III.ÚS 3997/19

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"). Současně podle § 83 zákona o Ústavním soudu navrhla, aby bylo rozhodnuto, že náklady jejího zastoupení v řízení o ústavní stížnosti nese stát.

Z vyžádaného spisového materiálu, ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka je státní příslušnicí Republiky Uzbekistán a na českém území podala žádost o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra dne 8. 11. 2018 pod č. j. OAM-727/ZA-ZA11-ZA19-2018 rozhodlo, že její žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o azylu"), a podle § 25 písm. i) daného zákona zastavilo řízení o udělení mezinárodní ochrany. Dále konstatovalo, že státem příslušným k posouzení žádosti je Francouzská republika, a to podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, (dále jen "nařízení Dublin III"). Ministerstvo vnitra uvedlo, že stěžovatelka učinila dne 1. 2. 2018 prohlášení o mezinárodní ochraně na území České republiky a byla držitelkou krátkodobého víza vydaného Francouzskou republikou dne 7. 9. 2017 s možností jediného vstupu a maximální délkou pobytu od 16. 9. 2017 do 12. 10. 2017. Z tohoto důvodu je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 12 nařízení Dublin III příslušná Francouzská republika, která stěžovatelce vízum vydala. Ministerstvo vnitra dále uvedlo, že ve stěžovatelčině případě Česká republika nevyužila diskrečního ustanovení představovaného čl. 17 nařízení Dublin III a nerozhodla se posoudit stěžovatelčinu žádost, k jejímuž posouzení je podle kritérií v tomto nařízení příslušný jiný stát. K využití daného diskrečního oprávnění nevedlo stěžovatelčino tvrzení o srdečních problémech, neboť stěžovatelka po dobu svého jednoročního pobytu v České republice nevyhledala odborné kardiologické vyšetření a po jednorázovém ošetření v nemocnici nepokračovala ve své léčbě. Ani obavy z návratu do Francouzské republiky nebyly relevantní ve vztahu k čl. 17 nařízení Dublin III, protože se vztahovaly k ojedinělé situaci, která se stěžovatelce přihodila na francouzském autobusovém nádraží.

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 3. 2019 č. j. 4 Az 76/2018-37 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti zmíněnému rozhodnutí Ministerstva vnitra. Neshledal namítané procesní vady v postupu Ministerstva vnitra ani v jeho hodnocení k nevyužití diskrečního ustanovení (čl. 17 nařízení Dublin III). Podle městského soudu netrpělo správní rozhodnutí nepřezkoumatelností, naopak bylo řádně odůvodněné a vycházelo z vyhovujících podkladů.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2019 č. j. 8 Azs 126/2019-87 zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost proti tomuto rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že správní rozhodnutí netrpí procesními vadami a že nebyl podklad pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. Kasační námitka uplynutí šestiměsíční lhůty pro přemístění stěžovatelky podle čl. 29 nařízení Dublin III byla nepřípustná podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále též jen "s. ř. s."), neboť ji stěžovatelka neuplatnila před městským soudem, ačkoli mohla. Nejvyšší správní soud dále podle § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlížel ke změně stěžovatelčiny osobní situace, k níž došlo na základě okolností vzniklých po vydání rozsudku městského soudu (vážný psychický stav s rizikem sebevražedného chování při změně prostředí). Zmínil však, že se i přes zamítnutí kasační stížnosti bude muset Ministerstvo vnitra před samotnou realizací přemístění stěžovatelky do Francouzské republiky zabývat tím, zda neuplynula šestiměsíční lhůta podle čl. 29 nařízení Dublin III a zda by přemístění stěžovatelky pro její duševní či fyzický stav neznamenalo nelidské či ponižující zacházení.

Stěžovatelka uvedla, že do České republiky přicestovala v roce 2017. Důvodem pro opuštění země původu (Republiky Uzbekistán) byl sňatek s mužem, který je o 8 let mladší než ona; v této zemi je uzavření takového manželství místní kulturou odmítané. Stěžovatelka měla obavu o svůj život, neboť jí její bratři vyhrožovali tzv. vraždou ze cti.

Dále zmínila, že dne 12. 3. 2019 porodila mrtvé dítě. Již před touto událostí v minulosti jednou potratila. V dubnu 2019, tj. po vydání rozsudku městského soudu, se v návaznosti na porod mrtvého dítěte její psychický stav zhoršil. Trpí sebevražednou ideací a mikromanickými bludnými produkcemi. Psycholog vyhodnotil, že stěžovatelka potřebuje být ve známém prostředí a mít při sobě svého manžela. Jakákoli změna tohoto stavu povede ke zhoršení jejího psychického stavu a pravděpodobně k dalšímu pokusu o sebevraždu. Její psychický stav neumožňuje přesun do Francouzské republiky, kde nemá zázemí a kde byly její prvotní zkušenosti (pobyt na ulici, vyhrožování) negativního rázu. V době podání ústavní stížnosti byla stěžovatelka opět těhotná, přičemž šlo o rizikové těhotenství. V průběhu řízení o ústavní stížnosti dne 19. 2. 2020 porodila syna, jak následně Ústavnímu soudu sdělila.

Závěr Nejvyššího správního soudu, že i přes zamítnutí kasační stížnosti má správní orgán povinnost zabývat se možností realizace přemístění, považuje stěžovatelka za nesprávný a nepřezkoumatelný. Zbavuje ji totiž práva na účinný opravný prostředek, který jí garantuje čl. 27 nařízení Dublin III.

Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí Ministerstva vnitra jí ukládá vycestovat do Francouzské republiky, což by jí však vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu způsobilo újmu, v níž lze spatřovat porušení čl. 3 Úmluvy. V českém právu i právu Evropské unie je podle stěžovatelky odlišováno předání podle nařízení Dublin III od jiných institutů cizineckého práva, jako je vyhoštění, povinnost opustit území či ukončení pobytu na území. Z hlediska Úmluvy jsou však všechna opatření státu, která cizince donucují k opuštění území, považována za vyhoštění. Při zkoumání, zda stěžovatelka měla účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, je tak třeba užít shodná kritéria, která užívá Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Stěžovatelka se domnívá, že její kasační stížnost měla být posouzena meritorně ve vztahu ke všem uplatněným námitkám, zejména námitkám ke zhoršení psychického stavu.

