III.ÚS 3133/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3133/17 ze dne 2. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti CHAPS spol. s r. o., sídlem Bráfova 1617/21, Brno, zastoupené JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. září 2017 č. j. 7 As 274/2017-36 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2017 č. j. 62 A 192/2015-189, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Seznam.cz, a.s., sídlem Radlická 3294/10, Praha 5 - Smíchov, a 2) Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 90 Ústavy a čl. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhla odložit vykonatelnost v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). 2. Rozhodnutím druhého vedlejšího účastníka ze dne 31. 8. 2015 č. j. 244/2015-072-Z106/9, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 2. 11. 2015 č. j. 244/2015-072-Z106/12 bylo na základě odvolání první vedlejší účastnice opět zrušeno rozhodnutí stěžovatelky ze dne 17. 7. 2015 (poté co i její přechozí rozhodnutí druhý vedlejší účastník zrušil), kterým byla podle § 14 odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta žádost první vedlejší účastnice ze dne 21. 11. 2011 o poskytnutí kompletních a aktualizovaných zdrojových dat celostátního informačního systému o jízdních řádech, vedených stěžovatelkou podle § 17 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 3. 10. 2017, na základě smlouvy uzavřené s druhým vedlejším účastníkem dne 27. 7. 2001. V důsledku převodu této části veřejné kompetence první vedlejší účastnice považovala stěžovatelku za veřejnou instituci disponující informacemi vzniklými při výkonu veřejné moci a tedy za subjekt povinný k poskytnutí informací podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. 3. Druhý vedlejší účastník zrušil rozhodnutí stěžovatelky s tím, že jako povinný subjekt neprávem odmítla poskytnout informace s odůvodněním, že první vedlejší účastnice požadovanými údaji již údajně disponuje od jiných subjektů, neboť i v takovém případě může trvat její oprávněný zájem na získání informací od primárního zdroje. Druhý vedlejší účastník současně poznamenal, že nebylo ostatně ani prokázáno, že první vedlejší účastnice požadovanými údaji skutečně disponuje, zvláště když stěžovatelka připouští, že první vedlejší účastnice má k dispozici pouze část těchto údajů. Stěžovatelčinu argumentaci, že požadované informace představují její obchodní tajemství, vyhodnotil druhý vedlejší účastník jako logicky rozpornou, neboť by nebylo možné, aby takové informace, které nemají být běžně dostupné, měla první vedlejší účastnice zčásti k dispozici od jiných subjektů. 4. První vedlejší účastnice proti rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka ze dne 31. 8. 2015 brojila žalobou ze dne 2. 11. 2015, v níž zdůraznila, že se od 21. 11. 2011 neúspěšně domáhá vyřízení své žádosti o informace, navzdory tomu, že věc opakovaně posuzovaly správní soudy, a to vždy pro ni s kladným výsledkem; vyslovila proto přesvědčení, že se stěžovatelka účelově vyhýbá své zákonné povinnosti poskytnout jí požadované informace. Jelikož se první vedlejší účastnice v této souvislosti dovolávala rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015 č. j. 6 As 113/2014-35, v němž byl vysloven názor o nutnosti projednat za dané situace žalobu meritorně, požadovala první vedlejší účastnice meritorní posouzení její žaloby a uložení stěžovatelce povinnosti poskytnout jí požadované informace. 5. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě první vedlejší účastnice vyhověl, rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka i jemu předcházející rozhodnutí stěžovatelky zrušil, a nadto uložil stěžovatelce povinnost poskytnout první vedlejší účastnicí požadované informace. 6. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že v posuzovaném případě došlo k situaci, kdy druhý vedlejší účastník opakovaně rušil rozhodnutí stěžovatelky (jež je podle dřívějších rozhodnutí správních soudů povinným subjektem), které řešilo skutkové a právní otázky, které byly v podstatných ohledech již vyřešeny předchozími kasačními rozhodnutími druhého vedlejšího účastníka. Podle krajského soudu přitom nelze takovou procesní situaci posoudit jinak než jako postup v rozporu se smyslem a účelem zákona o svobodném přístupu k informacím, a proto bylo namístě veřejnému subjektivnímu právu první vedlejší účastnice poskytnout ochranu přímo orgánem moci soudní, když správní orgány její právo nejenže porušily, ale dále je zatěžovaly tím, že se první vedlejší účastnice musela opětovně domáhat svého práva (a bezúspěšně), ač jí druhý vedlejší účastník dával opakovaně zapravdu. 7. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost, ve které v prvé řadě zopakovala svoje přesvědčení, že není osobou povinnou podle zákona o svobodném přístupu k informacím, odmítl Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným usnesením. Nejvyšší správní soud totiž nepřisvědčil stěžovatelčině argumentaci, pročež její kasační stížnost odmítl jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti, kterou není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť v ní v převážné míře opakuje a rozvíjí argumentaci, jež je účastníkům řízení i Ústavnímu soudu známa z přechozích řízení ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 3669/13 a III. ÚS 2925/16, namítá, že na ni žádná působnost v oblasti veřejné správy (ve smyslu § 1 správního řádu) delegována nebyla, přičemž s vedením celostátního informačního systému o jízdních řádech - na základě pověření druhého vedlejšího účastníka - nejsou spojeny žádné povinnosti správního orgánu prvního stupně. Stěžovatelka proto není a z povahy věci nemůže být správním orgánem, ani se nemůže nacházet v jeho postavení. V této souvislosti přitom stěžovatelka připomíná, že na jí údajně svěřenou správní pravomoc jí stát nepřispívá žádné finanční prostředky, jež by s ní spojené náklady alespoň částečně kompenzovaly. 9. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že stěžejní závěr, že je správním orgánem prvního stupně, řádně neodůvodnil, resp. že se jeho závěr opírá toliko o závěry přijaté v usnesení ze dne 7. 6. 2013 č. j. 62 A 26/2012-129, jež byly pozdější judikaturou již překonány. 10. Nadto stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (N 101/85 SbNU 679), ve kterém Ústavní soud - na základě ústavní stížnosti obchodní společnosti ČEZ, a. s. - odmítl dosavadní Nejvyšším správním soudem konstantně předkládaný výklad pojmu "veřejná instituce", a rovněž tak na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017 č. j. 6 As 43/2017-46, jenž na závěry tohoto nálezu Ústavního sodu navazuje. 11. Stěžovatelka, zdůrazňující skutečnost, že je soukromoprávní obchodní společností, a poukazující též na to, že jí rozporovaný výklad správních soudů ji značně znesnadňuje její podnikání, se proto domnívá, že prizmatem závěrů dovolávaného nálezu Ústavního soudu již není udržitelný výklad, na jehož základě má být jako "veřejná instituce" subjektem povinným podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Tím, že Nejvyšší správní soud odmítl jí namítané skutečnosti řádně zohlednit, proto podle stěžovatelky porušil její základní práva zaručená ve shora uvedených ustanoveních Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých tvrzených práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyš