III.ÚS 3570/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3570/15 ze dne 9. 8. 2016 N 149/82 SbNU 371 Náhrada nákladů řízení poškozeného v trestním řízení ve vztahu k prokázanému trestnímu jednání pachatele vůči poškozenému   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 3570/15 ve věci ústavní stížnosti A. O., zastoupeného Mgr. Alešem Gracíkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 1144, Nový Bydžov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015 č. j. 10 To 278/2015-927 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. června 2015 č. j. 2 T 45/2013-908, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody ve stěžovatelově trestní věci, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015 č. j. 10 To 278/2015-927 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. června 2015 č. j. 2 T 45/2013-908 došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015 č. j. 10 To 278/2015-927 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. června 2015 č. j. 2 T 45/2013-908 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Jičíně (dále též jen "okresní soud") byla stěžovateli a dalším třem osobám uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou nahradit Petrovi K. (jedná se o pseudonym) - dále jen "poškozený" - náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení ve výši 30 447 Kč. Ve výši 36,63 Kč byl návrh poškozeného zamítnut. Okresní soud napadené usnesení vydal na základě stěžovatelova odsouzení rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 6. 2014 č. j. 2 T 45/2013-778, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") ze dne 6. 11. 2014 č. j. 10 To 264/2014-840, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví ("tím, že napadl jiného") podle ustanovení § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Uvedeného skutku se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že dne 4. 8. 2012 přijelo několik osob na základě žádosti stěžovatele do obce Češov, kde se po 22. hodině dožadovali údery do dveří hasičské zbrojnice jejího otevření z důvodu řešení dlouhodobých konfliktů mezi stěžovatelem a některými členy místního hasičského sboru. Poškozený následně dveře otevřel a on i ostatní osoby uvnitř byli skupinou pachatelů fyzicky napadeni, přičemž poškozenému byla způsobena vážná zranění. Okresní soud uvedeným rozsudkem přiznal náhradu škody zdravotním pojišťovnám, poškozeného pak odkázal na občanskoprávní řízení, neboť přesné zjištění škody by si vyžádalo delší dokazování. Okresní soud dospěl v odůvodnění napadeného usnesení k závěru, že v daném případě jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci ustanovení § 155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pročež byla poškozenému přiznána náhrada jím vynaložených nákladů, kterou musí stěžovatel a další tři odsouzení uhradit společně a nerozdílně. 3. Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl. Přitom se zcela ztotožnil s okresním soudem provedeným způsobem výpočtu a rozvržením nahrazované částky a omezil se na konstatování, že "v daném případě nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bránily užití ustanovení § 155 odst. 4 trestního řádu". II. Argumentace stěžovatele 4. Uložení povinnosti nahradit poškozenému jím vynaložené náklady považuje stěžovatel za protiústavní, neboť v trestním řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by stěžovatel způsobil poškozenému jakoukoliv škodu, když odsouzen byl za pokus udeřit jinou osobu násadou a za dva zásahy pěstí do obličeje další osoby, nikoliv poškozeného. Takto uplatněnou námitku pak zcela přešel krajský soud při svém rozhodování o stěžovatelem podané stížnosti. Toto rozhodnutí tak považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, neboť neuvádí žádné konkrétní důvody zamítnutí stěžovatelovy stížnosti. Soudy rovněž chybně vypočetly výši přiznané náhrady, při níž měly aplikovat ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jak vyplývá i z rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 3 To 113/2005. Stěžovatel je tedy toho názoru, že mu byla dle ustanovení § 154 trestního řádu uložena peněžní povinnost, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky, neboť stěžovatel není ve vztahu k poškozenému osobou odsouzenou ve smyslu uvedeného ustanovení. Z uvedeného důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 5. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť jejich výkon by pro něj vzhledem k jeho majetkové situaci představoval nepoměrně vyšší újmu, než jaká by vznikla poškozenému při odkladu. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl a usnesením ze dne 19. 1. 2016 č. j. III. ÚS 3570/15-12 odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí z důvodu hrozící exekuce na majetek stěžovatele, který pobírá pouze invalidní důchod, a tvrdí, že právní zástupce poškozeného odmítá uzavření dohody o splátkách. III. Vyjádření účastníků řízení a replika 6. Ústavní soud zaslal účastníkům řízení návrh k vyjádření. Za krajský soud se vyjádřila předsedkyně senátu 10 To, která shrnula základní námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti. Na tomto základě poukázala na podrobné odůvodnění učiněného rozhodnutí a k obsahu ústavní stížnosti nepovažovala za nutné cokoliv jiného dodat. Rozhodování o stížnosti bylo provedeno podle § 242 trestního řádu v neveřejném zasedání (a contrario § 232 trestního řádu). Závěrem navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. 7. Okresní soud sdělil, že žádosti o vyjádření vyhovět nelze, neboť soudní spis se nyní nachází u Ústavního soudu a také proto, že předmětnou trestní věc rozhodovala soudkyně okresního soudu, která je již od 1. 7. 2015 ve starobním důchodu. 8. Ústavní soud nicméně poskytl stěžovateli možnost k replice, což stěžovatel využil a znovu poukázal na pochybení obecných soudů, neboť uvedenému poškozenému nebyl ani zčásti přiznán nárok na náhradu škody vůči stěžovateli. Tato povinnost však byla uložena dalším dvěma odsouzeným, jak vyplývá z rozsudků Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 2 T 45/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 10 To 264/2014 (blíže sub 2). Proto nadále trvá na svém návrhu v celém rozsahu. IV. Procesní předpoklady projednání návrhu 9. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud zvážil všechny výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Byl přitom veden následujícími úvahami. 11. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vymezil podmínky, za jakých je na základě formálně bezvadné ústavní stížnosti povinen zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, do jejichž soustavy nenáleží, takže nezkoumá věcnou správnost či "běžnou" zákonnost jejich rozhodnutí. Posuzování ústavnosti rozhodovací činnosti obecných soudů se pak v řízení o ústavní stížnosti skládá obvykle ze tří komponentů. Nejprve je Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu povinen