V ústavní stížnosti bylo namítnuto, že Nejvyšší správní soud stěžovatelce odepřel spravedlnost tím, že se nezabýval námitkou uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III. Nedojde-li k přemístění cizince v této lhůtě, tak státu původně příslušnému k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu zanikne povinnost přijmout dotčeného cizince a státem příslušným k posouzení žádosti se stává stát, který dožadoval přemístění. Stěžovatelka tuto šestiměsíční lhůtu považuje za prekluzivní a tvrdí, že k jejímu uplynutí musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Dále se dovolávala rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropského soudního dvora; dále jen "SDEU") ze dne 25. 10. 2017 ve věci C-201/16 Shiri (dále jen "rozsudek SDEU ve věci Shiri"; rozhodnutí SDEU jsou dostupná z https://curia.europa.eu), podle něhož je stát, na který přešla příslušnost podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, povinen z úřední povinnosti svou příslušnost bez zbytečného odkladu uznat. Stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě tato šestiměsíční lhůta uplynula dne 6. 12. 2018.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že řízení o kasační stížnosti je řízení o mimořádném opravném prostředku, v němž nelze přihlížet ke skutečnostem nastalým po vydání napadeného rozsudku městského soudu. Nepřípustné jsou podle § 104 odst. 4 s. ř. s. důvody kasační stížnosti, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohla. Nejvyšší správní soud proto nemohl přihlížet k námitce uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, neboť ji stěžovatelka neuplatnila před městským soudem, přestože jí v tom nic nebránilo. Nešlo přitom o skutečnost, k níž by měl městský soud přihlížet ex offo. Rozsudek SDEU ve věci Shiri, na nějž stěžovatelka odkázala, se týkal situace, kdy účastník uplynutí této lhůty namítal před soudem prvního stupně. Závěry daného rozsudku se tak vztahují k situaci, kdy byla vznesená námitka soudem projednatelná. Ačkoli Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítnul, připomněl Ministerstvu vnitra jeho povinnost zabývat se otázkou možného uplynutí zmíněné lhůty a rovněž jeho povinnost zohlednit zdravotní stav stěžovatelky před samotným přemístěním (a to v návaznosti na závěry v rozsudku SDEU ze dne 16. 2. 2017 ve věci C-578/16 PPU, C. K., H. S. a A. S.; dále jen "rozsudek SDEU ve věci C. K."). Nejvyšší správní soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou nebo ji zamítnout.

Městský soud s ústavní stížností nesouhlasí a odkázal na odůvodnění svého rozsudku a rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Ministerstvo vnitra uvedlo, že v době podání jeho vyjádření již není možné navrátit stěžovatelku do Francouzské republiky na základě nařízení Dublin III, a to pro uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 2 daného nařízení. O této skutečnosti stěžovatelku informovalo již dne 8. 11. 2019. Stěžovatelka se podle Ministerstva vnitra nalézá na území České republiky v pozici žadatelky o mezinárodní ochranu, k posouzení její žádosti je Česká republika příslušná. Ministerstvo vnitra se bude v daném řízení zabývat i stěžovatelčiným zdravotním stavem. Ministerstvo vnitra navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti, případně její odmítnutí jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka v replice potvrdila, že jí Ministerstvo vnitra vydalo osvědčení ze dne 8. 11. 2019 o tom, že její žádost o mezinárodní ochranu bude posouzena na území České republiky. Jinak však zůstalo Ministerstvo vnitra nečinné a neučinilo žádný úkon, ačkoli Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku zmínil, že i přes zamítnutí kasační stížnosti se má Ministerstvo vnitra zabývat tím, zda neuplynula šestiměsíční lhůta podle čl. 29 nařízení Dublin III a zda by přemístění stěžovatelky pro její duševní či fyzický stav neznamenalo nelidské či ponižující zacházení. Stěžovatelka setrvala na svém přesvědčení, že k případnému uplynutí lhůty k realizaci přemístění musí správní soud přihlédnout ex offo, k čemuž odkázala na bod 43 rozsudku SDEU ve věci Shiri.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

Předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu v posuzované věci jsou dvě základní oddělené otázky, které se váží k právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

První řešená otázka se vztahuje k hodnocení Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že se nemohl v řízení o kasační stížnosti zabývat zhoršením zdravotního stavu stěžovatelky, k němuž došlo po vydání rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud tak nehodnotil stěžovatelčina tvrzení, že pro zhoršený zdravotní stav by její přemístění do Francouzské republiky, o němž rozhodlo Ministerstvo vnitra, znamenalo nelidské či ponižující zacházení. První řešené otázky se týkají části V. B. až V. F. a jejich předmětem je hodnocení, jakým způsobem měla být stěžovatelce zajištěna soudní ochrana.

Druhou otázkou je přezkum hodnocení Nejvyššího správního soudu, který za nepřípustnou označil námitku, že až po vydání správního rozhodnutí uplynula šestiměsíční lhůta k přemístění. Této otázce je věnována část V. G.

Nejprve je vhodné zmínit se o povaze rozhodnutí Ministerstva vnitra, které bylo v posuzované věci napadeno před městským soudem. V právu Evropské unie jsou stanovena pravidla pro určení členského státu Evropské unie, který má posoudit žádost příslušníka třetí země o mezinárodní ochranu. Kritéria pro určení takového členského státu jsou stanovena v nařízení Dublin III. Pro případ, že se příslušník třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu, nachází v jiném členském státě Evropské unie, než který je příslušný k posouzení jeho žádosti, je upraveno přemístění takového žadatele do státu příslušného k posouzení jeho žádosti.

Podle § 8 písm. b) zákona o azylu Ministerstvo vnitra určuje stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie příslušný k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané na území České republiky. Výsledkem řízení podle daného ustanovení je rozhodnutí Ministerstva vnitra o nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany, o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany a o určení státu příslušného k posouzení podané žádosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019 č. j. 9 Azs 442/2018-58, bod 21; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Právě takové rozhodnutí Ministerstvo vnitra v posuzované věci vydalo (viz bod 2).

