III.ÚS 2821/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2821/21 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2021, č. j. 30 Cdo 1049/2021-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 51 Co 288/2020-87 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2020, č. j. 31 C 83/2019- 67, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl dne 7. 11. 2018 po příletu z Venezuely po předchozím souhlasu státního zástupce v souladu s § 76 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zadržen na Letišti Václava Havla a umístěn do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích pod lékařský dozor do doby vyloučení zjištěných cizích těles z tělních dutin, neboť na základě informace operativně získané ze zahraničí, kterou měly policejní orgány k dispozici, zde existovalo podezření, že stěžovatel ve svých tělních dutinách dovezl surové diamanty, čímž se mohl dopustit trestného činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 261 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Stěžovateli bylo provedeno CT břicha, které potvrdilo přítomnost dvou malých neznámých tělísek ve stěžovatelově těle. V průběhu zadržení byla stěžovateli poskytnuta voda k pití, umožněno kouření a lehká strava po konzultaci s lékařem. Poté, co stěžovatel požil dne 8. 11. 2018 projímadlo Fortrans, byla z jeho těla v 18.20 hod. vyloučena malá část úlomků bílé barvy, šlo o část vaječné skořápky. V 18.30 bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze zadržení a věc týkající se podezření ze spáchání shora zmíněného trestného činu byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. Následné stěžovatelovy podněty k výkonu dohledu adresované Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6 a Městskému státnímu zastupitelství v Praze, v nichž stěžovatel poukazoval na údajnou nesprávnost postupu, který byl vůči němu realizován, byly vyhodnoceny jako nedůvodné. 3. Provedení CT břicha i podání projímadla hodnotil stěžovatel jako nesprávný úřední postup a žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Celní správy České republiky, Generálního ředitelství cel, odbor pátrání Praha (dále jen "policejní orgán"). Obvodní soud shledal, že policejní orgán dodržel ustanovení trestního řádu, a že v jeho počínání nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Napadeným rozsudkem žalobu zamítl a současně stěžovateli uložil nahradit České republice náklady řízení. 4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudek obvodního soudu potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně, které zhodnotil jako správné a pro posouzení věci dostatečné, a poté se ztotožnil i s právním závěrem obvodního soudu, v souladu s nímž vznesený nárok žalobci nesvědčí, a to z důvodu absence tvrzeného nesprávného úředního postupu policejních orgánů ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Uvedl, že stěžovatel, jako osoba, která byla na základě tehdy aktuálních informací důvodně podezřelá ze spáchání trestného činu, byl za dané situace naopak povinen tyto postupy policejních orgánů strpět. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. 5. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání shledal nedůvodným, dovolání bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že ve vztahu k otázce nesprávného úředního postupu a podání projímadla nebylo dovolání přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a to vzhledem k tomu, že podstatou stěžovatelovy dovolací argumentace bylo zpochybnění skutkového závěru přijatého odvolacím soudem (převzatého ze závěru soudu prvního stupně), v souladu s nímž stěžovatel přistoupil k užití nabídnutého projímadla dobrovolně, když byl veden snahou urychlit proces vyloučení předmětů, které předtím provedené CT vyšetření v jeho těle odhalilo. Odlišné právní posouzení věci zde tedy dle Nejvyššího soudu stěžovatel v podaném dovolání konstruoval v rozporu s § 241a odst. 1 o. s. ř. na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud. Přípustnou avšak nedůvodnou shledal dovolací argumentaci týkající se nesprávného úředního postupu v souvislosti s CT vyšetřením. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že dle skutkových zjištění obvodního soudu a městského soudu vycházel stěžovatelem zpochybňovaný postup policejních orgánů z existence důvodného podezření, že stěžovatel ve svém těle dovezl do České republiky surové diamanty, čímž se mohl dopustit trestného činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 261 odst. 1 tr. zákoníku, a shledal že zákonný podklad pro zásah do ústavně garantovaných práv žalobce (nedotknutelnost osoby a jejího soukromí) lze nalézt v § 114 tr. řádu. Zároveň při výkladu § 114 tr. řádu odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti uvádí, že v žádném ohledu nerozporuje zákonnost svého zadržení, ale že namítá, že v průběhu jeho zadržení bylo výše popsaným postupem policejního orgánu "zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva nebýt podroben mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení" ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Stěžovatel tvrdí, že v rozporu s tímto právem je takový postup policejního orgánu, kdy je stěžovateli provedeno CT břicha a podáno z lékařského hlediska nepotřebné projímadlo, aniž k tomu dal stěžovatel výslovný, informovaný a především skutečně dobrovolný souhlas. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že CT vyšetření břicha bylo možné provést i proti jeho vůli. Dodává, že žádný výslovný, informovaný a dobrovolný souhlas stěžovatele k provedení výše uvedených dvou zásahů do jeho tělesné integrity (CT břicha a požití projímadla) nebyl v řízení prokázán. 7. Stěžovatel namítá, že jeho věc je třeba posuzovat obdobně, jako věc Jalloh proti Německu, ve které bylo podezřelému násilně do žaludku vpraveno emetikum, a ve které Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 3 Úmluvy (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 11. 7. 2006, stížnost č. 54810/00). Skutečnost, že stěžovatel se, na rozdíl od pana Jalloha, aktivně fyzicky nebránil, dle stěžovatele jeho případ od případu Jalloh proti Německu nijak zásadně neodlišuje. V obou případech šlo o zásah do tělesné integrity bez dobrovolného souhlasu dotyčné osoby. Podání emetika (případ Jalloh proti Německu) je přitom dle stěžovatele srovnatelné s podáním projímadla (případ stěžovatele). Stěžovatel dále dovozuje, že stát zde neunesl důkazní břemeno, že by snad tento zásah byl v souladu se svobodnou vůlí stěžovatele. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že CT vyšetření břicha bylo možné v jeho případě provést i proti jeho vůli a zdůrazňuje, že bez ohledu na vyřešení otázky, zda je, či není takové vyšetření možné provádět i proti vůli podezřelého, je v nyní pojednávané věci významná i otázka porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, spočívající v podání projímadla. Dodává, že soudy nesprávně dovozují souhlas stěžovatele s podáním projímadla z absence jeho