III.ÚS 3435/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3435/15 ze dne 23. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti DENIKA REAL 2000, a. s., se sídlem Mařátkova 1075/111, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. září 2015 č. j. 28 Cdo 1046/2015-436, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014 č. j. 15 Co 456/2013-365 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. června 2013 č. j. 25 C 160/2006-295, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 243 odst. 3 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, a za účasti 1) Občanského sdružení "Zubatého 1" IČ: 67778054, se sídlem Zubatého 1, Praha 5, 2) Městské části Praha 5, se sídlem nám. 14. října 4, Praha 5 a 3) hlavního města Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Společnost DENIKA REAL 2000, a. s. (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "třetí žalovaná") ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitostí a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 2 odst. 3 (uvádějícího, že "každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá"), čl. 11 odst. 1 (zaručujícího ochranu vlastnictví) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina", garantujícího každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a čl. 4 Ústavy ČR, dále jen "Ústava" (základní práva a svobody jsou pod ochranou státní moci). II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje: Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci žalobce - Občanského sdružení "Zubatého 1" (dále jen "žalobce") proti žalovaným: 1) Městské části Praha 5, 2) hlavnímu městu Praha a 3) DENIKA REAL 2000, a. s. o určení vlastnictví k budově č. p. X se zastavěným pozemkem parc. č. X1, kat. území Smíchov, zapsaných na LV č. X2 v katastru nemovitostí vedeným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen "předmětné nemovitosti") rozhodl, že vlastníkem předmětných nemovitostí je druhá žalovaná - Hlavní město Praha (výrok I.), a zamítl žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem proti první a třetí žalované (výrok III.). Soud prvního stupně uvedl, že uvedenou žalobou se žalobce domáhal určení proti všem žalovaným, že vlastníkem předmětných nemovitostí je druhá žalovaná. Po provedeném dokazování ve smyslu zrušujícího nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1167/11 dospěl nalézací soud k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, přičemž v řízení bylo prokázáno, že kupní smlouva uzavřená mezi první žalovanou (která jednala za druhou žalovanou), a třetí žalovanou je neplatná, protože v pořadí druhé nabídkové řízení ohledně předmětných nemovitostí proběhlo za použití diskriminační podmínky (složení jistoty ve výši 5 000 000,- Kč) a na žalobce (i když se tohoto druhého záměru nezúčastnil) mělo být pohlíženo jako na jeho účastníka. Kupní smlouva uzavřená na základě takovéhoto nabídkového řízení je neplatná pro rozpor s § 36 odst. 1 věta poslední zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Diskriminační podmínka má za následek, že druhý záměr prodeje nebyl řádným způsobem zveřejněn, žalobci byla odepřena možnost se záměru zúčastnit a kupní smlouva ze dne 21. 10. 2003 je proto absolutně neplatná. Soud prvního stupně s odkazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2002 sp. zn. 28 Cdo 1895/2001 zdůraznil, že žalobci žaloba na určení vlastnického práva v konečném důsledku poskytuje minimálně stejnou, ne-li větší ochranu, jako žaloba na určení neplatnosti smlouvy, neboť rozsudek vydaný na jejím základě výslovně stanoví, kdo je vlastníkem nemovitostí. Takové určení je přímo použitelné pro zápis vlastnictví do katastrálního operátu. Ohledně pasivní legitimace v předmětném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že jím logicky může být jen ten, komu svědčilo vlastnické právo před uzavřením kupní smlouvy. Za použití ustanovení § 34 odst. 1, odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. a obecně závazné vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hl. m. Prahy, tak dospěl k závěru, že vlastníkem předmětných nemovitostí před jejich převodem byla druhá žalovaná. Ve vztahu ke zbývajícím žalovaným byla žaloba pro nedostatek jejich pasivní legitimace zamítnuta. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že ve vztahu ke třetí žalované určil, že druhá žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok II.). Měnící výrok odůvodnil odvolací soud poukazem na existující zápis o vlastnictví předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, proto dovodil pasivní legitimaci třetí žalované v předmětném řízení. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1. 9. 2015 č. j. 28 Cdo 1046/2015-436 dovolání třetí žalované odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). K námitkám třetí žalované dovolací soud konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou přezkoumatelná a třetí žalované nijak nebránila v tom, aby náležitě formulovala nejprve odvolací a později dovolací důvody, přičemž řešení otázky věcné legitimace žalobce bylo již "předurčeno" nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1167/11. Všechny soudy rozhodovaly za situace, v níž byly vázány právním názorem Ústavního soudu za nezměněného skutkového základu projednávané věci a stávajícího právního stavu. Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení odvolacího soudu nekoliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, stejně jako posouzení pasivní legitimace třetí žalované. Obdobně se dovolací soud vypořádal i s otázkou platnosti smlouvy o prodeji obecního majetku, přičemž poukázal na závěry citovaného nálezu i svoji platnou judikaturu. III. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, označuje rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný a tvrdí, že soud prvního stupně sice údajně provedl, ale nehodnotil "nespecifikovanou množinu důkazů". Z tohoto důvodu odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně prý odporuje ustanovením § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. (k tomu odkázala na nález ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 184/05). Nepřezkoumatelnost údajně vyplývá z nesprávného podřazení skutkového stavu pod ustanovení § 36 odst. 1 věta poslední zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, rozsudek je i překvapivý z hlediska uvedení důvodu neplatnosti kupní smlouvy (k tomu nález ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03). Soud prý nesprávně vyložil citované ustanovení § 36 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze, použitý výklad pojmu "nezveřejnění záměru" je prý značně extenzivní, neplatnost celého záměru nemůže údajně způsobit nepřípustná podmínka složení jistiny. Soud při výkladu citovaného ustanovení rovněž nevyložil, z jakého důvodu "upustil od adekvátního výkladu ve prospěch výkladu extenzivního". Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se jejími námitkami nezabýval. Dovolací soud sice dovolání odmítl, neuvedl však prý důvod nepřípustnosti dovolání, ale zabýval se jen jeho důvodností. Takové rozhodnutí považuje stěžovatelka za zmatečné a nepřezkoumatelné. I přes výslovný odkaz na závěry uvedené v nálezu sp. zn. III. ÚS 772/13 dovolací soud prý nevyložil, z jakého důvodu stěžovatelkou označené vady řízení nepovažuje za natolik závažné, že "samy o sobě" porušují právo stěžovatelky na spravedlivý proces. S ústavní stížností spojila stěžovatelka návrh na zrušení ustanovení § 243 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a současně navrhla, aby Nejvyššímu soudu České republiky, Městskému soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 5 bylo uloženo nahradit stěžovatelce společně a nerozdílně náklady řízení před Ústavním soudem (včetně 21% DPH) do tří dnů od právní moci tohoto nálezu. IV. Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatelky jsou do značné míry jen polemikou se skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími, k nimž v p