Jak dále Nejvyšší správní soud uvedl ve zmíněném rozsudku sp. zn. 9 Azs 442/2018, v bodu 24: "Rozhodnutí, jimiž se končí řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 8 písm. b) a c) zákona o azylu, jsou rozhodnutími o přemístění ve smyslu nařízení Dublin III. Navazuje na ně pouze faktické provedení transferu spojené s nezbytnými administrativními úkony (např. vzájemná komunikace mezi dožadujícím a příslušným členským státem); žádné rozhodnutí o tomto transferu žalovaný [tj. Ministerstvo vnitra, pozn. Ústavního soudu] nevydává." Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí ve smyslu § 8 písm. b) zákona o azylu (a tedy i rozhodnutí Ministerstva vnitra v posuzované věci) Nejvyšší správní soud považuje za rozhodnutí o přemístění ve smyslu nařízení Dublin III, byť se ve výroku daného správního rozhodnutí zmiňuje jen nepřípustnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany, zastavení řízení o této žádosti a určení státu příslušného k posouzení podané žádosti.

V nařízení Dublin III se na mnoha místech zmiňuje rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu (srov. např. čl. 26 či 27 daného nařízení). S ohledem na výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nahlíží Ústavní soud pro účely posouzení ústavní stížnosti na rozhodnutí Ministerstva vnitra v posuzované věci jako na rozhodnutí o přemístění ve smyslu nařízení Dublin III.

Podle čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III má žadatel o mezinárodní ochranu a osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) daného nařízení právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.

V bodě 19 preambule nařízení Dublin III je uvedeno, že by měly být stanoveny právní záruky a právo na účinný opravný prostředek, pokud jde o rozhodnutí o přemístění dotyčné osoby do příslušného členského státu, aby byla zaručena účinná ochrana jejích práv v souladu zejména s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU"). Pro zajištění souladu s mezinárodním právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován.

K opravnému prostředku ve smyslu čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III se váže řada procesních požadavků, které SDEU dovodil z práva Evropské unie. Jedním z nich je požadavek, podle něhož v případě, že žadatel o mezinárodní ochranu předloží v rámci řízení o opravném prostředku ve smyslu čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III objektivní skutečnosti, jako jsou lékařská osvědčení vypracovaná ohledně jeho osoby, která mohou prokazovat obzvláštní závažnost jeho zdravotního stavu a značné a nevratné následky, které by pro něj mohlo přemístění představovat, nemůže soud nepřihlédnout k těmto skutečnostem. Je naopak povinen posoudit riziko, že k takovým následkům dojde, rozhoduje-li o legalitě rozhodnutí o přemístění, pokud by výkon tohoto rozhodnutí mohl vést k nelidskému či ponižujícímu zacházení. Má-li příslušný soud za to, že přijetí určitých opatření je dostatečné pro vyloučení jakéhokoliv skutečného rizika takového zacházení v případě přemístění dotyčného žadatele o azyl, bude věcí tohoto soudu, aby přijal opatření nezbytná k zajištění, že tato opatření budou provedena orgány dožadujícího členského státu před přemístěním dotyčné osoby (rozsudek SDEU ve věci C. K., body 75 a 84). Opatřeními, která měl SDEU na mysli, jsou např. zajištění zdravotní péče během přemístění a po něm, doprovod lékařským personálem při přemístění či informování státu, kam má být žadatel přemístěn (k opatřením blíže viz rozsudek SDEU ve věci C. K., body 80 až 83).

Dále SDEU dovodil, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vzhledem k bodu 19 preambule tohoto nařízení, jakož i čl. 47 Listiny EU vykládán v tom smyslu, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany musí mít k dispozici účinný a rychlý opravný prostředek, na jehož základě se může dovolat toho, že šestiměsíční lhůta stanovená v čl. 29 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení uplynula po přijetí rozhodnutí o jeho přemístění (rozsudek SDEU ve věci Shiri, bod 46).

V podmínkách České republiky je bezpochyby opravným prostředkem ve smyslu čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III žaloba proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) o přemístění, jak jej chápe dané nařízení. Pro řízení o zmíněné žalobě se tak uplatní procesní pravidla vyplývající z nařízení Dublin III, jak je vyložil SDEU, a v oblastech, kde právo Evropské unie vlastní přímo použitelnou úpravu nezavedlo a ponechalo členským státům prostor pro národní procesní autonomii, se uplatní vnitrostátní právo (tedy především soudní řád správní jako obecný předpis správního soudnictví a dále zvláštní úprava v § 32 až 33a zákona o azylu).

Ústavní soud se zabýval tím, zda procesní požadavky, které z práva Evropské unie dovodil SDEU k opravnému prostředku ve smyslu čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, se bez dalšího vztahují i na řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí městského či krajského soudu ve věci žaloby proti rozhodnutí o přemístění.

Vyhodnocení, zda na určité soudní řízení dopadají procesní požadavky stanovené v právu Evropské unie, a pokud ano, které to jsou, má význam s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle daného ustanovení se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stanovený postup domáhání se svého práva u soudu přitom nemusí být upraven jen běžným zákonem v českém vnitrostátním právu, ale může být upraven i přímo použitelným právem Evropské unie. Dodrží-li jednotlivec takto stanovený postup a soud mu odmítne předepsaným způsobem poskytnout ochranu jeho právu, dochází k porušení práva na soudní ochranu [nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59), bod 24; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. V daném ohledu pak není určující, zda postup domáhání se práva byl stanoven vnitrostátním právem či přímo použitelným právem Evropské unie. I porušení procesních požadavků na postup soudu vyplývajících z práva Evropské unie, ať už k němu došlo při přímé aplikaci předpisu unijního práva, nebo předpisu práva vnitrostátního přijatého v rámci unijním právem poskytnutého prostoru pro národní procesní autonomii, může dosáhnout intenzity porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud dospěl k závěru, že procesní požadavky, které z práva Evropské unie dovodil SDEU k opravnému prostředku ve smyslu čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, se nevztahují bez dalšího na řízení o kasační stížnosti ve věci rozhodnutí o přemístění.

