III.ÚS 3225/18

Stěžovatel se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 28 C 95/2015-103 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 39 200 Kč. Žalovaná částka měla představovat poměrnou část přeplatku na dani z přidané hodnoty vzniklého v souvislosti s ukončením činnosti sdružení (§ 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Žaloba byla zamítnuta, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat existenci sdružení, a proto ani nemohla být osvědčena dohoda mezi účastníky řízení o rozdělení vratky daně z přidané hodnoty.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 15 Co 445/2017-126 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018 č. j. 32 Cdo 2114/2018-139 odmítnuto pro existenci vad, neboť stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což je ovšem podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), obligatorní náležitostí dovolání. K námitkám stěžovatele ohledně odůvodnění rozsudku městského soudu a (ne)provedených důkazů Nejvyšší soud připomněl, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel pominul, že v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve se stručně věnuje popisu fungování sdružení a obsahu napadených rozhodnutí. Namítá, že soudy nepřihlédly k důkazům (např. k výpisu z bankovního účtu stěžovatele či k daňovým přiznáním vedlejšího účastníka řízení), které měly vyvracet tvrzení o tom, že stěžovatel byl pouhým zaměstnancem pracujícím za pevně stanovenou odměnu. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že dovolání stěžovatele odmítl pro vady, aniž by ho vyzval k jejich odstranění.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávné použití či výklad podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu. Zde je třeba připomenout, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu s argumentací, že vykazovalo-li jeho dovolání vady, měl být Nejvyšším soudem vyzván k jejich odstranění a mělo mu být umožněno rozvedení dovolacích důvodů. Stěžovatel přehlíží, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.), resp. do uplynutí lhůty, jež byla stěžovateli stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jelikož tak stěžovatel neučinil, nebylo možné v dovolacím řízení pro tento nedostatek pokračovat, pročež Nejvyšší soud musel přistoupit k odmítnutí dovolání pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), kterýžto krok řádně odůvodnil. Z ústavně právního hlediska mu tedy nelze nic vytknout. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15, "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup". Obdobný postoj zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Daný zákonný postup přitom stěžovatel, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektoval, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Nepodal-li stěžovatel řádné dovolání, nevyčerpal tak všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatel napadá rozsudky městského soudu a obvodního soudu, nepřípustná a je třeba ji odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný.