen "deník"), který vedl v aplikaci Microsoft Word. Celkem bylo nalezeno devět verzí tohoto dokumentu, přičemž jako důkazní prostředek byl použit ten nejobsáhlejší. V tomto deníku několikrát zaznívá, že stěžovatel má ředitele X předávat "moo", které soudy považovaly za úplatky. Ředitel XX měl tento deník označit za rozpracované literární dílo, jež je z části smyšlené a z části autobiografické, které měl psát pod vlivem alkoholu a tvrdých drog, zejména kokainu. 8. Na základě odstavců 43. a 44. napadeného rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel tvrdí, že jeho vztah k údajným úplatkům je dovozován toliko na základě záznamů v deníku. Vrchní soud měl tedy uznat stěžovatele vinným pouze na základě jednoho nepřímého důkazu, čímž dle stěžovatele porušil čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Nejvyšší soud se údajně nezabýval námitkou stěžovatele, který podal dovolání z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním. Stěžovatel namítá, že skutková zjištění, o která se vrchní soud opírá, po zrušení rozhodnutí městského soudu neprovedl. Dále pak stěžovatel uvádí, že důkazy elektronické komunikace a záznam o sledování hotelu nemají žádnou důkazní hodnotu, neboť pocházejí z období, kdy nedocházelo k údajnému předávání úplatků. Závěrem stěžovatel připomíná, že uvedené důkazní prostředky jsou důkazy nepřímými a netvoří uzavřený řetězec. Nejvyšší soud se tedy měl zabývat otázkou usvědčení stěžovatele na základě jednoho nepřímého důkazu. 9. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s posouzením toliko obecné věrohodnosti důkazního prostředku - deníku. Dle stěžovatelova názoru se městský soud zabýval toliko obecnou věrohodností důkazu a opomenul věrohodnost specifickou. Městský soud pak měl tento důkaz hodnotit, aniž by se zabýval konkrétními záznamy o údajném předání úplatků ze strany stěžovatele. Dle stěžovatele je skutečnost, že záznamy v deníku byly ohledně spoluobžalovaných doloženy i dalšími důkazními prostředky, naprosto bezvýznamná. Na základě toho stěžovatel shledává extrémní nesoulad s provedenými důkazy. Stěžovatel v tom shledává porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť obecné soudy učinily závěr o pravdivosti 20 záznamů o předání úplatku pouze na základě obecné věrohodnosti. 10. Ad 3) stěžovatel ve vztahu k posouzení věrohodnosti deníku připomíná návrh spoluobviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na osobu ředitele X. Tento posudek měl prokázat, že je třeba závěry z deníku interpretovat opatrně. Záznamy v deníku měly být ovlivněny jednak subjektivními pocity autora, jednak se do něj mělo promítnout i nadužívání léků a drog ze strany autora. Zmíněný posudek tak měl mít zásadní význam pro věrohodnost deníku. Spoluobžalovaný měl dvakrát v průběhu hlavního líčení tento důkaz navrhovat, městský soud ho však měl zcela opomenout. Nejvyšší soud pak tento nedostatek neshledal, neboť stěžovatel v hlavním líčení konaném dne 25. 6. 2019 po výzvě na doplnění dokazování již tento návrh nevznesl. Dle názoru stěžovatele se v tomto případě jedná o libovůli ze strany Nejvyššího soudu. Nesouhlasí s tím, že skutečnost, že důkazní návrh průběžně neopakoval, by mě