Vyšel přitom z úvah, které SDEU učinil v rozsudku ze dne 26. 9. 2018 ve věci

Ústavní soud konstatuje, že stejně jak nevyžaduje druhý stupeň soudního prostředku ochrany čl. 46 směrnice 2013/32/EU, tak jej nevyžaduje ani čl. 27 nařízení Dublin III. Český zákonodárce se v rámci unijním právem připuštěné vnitrostátní procesní autonomie rozhodl zavést kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek ("druhý stupeň") proti rozhodnutí o opravném prostředku ve smyslu čl. 27 nařízení Dublin III, jímž je v českých podmínkách rozhodnutí městského či krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí o přemístění, jak jej pojímá nařízení Dublin III. Na řízení o kasační stížnosti ve věci rozhodnutí o přemístění se tak z hlediska práva Evropské unie uplatní požadavek rovnocennosti a efektivity, nikoli však bez dalšího i jiné procesní požadavky plynoucí z práva Evropské unie vážící se k soudnímu opravnému prostředku ve smyslu čl. 27 nařízení Dublin III. Lidskoprávní ochrana účastníka řízení se spravuje podle hlediska její vyšší úrovně (intenzity) ústavní Listinou, Úmluvou nebo Listinou EU (srov. její čl. 53), nakolik i v oblasti národní procesní autonomie jde o "uplatňování" práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny EU.

Jelikož se na posuzované řízení o kasační stížnosti vztahoval požadavek rovnocennosti a efektivity, nikoli však bez dalšího i jiné procesní požadavky plynoucí z práva Evropské unie vážící se k soudnímu opravnému prostředku ve smyslu čl. 27 nařízení Dublin III, zaměřil se Ústavní soud předně na to, jaké byly požadavky na poskytování soudní ochrany Nejvyšším správním soudem pro posuzovanou věc vyplývající z českého vnitrostátního práva a Úmluvy. Tyto požadavky pak vyhodnotil z pohledu zásad efektivity a rovnocennosti (k tomu viz body 61 a 62).

V kasační stížnosti stěžovatelka poukazovala na změny ve svém zdravotním stavu, které nastaly po vydání rozsudku městského soudu. Tvrdila, že se její psychický stav zhoršil po porodu mrtvého dítěte, k němuž došlo dne 12. 3. 2019 (rozsudek městského soudu byl vydán dne 8. 3. 2019). Dovolávala se závěrů rozsudku SDEU ve věci C. K., které se vztahují k zákazu výkonu rozhodnutí o přemístění, představoval-li by jeho výkon vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu přemísťované osoby nelidské či ponižující zacházení. Dále v kasační stížnosti tvrdila, že jí předložené lékařské zprávy vylučují provedení přemístění a že jeho provedení by pro ni mělo závažné následky včetně zásadního zhoršení jejího zdravotního stavu s možnou recidivou sebevražedného chování. Ke kasační stížnosti přiložila řadu lékařských zpráv popisujících její psychický stav a jeho vážné zhoršení z důvodu porodu mrtvého dítěte.

Námitka nelidského či ponižujícího zacházení se vztahovala k samotnému přemístění ve smyslu nařízení Dublin III, a nikoli k podmínkám ve Francouzské republice. V podstatě stěžovatelka namítala, že její psychický stav se natolik zhoršil po vydání rozsudku městského soudu, že jí neumožňuje podstoupit jakoukoli změnu sociálního prostředí. Své tvrzení dokládala v daném směru mimo jiné zprávou psychiatričky, v níž se píše, že kapacita adaptace stěžovatelky na změnu podmínek je značně omezená až vymizelá a v případě přesunu do jiné země není vyloučeno zhoršení jejího psychického stavu ústící až do recidivy sebevražedného chování. Ústavní soud zdůrazňuje, že daná námitka vůbec nesouvisí s kvalitou francouzského azylového systému, kvalitou lékařské péče či jinými okolnostmi ve Francouzské republice. V řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o kvalitě francouzského azylového řízení a zdravotní péče. Námitka se zakládala výhradně na tvrzení, že stěžovatelčin zdravotní stav je takový, že neumožňuje již samotný akt přemístění (spojený se změnou prostředí), aniž by to pro ni neznamenalo závažné psychické důsledky, o nichž tvrdí, že by dosáhly nelidského či ponižujícího zacházení. I SDEU v obecné rovině připustil, že mohou nastat případy, kdy je zdravotní stav dotčené osoby natolik závažný, že nelze vyloučit, že přemístění podle nařízení Dublin III pro ni může samo o sobě nést takové riziko, aniž by byly jakékoli indicie o systémových nedostatcích azylového řízení ve státě, kam má být přemístěna, či kvalitě jeho zdravotního systému (viz rozsudek SDEU ve věci C. K., body 71 a 73). Ústavní soud tak shrnuje, že posuzovaná věc se týká uplatněné námitky a opakovaně zdůrazňuje, že touto námitkou není jakkoli zpochybňována kvalita podmínek ve Francouzské republice. Výhradně v tomto smyslu je třeba rozumět následnému pojednání, kde se zmiňuje.

Ústavní soud konstatuje, že námitku, že by přemístění bylo nelidským či ponižujícím zacházením vzhledem k vážnosti zdravotního stavu, nemohla stěžovatelka fakticky uplatnit dříve než v kasační stížnosti. Zhoršení svého zdravotního stavu totiž odvozovala od vlivu porodu mrtvého dítěte na její psychiku, k čemuž došlo až po vydání rozsudku městského soudu.

Podle čl. 7 odst. 2 Listiny nesmí být nikdo mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Podle čl. 3 Úmluvy nesmí být nikdo mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Zákaz nelidského či ponižujícího zacházení je stanoven rovněž v čl. 4 Listiny EU, jehož smysl a rozsah jsou dle čl. 52 odst. 3 Listiny EU stejné jako smysl a rozsah, který tomuto zákazu přiznává čl. 3 Úmluvy (k tomu srov. rozsudek SDEU ve věci C. K., bod 67). Podle čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nesmí být nikdo mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Ustanovení čl. 3 Úmluvy nepokrývá všechny případy špatného zacházení, ale jen ty případy, kdy špatné zacházení dosáhne určité minimální úrovně závažnosti. Utrpení, které plyne z přirozeně se vyskytující nemoci, může spadat pod čl. 3 Úmluvy, jestliže je zesíleno zacházením, vyplývajícím ať již z podmínek vazby, vyhoštění, nebo jiných opatření, za která jsou odpovědné orgány signatářského státu, případně je riziko, že bude zesíleno takovým zacházením (rozsudek ESLP ze dne 13. 12. 2016 ve věci Paposhvili proti Belgii, stížnost č. 41738/10, v § 174 a 175; rozhodnutí ESLP jsou dostupná z https://hudoc.echr.coe.int). Minimální úroveň závažnosti špatného zacházení je podmínkou aplikace i čl. 7 odst. 2 Listiny [srov. nálezy ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), bod 54; ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), bod 35].

