III.ÚS 3108/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3108/16 ze dne 25. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Adriana Portmanna, Ph.D., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, č. j. 21 Cdo 3092/2016-320, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 19 Co 397/2015-298, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces, přístup k soudu, na soudní ochranu a na ochranu majetku. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo jako nepřípustné pro nesplnění podmínek podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto dovolání stěžovatele směřující proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 8. 2015, č. j. 20 C 315/2014-263 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal vůči České republice - Ústavu pro studium totalitních režimů (dále jen "Ústav"), vyslovení neplatnosti čtyř pracovněprávních úkonů souvisejících s výběrovým řízením na funkci ředitele Ústavu. Konkrétně šlo o žalobu na určení neplatnosti rozhodnutí Rady Ústavu přijaté dne 24. 9. 2013 usnesením o vyhlášení výběrového řízení na funkci ředitele Ústavu, rozhodnutí přijaté dne 9. 4. 2014 usnesením, podle kterého do druhého kola volby ředitele Ústavu postupují pouze dvě osoby, rozhodnutí přijaté dne 16. 4. 2014 usnesením, podle kterého byl ve 3. kole zvolen ředitel Ústavu a rozhodnutí přijaté dne 22. 4. 2014 usnesením, podle kterého byl jmenován ředitel Ústavu (dále také jen "pracovněprávní úkony Rady Ústavu"). Obvodní soud pro Prahu 3 současně rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit Ústavu na těchto nákladech částku 14.000,- Kč. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel namítá, že ve svém dovolání poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil a Nejvyšší soud i přesto dovolání stěžovatele neshledal přípustným a "se značně rudimentárním odůvodněním" je odmítl. V uvedeném spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na spravedlivý proces. K porušení práva na přístup k soudu a soudní ochranu došlo podle stěžovatele postupem soudů, které dospěly k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat naléhavost právního zájmu na určení neplatnosti napadených pracovněprávních úkonů Rady Ústavu ve smyslu § 80 občanského soudního řádu. Stěžovatel přitom svou žalobou napadl jak výsledek výběrového řízení, tak dílčí rozhodnutí, jež v něm byla učiněna a která vedla k vyřazení stěžovatele z další účasti v něm. Soudy přitom v dané věci ani nenaznačily, která rozhodnutí, resp. právní jednání, měl stěžovatel svou žalobou napadnout a stěžovatel se proto domnívá, že rozhodnutí Rady Ústavu je podle názoru ve věci rozhodujících soudů ze soudního přezkumu vyňato. To je však podle stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na čl. 21 odst. 4 Listiny, podle kterého mají občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Stěžovatel dále namítá, že ve svém odvolání proti rozsudku obvodního soudu namítal závažnou zmatečnostní vadu soudu prvního stupně, spočívající v tom, že tento soud uvedl v písemném vyhotovení rozsudku zcela jiné odůvodnění, než které vyhlásil ústně. Uvedené stěžovatel odvolacímu soudu doložil zvukovým záznamem z ústního vyhlášení rozsudku a ve svém odvolání označil předmětný postup obvodního soudu za vážnou vadu, pro kterou je namístě rozsudek obvodního soudu zrušit, k čemuž v odvolání uvedl další argumentaci. Odvolací soud však předmětnou námitku a související argumentaci nijak nezohlednil, nevypořádal se s ní a ani ji v napadeném rozsudku nerekapituloval. Již uvedená vada samotná představuje podle stěžovatele zásah do jeho práva na spravedlivý proces, který odvolací ani dovolací soud nenapravily. Právo na ochranu majetku a právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno také tím, že soudy v záhlaví uvedenými rozsudky přiznaly Ústavu vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem. To však podle stěžovatele odporuje ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, konstatoval, že "[je-li] stát, k hájení svých právních zájmů, vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát." V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, a uvádí, že je-li Ústav schopen bez přibrání advokáta výběrové řízení provést, měl by být samostatně schopen i obhájit správnost svých kroků před soudem. Dne 7. 10. 2016 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, ve kterém prohlásil podle § 37 odst. 1 zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, že odmítá soudce Jaroslava Fenyka a Jana Filipa, protože je považuje za podjaté. O odmítnutí bylo rozhodnuto usnesením ze dne 11. 7. 2017, č. j. III. ÚS 3108/16-21, a to tak, že odmítaní soudci nejsou z projednávání a rozhodování v nyní posuzované věci vyloučeni, přičemž citované usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 16. 7. 2017. II. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 315/2014, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Nejdříve bylo třeba zabývat se námitkou stěžovatele vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu, že nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 občanského soudního řádu. Ústavní soud přitom nedospěl k závěru, že toto rozhodnutí vykazuje znaky protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Poukazuje-li stěžovatel na jeho stručnost, ta je v případě odmítnutí dovolání výslovně předpokládána v § 243f odst. 3 občanského soudního řádu. Dovolací soud uvedl v dostatečném rozsahu důvody, pro které shledal dovolání nepřípustným pro soulad rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; odkázal přitom na rozhodnou judikaturu, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 155/2005, kterým reagoval na stěžovatelem - k přípustnosti jeho dovolání - namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, vydané ve věci obchodní veřejné soutěže, resp. citovaným rozhodnutím obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení dovolací soud poukázal na rozdíl mezi výběrovým řízením na obsazení pracovního místa nejvhodnějším kandidátem a vyhlášením veřejné soutěže; a dále posoudil též otázku účelně vynaložených nákladů na zastoupení advokátem. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je tak zřejmé, proč bylo dovolání odmítnuto. K další