III.ÚS 2589/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2589/17 ze dne 23. 7. 2019 N 138/95 SbNU 175 Přezkum oprávněnosti pohledávky dlužníků zajištěného věřitele   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ludmily Ticháčkové a 2. Vlastimila Ticháčka, obou zastoupených JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, sídlem Kasárenská 4, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017 č. j. 29 ICdo 26/2015-31, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 11 VSOL 145/2014-18 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2014 č. j. 26 ICm 176/2014-10 (KSBR 26 INS 21585/2013), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 410 odst. 2 věty první zákona č.182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017, vymezené slovem "nezajištěného", takto: I. Usneseními Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017 č. j. 29 ICdo 26/2015-31, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 11 VSOL 145/2014-18 a Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2014 č. j. 26 ICm 176/2014-10 (KSBR 26 INS 21585/2013) bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017 č. j. 29 ICdo 26/2015-31, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 11 VSOL 145/2014-18 a Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2014 č. j. 26 ICm 176/2014-10 (KSBR 26 INS 21585/2013) se ruší. III. Stěžovatelům se náhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že představují protiústavní zásah do základního práva občana na soudní ochranu podle čl. 40 věty první (správně zřejmě "čl. 90 věty první") Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. S touto ústavní stížností stěžovatelé podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") spojili návrh na zrušení slova "nezajištěného" v § 410 odst. 2 větě první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017, resp. § 410 odst. 5 větě první insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 5. 2019. 3. Současně stěžovatelé požádali Ústavní soud, aby jim s ohledem na majetkové a sociální poměry, které jim prý neumožňují hradit advokátovu odměnu, v případě úspěchu přiznal nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem v rozsahu dvou úkonů právní služby a dvou paušálů podle advokátního tarifu. 4. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 26 ICm 176/2014, vedeného Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud"), se podává, že napadeným usnesením tohoto soudu byla podle § 160 odst. 1, 2 a 4 insolvenčního zákona odmítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že pohledávka obchodní korporace RM investiční družstvo, sídlem Kvítková 3642, Zlín (dále též jen "věřitel"), je co do pravosti v dílčích pohledávkách č. 2 až 6 zcela a co do výše 94 147 Kč u dílčí pohledávky č. 1 a co do vykonatelnosti zcela popřena stěžovateli (jako dlužníky) právem, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelé popřeli pohledávku zajištěného věřitele, což vzhledem k § 410 odst. 2 insolvenčního zákona nemá žádné účinky, a tudíž nejsou ani osobami oprávněnými k podání žaloby o určení pohledávky. 5. K odvolání stěžovatelů ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. I vrchní soud dospěl k závěru, že z § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném ke dni konání prvního i druhého přezkumného řízení) plyne, že pouze popření pohledávky nezajištěného věřitele má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. 6. Stěžovatelé toto usnesení vrchního soudu napadli dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť řešení v dovolání předestřené otázky odvolacím soudem je v souladu s judikaturou dovolacího soudu [konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 29 ICdo 33/2014 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 92/2014), ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 29 ICdo 60/2014 nebo ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 29 ICdo 95/2016]. II. Argumentace stěžovatelů 7. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že základ celé kauzy se odvíjí od uzavření spotřebitelské smlouvy o půjčce s věřitelem, na jejímž základě obdrželi částku 150 000 Kč, z ní pak do doby zahájení insolvence zaplatili 94 147 Kč. Tato smlouva obsahovala pro spotřebitele znevýhodňující ustanovení, např. pohledávka byla zajištěna zástavním právem, kdy předmět zástavy měl nejméně desetinásobnou hodnotu, ve smlouvě byla rozhodčí doložka, která svěřovala jmenování rozhodce soukromému subjektu, který není rozhodčím soudem. Upozornili také, že si věřitel v přihlášce pohledávky uplatnil náklady rozhodčího řízení ve výši jedné třetiny jistiny pohledávky. 8. Dne 2. 8. 2013 podali stěžovatelé návrhy na zahájení insolvenčního řízení se žádostí o povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolil a jmenoval insolvenčního správce. Věřitel přihlásil (dle názoru stěžovatelů opožděně) pohledávku v celkové výši 1 096 605,54 Kč, což je částka několikanásobně převyšující původní závazek. Insolvenční správce i oni tuto pohledávku popřeli téměř do výše 90 % na další schůzi věřitelů, které se účastnil pouze věřitel; ten pak navrhl insolvenčního správce odvolat a jmenovat jinou osobu, přičemž insolvenční soud mu podle § 51 insolvenčního zákona uznal hlasovací právo. Následně nově jmenovaný insolvenční správce věřitelovu pohledávku zcela uznal. Tímto postupem insolvenční soud dle stěžovatelů porušil svou (dohlédací) povinnost podle § 10 písm. b) insolvenčního zákona. 9. V souvislosti s napadenými rozhodnutími stěžovatelé namítli, že dle jejich názoru § 410 odst. 2 insolvenčního zákona neomezoval právo dlužníka podat incidenční žalobu podle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť nestanovuje, jaký účinek má popření pohledávky u zajištěného věřitele, ale pouze to, že popření nezajištěné pohledávky má stejné účinky jako popření insolvenčním správcem, a je tudíž třeba vycházet z toho, že u dlužníků zajištěných věřitelů se postupuje podle ustanovení § 190 až 202 insolvenčního zákona. Jde-li o to, že by dané popření mělo mít jiné účinky než v případě popření pohledávek insolvenčním správcem, pak dle stěžovatelů z dané formulace plyne, že incidenční žalobu jsou povinni podat sami dlužníci. V této souvislosti vytkli Nejvyššímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda odmítnutí jejich žaloby není v rozporu s právem každého obrátit se se svou věcí na soud. 10. K návrhu na zrušení výše uvedeného ustanovení stěžovatelé uvedli, že obecně přijímaný výklad (podpořený judikaturou Nejvyššího soudu) v podstatě zbavuje dlužníka možnosti obrátit se na soud v případě přemrštěných a neoprávněných požadavků zajištěného věřitele, je-li insolvenční správce, zejména ten "volený" zajištěným věřitelem jako majoritním, z jakéhokoliv důvodu nečinný. Především v případě spotřebitelských smluv Nejvyšší soud a Ústavní soud upozorňovaly na nerovné postavení spotřebitele či na zneužívající klauzule, zbavující spotřebitele možnosti tuto disproporci odstranit zvláště v insolvenčním řízení. Tento návrh má přesahovat jejich zájem, neboť uvedené problémy dlužníků jsou v praxi poměrně časté. III. Vyjádření účastníků řízení 11. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a věřiteli, kterému příslušelo postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem. 12. Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že v dovolání předestřenou otázku odvolací soud řešil v souladu s jeho judikaturou a názor stěžovatelů, že obecné soudy nevyložily ustanovení § 410 odst. 2 věty první insolvenčního zákona ústavně konformním způsobem, je argumentačně nepodložený. V návaznosti na to poukázal na (a citoval) svá rozhodnutí R 92/2016 a usnesení sp. zn. 29 ICdo 60/2014 (viz výše), kde uvedl důvody nepochybně ústavně konform