Jde-li o námitku, že by opatření státu mohlo natolik zhoršit špatný zdravotní stav dotčené osoby tak, že by šlo o nelidské či ponižující zacházení, je především na dané osobě, aby předložila dostatečně určité a podrobné tvrzení doložené způsobilými podklady dávající důvodný podklad k domněnce, že zde mohou být dány závažné důvody svědčící o porušení čl. 3 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 28. 2. 2008 ve věci Saadi proti Itálii, č. stížnosti 37201/06, § 129). Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu předložila kvalifikovanou námitku nelidského či ponižujícího zacházení (námitka byla určitá, podložená podklady a poukazovala na závažné skutečnosti; srov. bod 34). Další úvahy Ústavního soudu se tak týkají výhradně situace, kdy byla předložena tato kvalifikovaná námitka.

Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku připustil, že stěžovatelčina osobní situace doznala změn v důsledku okolností, které nastaly po vydání rozsudku městského soudu. Dále uvedl, že z povahy kasačního řízení nemůže podle § 109 odst. 5 s. ř. s. k takovým skutečnostem přihlížet. Podle § 109 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, co bylo vydáno kasační stížností napadené rozhodnutí.

Ústavní soud připomíná judikaturu Nejvyššího správního soudu, které nelze z ústavního hlediska ničeho vytknout a podle níž může být pravidlo v § 109 odst. 5 s. ř. s. (a též v § 75 odst. 1 s. ř. s.) prolomeno jinou normou, která požívá aplikační přednost podle čl. 10 Ústavy. Touto normou může být zejména čl. 3 Úmluvy (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019 č. j. 6 Azs 170/2019-50, bod 37, ze dne 10. 9. 2015 č. j. 2 Azs 163/2015-28, bod 9; a ze dne 1. 6. 2017 č. j. 9 Azs 14/2017-30, bod 22; ze dne 24. 10. 2010 č. j. 5 Azs 15/2010-76 a ze dne 22. 4. 2011 č. j. 5 Azs 3/2011-131).

Jak bylo uvedeno již výše (bod 36), stěžovatelka uvedenou námitku o vlivu přemístění s ohledem na její zdravotní stav nemohla uplatnit dříve než v kasační stížnosti. Za takové situace závazek České republiky z čl. 3 Úmluvy a práva jím chráněná mají takový význam, že odůvodňují neaplikovat § 109 odst. 5 s. ř. s., a to tehdy, nenabízí-li se jiný způsob, jak by stěžovatelce mohla být poskytnuta účinná soudní ochrana.

Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že v její situaci by účinnou soudní ochranu (pro uvedenou kvalifikovanou námitku) nemohlo přinést podání nové žádosti o mezinárodní ochranu a na něj navazující postup orgánů veřejné moci. Žadatel, který má být přemístěn ve smyslu nařízení Dublin III, není podle § 11c odst. 4 zákona o azylu oprávněn podat v takovém případě novou žádost o mezinárodní ochranu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016 č. j. 5 Azs 195/2016-22), resp. řízení o nové žádosti by bylo podle daného ustavení zastaveno s výslovně vyloučenou přípustností žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení (viz § 11c odst. 4 větu poslední zákona o azylu).

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na možnost bránit se proti faktické realizaci přemístění žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s.; dále jen "zásahová žaloba"). Podle náhledu Ústavního soudu nelze takové zásahové žalobě upřít určitý ochranný potenciál před namítaným nelidským či ponižujícím zacházením, které by přemístění ve smyslu nařízení Dublin III mohlo vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu znamenat. Současně však nelze pominout faktické limity, kterým dotčený cizinec čelí při podání takové zásahové žaloby.

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu se nelze zásahovou žalobou bránit "preventivně". Jak uvedl Nejvyšší správní soud k zásahové žalobě v rozsudku ze dne 7. 6. 2016 č. j. 8 As 93/2015-134 (č. 3432/2016 Sb. NSS), bod 31: "Soudní řád správní nedává žádný prostor pro přípustnost preventivních zásahových žalob. Procesní prostředky obrany mohou z povahy věci vyplývat pouze ze skutečností, ke kterým objektivně v minulosti došlo. Nelze žalobou brojit za situace, kdy žalobce pouze předpokládá, že k určitým skutečnostem dojde, a již v předstihu hledá u soudu ochranu proti nim. Očekávané skutečnosti totiž v reálné situaci nakonec nemusí vůbec nastat a procesní předpis rovněž nedává vodítko, jak by měl výrok takového soudního rozhodnutí vypadat." Tento názor má význam i ve vztahu k přemístění cizince podle nařízení Dublin III. Ani vydání rozhodnutí o přemístění, jak je pojímá nařízení Dublin III, totiž ještě nemusí vždy nevyhnutelně znamenat, že cizinec bude přemístěn. Přemístění se provádí, jakmile je to z praktického hlediska možné (čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III). Jak vyplývá z čl. 9 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 1560/2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států, zdravotní stav žadatele o mezinárodní ochranu je považován za důvod, který může odůvodňovat odložení přemístění (viz rozsudek SDEU ve věci C. K., bod 86). Ke změně zdravotního stavu přitom může dojít i po vydání rozhodnutí o přemístění, což se podle tvrzení stěžovatelky stalo i v její věci. Neumožňuje-li zdravotní stav dotyčného žadatele dožadujícímu členskému státu provést jeho přemístění během šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, příslušnému členskému státu zanikne jeho povinnost převzít dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stane dožadující členský stát v souladu s čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III (rozsudek SDEU ve věci C. K., bod 89). Ústavní soud konstatuje, že příslušný správní orgán má prostor zohledňovat aktuální zdravotní stav žadatele, a nebylo-li možné realizovat jeho přemístění v průběhu šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, k přemístění již nemůže dojít. Pro posuzovaný případ nemá význam prodloužení této lhůty podle čl. 29 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III. I náležitý postup samotného správního orgánu, k němuž není třeba žádné ingerence soudu a který spočívá ve zhodnocení zdravotního stavu žadatele, může tedy vést k tomu, že k přemístění nedojde, mělo-li by to znamenat nelidské či ponižující zacházení s ohledem na závažnost zdravotního stavu. Aniž správní orgán začne činit kroky bezprostředně směřující k fyzickému provedení přemístění, stále by pro účely zásahové žaloby šlo o spekulaci, že k přemístění dojde, a že tedy po zhodnocení zdravotního stavu nebude přemístění samotným správním orgánem odloženo, což má procesní důsledky zmíněné ve výše citované části rozsudku sp. zn. 8 As 93/2015.

