Ústavní soud III.ÚS 3435/24 – Důsledky zrušení výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy

Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a její přílohy vyplývá, že Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 56 T 1/2023 stěžovatele uznal vinným pod bodem 1. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr, zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, pod bodem 2. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a, b) tr. zákoníku, a pod bodem 3. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 40 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle § 84 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby ČR nad stěžovatelem. Dále mu uložil podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 375 denních sazeb, s výší denní sazby 2.000 Kč, tedy celkem ve výměře 750 000 Kč a podle § 99 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku § 40 odst. 2 tr. zákoníku ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud stěžovateli uložil povinnost "nahradit v penězích škodu a nemajetkovou újmu" poškozenému A ve výši 600 000 Kč, poškozenému B ve výši 600 000 Kč a poškozenému C ve výši 600 000 Kč.

Proti shora citovanému rozsudku podala státní zástupkyně odvolání ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") rozsudkem ze dne ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 12 To 53/2023, jímž z podnětu řádného opravného prostředku státní zástupkyně, v části směřující do výroku o trestu v neprospěch stěžovatele podle 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za výše popsanou trestnou činnost odsoudil stěžovatele podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl odvolání státní zástupkyně v části směřující do výroku o náhradě nemajetkové újmy ve prospěch stěžovatele. Ve výroku o vině, ve výroku o ochranném léčení a ve výroku o povinnosti hradit nemajetkovou újmu zůstal napadený rozsudek nezměněn.

K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 9. 2024 č. j. 6 Tdo 660/2024-690 podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil - rozsudek vrchního soudu, a to ve výroku, jímž bylo podle § 256 zamítnuto odvolání státní zástupkyně podané do výroku o náhradě nemajetkové újmy ve prospěch stěžovatele, a jímž byl výrok rozsudku městského soudu o povinnosti stěžovatele k náhradě nemajetkové újmy poškozeným ponechán nedotčený, - rozsudek městského soudu, a to ve výroku, jímž byla stěžovateli podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit v penězích škodu a nemajetkovou újmu poškozeným A, B a C, každému jednotlivě částku 600 000 Kč.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje proti úvahám vrchního soudu vztahujícím se ke stanovení druhu a výše trestu. I když si byl vrchní soud vědom zmenšené příčetnosti stěžovatele v inkriminované době, na rozdíl od městského soudu ve svých úvahách o výměře trestu nezohlednil ustanovení § 40 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku. Tím došlo k porušení zásady nullum poena sine lege ("není trestu bez zákona") ve smyslu čl. 39 Listiny. Ze znaleckého posudku z oblasti psychiatrie, sexuologie a klinické psychiatrie vyplynulo, že stěžovatel netrpěl duševní chorobou ani závislostí na alkoholu či jiných látkách. Byla mu diagnostikována sexuální deviace - homosexuální pedofílie, kterou trpěl v době protiprávní činnosti. Jeho rozpoznávací schopnosti zůstaly zachovány, zatímco ovládací schopnosti byly výrazně sníženy, nikoli však eliminovány.

Stěžovatel je přesvědčen, že uložený trest neobstojí ani ve světle principu proporcionality trestní represe, neboť není přiměřený a ani náležitě odůvodněný. Ve vztahu k přiměřenosti trestu v projednávaném případě stěžovatel také poukázal na svou osobní a rodinnou situaci a s tím spojený nejlepší zájem poškozených i širší rodiny a blízkých osob, které jsou na jeho pomoci závislé.

Za další nedostatek v rozhodnutí vrchního soudu pak označil i odchýlení se od způsobu hodnocení důkazů městským soudem, což ve svém důsledku vedlo k tzv. překvapivému rozhodnutí. O tomto odchýlení od závěrů soudu prvního stupně, které nebylo možné předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení, nebyli účastníci v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ani poučeni. Uvedené platí tím spíše, pokud v průběhu řízení byl po podmíněně odloženém následně uložen trest odnětí svobody nepodmíněný.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel ústavní stížností napadl i rozsudek městského soudu, nevznáší však vůči němu žádnou argumentaci. Výrok o vině (kterou prohlásil) ani další výroky přitom stěžovatel nenapadl odvoláním. V této části se proto jedná o návrh nepřípustný (ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ohledně zbývající části petitu ústavní sítžýnosti, kterou napadá rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je tedy v této části přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je si vědom faktu, že část výroku usnesení Nejvyššího soudu, kterými zrušil výrok městského soudu o povinnosti stěžovatele k náhradě nemajetkové újmy poškozeným, je napadena samostanou ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 3450/24, kterou podávají poškození. Stěžovatel k této části výroku usnesení Nejvyššího soudu žádnou argumentaci nevznáší. Ústavní soud se proto i s vědomím, že tato část napadeného usnesení Nejvyššího soudu bude předmětem bližšího přezkumu v jiném řízení, dále touto částí výroku nezabýval a zaměřil se na výroky, vůči nimž směřovala argumentace stěžovatele v nyní projednávané ústavní stížnosti.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (viz nález sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Může zasáhnout jen v případě, nebyla-li by respektována zásada zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, případně jsou při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, nebo je zde extrémní nevyváženost prvků represe a prevence (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4503/12 nebo sp. zn. I. ÚS 631/23, dále i usnesení sp. zn. I. ÚS 2613/13 a III. ÚS 2925/14).

Jádro stížnostních námitek tkví ve stěžovatelově snaze domoci se mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tedy takového trestu, který mu původně uložil městský soud.

Stěžejní argumentace stěžovatele vychází zejména z toho, že vrchní soud nezohlednil dostatečně jeho zmenšenou příčetnost v době páchání trestné činnosti. Ústavní soud k tomu zdůrazňuje, že stěžovatelem předložené výhrady jsou obdobné povahy jako ty, s nimiž se rozhodující obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již řádně vypořádaly, a to způsobem, který odpovídá požadavkům na obsah řádného odůvodnění a nevzbuzuje žádné podezření, že trestní soudy pochybily v mezích, které vyžaduje ústavní pořádek.

Odvolací a dovolací soud neshledaly za naplněné podmínky pro mimořádné snížení uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku. Ve smyslu pravidel pro úvahy vedoucí ke stanovení druhu a výměry trestu zakotvených v § 39 tr. zákoníku vyšly z povahy a závažnosti spáchané trestné činnosti. Vyhodnotily je tak, že v jednání stěžovatele nelze spatřovat ojedinělé selhání, nýbrž dlouhodobé, několikaleté a premeditované navazování sexuálních vztahů s dětmi i citelně mladšími 15 let. Vůči každému ze tří poškozených v jejich průběžném věku cca 7 - 14 let stěžovatel spáchal tři trestné činy. Děti, jejichž bezbrannosti stěžovatel využíval, kromě samotných sexuálních ataků mnoha představitelnými způsoby podrobil též sledování pornografie, podávání alkoholu a marihuany. Obecné soudy při uložení trestu zohlednily i další kritéria jako osobní a rodinné poměry, postoj stěžovatele k trestné činnosti a jeho zmenšenou příčetnost (jejím významem pro snížení trestu se podrobně zabýval Nejvyšší soud v bodě 23 a 24 usnesení). Výjimečné okolnosti odůvodňující mimořádné uložení trestu pod zákonnou sazbu s ohledem na okolnosti věci soudy neshledaly. I s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 2. 2024 M. G. proti Litvě, č. 6406/21, a rozsudek ze dne 4. 12. 2003, M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98), která s odkazem na čl. 3 Úmluvy opakovaně připomíná pozitivní závazek státu v podobě efektivního trestního postihu, který představuje spravedlivé potrestání zohledňující i postavení dětské oběti sexualizované trestné činnosti, se nejeví uložení nepodmíněného trestu v zákonné trestní sazbě jakkoli nepřiměřené.

Uložení nepodmíněného trestu vrchním soudem po projednání věci ve veřejném zasedání z podnětu odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu nemůže být považováno za tzv. překvapivé rozhodnutí. Trestní řád totiž takový postup k odvolání státního zástupce v neprospěch předpokládá (§ 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř.). S možným zpřísněním trestu odvolacím soudem, které odpovídá pravidlům trestního procesu, měl být právně zastoupený stěžovatel jistě srozuměn.

Ústavní soud z uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele. Dospěl k závěru, že zčásti se jedná o nepřípustný návrh a ve zbývající části jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.