Podání zásahové žaloby až v době, kdy správní orgán činí kroky bezprostředně směřující k fyzickému provedení přemístění, s sebou nese riziko, zda městský či krajský soud bude schopen o této zásahové žalobě nebo alespoň o případném návrhu na předběžné opatření k přerušení přemístění cizince (§ 38 s. ř. s.) rozhodnout před samotným dokončením přemístění. Aby měla ochrana před namítaným nelidským či ponižujícím zacházením skrze zásahovou žalobu smysl, musel by v takto omezeném čase cizinec, který zpravidla nebude znalý českého jazyka ani českého právního řádu, podat zásahovou žalobu a městský či krajský soud by o ní nebo alespoň o případném předběžném opatření musel před faktickým přemístěním též rozhodnout. Jde-li o kvalifikovanou námitku (srov. bod 39), je rozhodnutí o takové žalobě či alespoň předběžném opatření až po provedení přemístění z hlediska účinnosti soudní ochrany nedostatečné, a to s ohledem na povahu základního práva (zákaz nelidského či ponižujícího zacházení), které má být předmětem posuzování soudem. Bez dalších procesních záruk, které na tomto místě však Ústavní soud nespatřuje, je účinnost soudní ochrany prostřednictvím zásahové žaloby limitovaná s ohledem na riziko omezeného časového úseku od okamžiku, kdy by správní orgán začal činit kroky bezprostředně směřující k přemístění, do okamžiku faktické realizace přemístění. Zdůraznit je třeba, že uvedené se týká jen velmi specifického případu kvalifikované námitky nelidského či ponižujícího zacházení spojeného s přemístěním pro závažný zdravotní stav a nejde o obecné hodnocení k zásahové žalobě.

S ohledem na existenci judikatury, podle níž se nelze zásahovou žalobou bránit "preventivně" (citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 93/2015), a s tím spojené otázky, zda soud bude moci rozhodnout v potřebném čase (bod 46), lze podle Ústavního soudu zásahové žalobě pro značně specifický případ uvedené kvalifikované námitky nelidského či ponižujícího zacházení spojeného s přemístěním pro závažný zdravotní stav přiznat jen určitý omezený ochranný potenciál. Je tak žádoucí prostřednictvím jiného právního prostředku doplnit prostředky soudní ochrany pro takové případy. S tímto vědomím je třeba přistupovat k řízení před Nejvyšším správním soudem, z nějž vzešel ústavní stížností napadený rozsudek. Ústavní soud přitom shledal, že jeho prostřednictvím mohla a měla být zajištěna patřičná míra soudní ochrany tím, že by se vznesenou námitkou ke zdravotnímu stavu Nejvyšší správní soud věcně zabýval.

S ohledem na pouze omezený ochranný potenciál zásahové žaloby bylo nutno v řízení před Nejvyšším správním soudem ve věci žaloby proti rozhodnutí o přemístění vyjít z toho, že pravidlo § 109 odst. 5 s. ř. s. bylo prolomeno. Důvodem k jeho prolomení byla v duchu judikatury Nejvyššího správního soudu aplikační přednost čl. 3 ve spojení s čl. 13 Úmluvy podle čl. 10 Ústavy (k tomu viz bod 41). Setrvat na pravidlu podle § 109 odst. 5 s. ř. s. (na jehož základě ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží) by bylo možno tehdy, kdyby v jiném soudním řízení mohla být zajištěna dostatečná míra soudní ochrany, což však splněno nebylo.

Bylo tedy povinností Nejvyššího správního soudu přihlédnout k novým skutečnostem vzniklým až po vydání rozsudku městského soudu, na které stěžovatelka poukazovala v kasační stížnosti a na jejichž podkladě namítla, že by pro ni přemístění vzhledem k jejímu závažnému zdravotnímu stavu značilo nelidské či ponižující zacházení.

Na základě podkladů předložených stěžovatelkou si měl Nejvyšší správní soud učinit úsudek o jejím zdravotním stavu a o tom, zda by pro ni faktická realizace přemístění skutečně mohla znamenat nelidské či ponižující zacházení, jak tvrdila.

V případě, že by shledal, že zdravotní stav stěžovatelky není takový, aby to jakkoli interferovalo s realizací přemístění, nebylo by třeba dalších úvah. Naopak, vyhodnotil-li by, že vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu by realizace přemístění mohla představovat nelidské či ponižující zacházení, musel by se dané skutečnosti věnovat hlouběji.

Z rozhodovací praxe ESLP vyplývá, že ačkoli je zdravotní stav dotčené osoby znepokojující, nepůjde o porušení čl. 3 Úmluvy, přijme-li členský stát vhodná a dostatečná opatření, za nichž deportace či jiné obdobné opatření bude moci proběhnout i s ohledem na zdravotní stav dotčené osoby a okolnosti případu (rozsudek ESLP ze dne 4. 7. 2006 ve věci Karim proti Švédsku, č. stížnosti 24171/05, § 2).

Jak již bylo výše uvedeno (bod 38), utrpení, které plyne z přirozeně se vyskytující nemoci, ať fyzické, či duševní, může spadat pod čl. 3 Úmluvy, je-li zesíleno opatřením, za které jsou odpovědné orgány členského státu, případně je riziko, že bude zesíleno takovým zacházením. V některých případech závažného zdravotního stavu dotčené osoby může až přijetí dodatečných vhodných opatření vážících se k provádění přemístění zaručit, že realizace přemístění nebude představovat nelidské či ponižující zacházení. Dodatečná vhodná opatření vážící se k přemístění tak mohou v určitých případech činit předěl mezi nelidským a ponižujícím zacházením a řádným výkonem přemístění. Aby byla soudní ochrana vskutku účinná, musí brát zřetel na dodatečnou potřebu těchto vhodných opatření, vyžaduje-li je zdravotní stav dotčené osoby nebo okolnosti případu.

Pojem účinného prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy v sobě zahrnuje požadavek, aby takový prostředek nápravy byl schopen předejít výkonu těch zásahů státu, jejichž účinek je neodstranitelný (rozsudek ESLP ze dne 5. 2. 2002 ve věci Čonka proti Belgii, č. stížnosti 51564/99, § 79). Daný požadavek vystupuje do popředí i u případné realizace přemístění, které by mohlo pro závažný zdravotní stav představovat nelidské či ponižující zacházení, neboť by mohlo jít o účinek následně neodstranitelný. Rovněž z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá požadavek, aby existoval účinný právní prostředek nápravy umožňující jednotlivci, aby se domáhal ochrany svých práv [nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387), bod 25]. Základní práva přitom musí být pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy). Požadavek na účinnost soudní ochrany, který tvoří součást čl. 36 odst. 1 Listiny, v kombinaci s povahou zákazu nelidského a ponižujícího zacházení (čl. 7 odst. 2 Listiny) značí nutnost, je-li to možné, vykládat zákonnou procesní úpravu tak, aby bylo prostřednictvím soudu možno předejít realizaci takového rozhodnutí či postupu, u nichž je reálné riziko, že by přestavovaly nelidské či ponižující zacházení a jejichž účinek je následně neodstranitelný. Dostatečné tvrzení a doložení takového rizika je především na dotčené osobě. Z ústavního pořádku nevyplývá povinnost státu zavést v posuzované věci dvoustupňové soudní řízení, tj. umožnit opravný prostředek proti takovému rozhodnutí městského soudu, jaké bylo vydáno v posuzované věci. To však nic nemění na skutečnosti, že zavedl-li zákonodárce takový opravný prostředek v podobě kasační stížnosti, pak se s ohledem na čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny i na řízení o ní vztahuje nutnost, je-li to možné, interpretovat zákonnou procesní úpravu tak, aby šlo jejím prostřednictvím předejít realizaci takového rozhodnutí či postupu, u nichž je reálné riziko, že by přestavovaly nelidské či ponižující zacházení, a jejichž účinek je následně neodstranitelný [k tomu srov. mutatis mutandis nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 64] Zmíněný požadavek zvláště vystupoval do popředí v posuzované věci, kdy kvalifikovanou námitku nemohla stěžovatelka uplatnit dříve než v kasační stížnosti.

Pro případ existence rizika, že by realizace přemístění mohla představovat nelidské či ponižující zacházení, je podstatné, zda existují nějaká vhodná opatření, která by mohla zajistit, aby přemístění mohlo proběhnout, aniž by došlo k takovému následku.

Soud při daném zkoumání může shledat, že konkrétní vhodné opatření, případně kombinace více opatření s přihlédnutím k okolnostem posuzované věci a zdravotnímu stavu dotčené osoby zajistí, že by přemístění bylo možno realizovat bez nepříznivého následku. Ústavní soud zastává názor, že správní soud v takovém případě může zajistit podmínění výkonu rozhodnutí o přemístění provedením vhodných opatření nebo splněním podmínek prostřednictvím zamítavého rozhodnutí doplněného o závazný právní názor pro správní orgán k možnosti realizovat přemístění výhradně jen při zajištění vhodných opatření či za splnění určitých podmínek. Závazný právní názor správního soudu je sice podle zákonné dikce spojen jen se zrušujícím rozsudkem či rozsudkem deklarujícím nicotnost, ať již jde o rozsudek krajského soudu, či Nejvyššího správního soudu [srov. § 78 odst. 6 a § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 6 s. ř. s.]. Ustanovení procesního předpisu je však nezbytné vykládat prizmatem požadavku účinné soudní ochrany (čl. 36 odst. 1 Listiny; srov. bod 54) a specifik soudní ochrany před nelidským či ponižujícím zacházením. To vede k nutnosti v popsané situaci připustit i závazný právní názor v zamítavém rozhodnutí. Rubem závěru, že má být prolomen § 109 odst. 5 a též § 75 odst. 1 s. ř. s. (k tomu viz body 41 až 49 výše), musí být existence procesního nástroje, který umožní poskytnout ochranu právu s ohledem na případné nově zjištěné skutečnosti. Závazný právní názor v zamítavém rozhodnutí pak představuje tento procesní nástroj. Rušení správního rozhodnutí o přemístění by v dané situaci bylo kontraproduktivní, neboť by znemožnilo přemístění zcela, tj. i za okolností, kdy přemístění nebude znamenat nelidské či ponižující zacházení, resp. dodržení vhodných opatření.

Je nezbytné, aby soud přesně v rámci svého závazného právního názoru specifikoval, o jaká opatření či podmínky jde. Nepostačí obecný výčet teoreticky možných opatření, ale je nutno co nejvíce konkrétně opatření specifikovat pro podmínky dané věci, a to s ohledem na zjištění o dotčeném cizinci a jeho zdravotním stavu, jež je povinností soudu prověřit (srov. bod 50). S odkazem na rozsudek SDEU ve věci C. K. (jeho body 80 až 83) lze u vhodných opatření zmínit např. spolupráci států podle čl. 8 nařízení č. 1560/2003 tak, aby byla dotčené osobě zajištěna během přemístění a po něm patřičná zdravotní péče; dále doprovod náležitě vybaveným lékařským personálem při přemístění; informování státu, kam se osoba přemisťuje, o jejím zdravotním stavu. Mezi vhodná opatření lze též zařadit povinnost posečkat se zahájením přemístění po stanovenou dobu, kterou může soud určit, může-li mít odklad pozitivní vliv na zdravotní stav dotčené osoby. Takový odklad s sebou nese i informační povinnost správního orgánu podle čl. 9 nařízení č. 1560/2003. Lze si dále představit, že soud zmíní nutnost, aby správní orgán v určeném čase nechal podrobit dotčenou osobu důkladné prohlídce u lékaře určené specializace, a podmíní možnost realizace přemístění tím, že by daný specialista shledal vymizení obtíží, které bránily přemístění.

Specifikací opatření vhodných v podmínkách té které posuzované věci se pod dosah soudní ochrany dostanou opatření, která jsou tolik podstatná s ohledem na zabránění rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Bude rovněž na správním soudu, aby v odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán zavázal neumožnit provedení přemístění, aniž by byla bezezbytku splněna opatření předepsaná soudem či splněny podmínky, které soud zmínil. V takovém případě bude možno žalobu či kasační stížnost zamítnout, určí-li soud konkrétní vhodná opatření či podmínky a zaváže-li jimi správní orgán.

Vedle toho nelze vyloučit i situaci, kdy zdravotní stav dotčené osoby bude natolik závažný, že se nebudou nabízet žádná vhodná opatření, která by zabezpečila, že přemístění může proběhnout, aniž by šlo o nelidské či ponižující zacházení. V takovém případě bude záležet na tom, zda podklady rozhodnutí týkající se zdravotního stavu dotčené osoby umožní přijmout jednoznačný závěr k tomu, zda je možné relevantní zlepšení zdravotního stavu po zbytek lhůty podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III. Vyplyne-li z těchto podkladů (jimiž mohou být např. znalecké posudky či lékařské zprávy), že po (budoucí) zbytek dané lhůty je prakticky vyloučeno, že dojde ke zlepšení zdravotního stavu, půjde o podklad pro zrušení rozhodnutí o přemístění, jak jej pojímá nařízení Dublin III, a to s ohledem na požadavek účinnosti soudní ochrany. Zrušení rozhodnutí je totiž efektivně schopno předejít jeho výkonu, zde faktické realizaci přemístění. Obecně může soud správní rozhodnutí zrušit v případě shledané nezákonnosti správního rozhodnutí, vad správního řízení, které měly nebo mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí, překročení mezí správního uvážení nebo jeho zneužití (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), což platí i pro Nejvyšší správní soud [§ 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s.]. Ani jeden z právě uvedených důvodů ke zrušení správního rozhodnutí nepředstavuje zjištění, že by pro skutečnosti dodatečně nastalé až po vydání správního rozhodnutí dané správní rozhodnutí nebylo možno vykonat, aniž by to nebylo v rozporu se zákazem nelidského či ponižujícího zacházení. Podkladem pro kasační výrok tak bude požadavek na účinnost soudní ochrany, jde-li o otázku nelidského či ponižujícího zacházení (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy). Ústavní soud si je vědom, že ne vždy budou k dispozici podklady, na jejichž základě by bylo možno přijmout jednoznačný závěr, že je prakticky vyloučeno, že po zbytek lhůty k přemístění dojde k zlepšení zdravotního stavu (v daném ohledu nemá jít o žádné spekulace soudu, ale o podložený skutkový závěr). Nebude-li možno přijmout jednoznačný závěr k vývoji zdravotního stavu po zbytek lhůty k přemístění, je možno takovou situaci řešit vydáním zamítavého soudního rozhodnutí se závazným právním názorem, aby správní orgán zdravotní stav dotčené osoby nechal monitorovat lékaři a aby přemístění realizoval jen tehdy, dojde-li k jeho zlepšení ohledně specifikovaných obtíží (srov. bod 57) a případně i za podmínky uplatnění vhodných opatření při realizaci přemístění.

Na tomto místě lze krátce zmínit, že SDEU pro soudní řízení o opravném prostředku podle čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, což je v podmínkách České republiky řízení před městským či krajským soudem o žalobě proti rozhodnutí o přemístění, dovodil, že soud má povinnost přijmout nezbytná opatření k zajištění, že daná opatření budou provedena orgány dožadujícího členského státu tak, aby bylo vyloučeno riziko nelidského či ponižujícího zacházení při realizaci přemístění, rozsudek SDEU ve věci C. K., bod 84). SDEU zmíněné požadavky na účinný opravný prostředek poskytovaný soudem dovodil s ohledem na ochranu práva garantovaného v čl. 4 Listiny EU, jehož smysl a rozsah je dle čl. 52 odst. 3 Listiny EU shodný s čl. 3 Úmluvy. Z povahy tohoto základního práva v posuzované věci vyplynuly obdobné procesní požadavky na řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem a způsob, jakým je má Nejvyšší správní soud naplnit, byl popsán výše.

Po objasnění toho, jaké požadavky se vztahovaly k řízení před Nejvyšším správním soudem z pohledu poskytování soudní ochrany (čl. 36 odst. 1 Listiny), je možno přistoupit k hodnocení, zda dané požadavky naplňují zásadu rovnocennosti a efektivity, jak bylo zmíněno výše v bodech 32 a 33. Zásada rovnocennosti (ekvivalence) znamená, že při neexistenci úpravy v právu Evropské unie přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z práva Evropské unie, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou na jedné straně méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva. Zásada efektivity směřuje k tomu, aby tyto podmínky neznemožňovaly nebo nadměrně neztěžovaly výkon práv přiznaných právním řádem Evropské unie. K tomu viz rozsudek SDEU ze dne 9. 12. 2003 ve věci C-112/00, Komise proti Itálii, bod 25.

Požadavek ekvivalence má Ústavní soud za splněný tím, že Nejvyšší správní soud se měl zabývat námitkou, podle níž zdravotní stav stěžovatelky neumožňuje přemístění, byť tato námitka byla uplatněna až v kasační stížnosti. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu, která se uplatní i ve věcech, jichž se netýká právo Evropské unie, platí, že nenabízí-li se jiný adekvátní způsob ochrany, je nutno prolomit § 109 odst. 5 s. ř. s., jde-li o kvalifikovanou námitku porušení čl. 3 Úmluvy (srov. body 41 a 42). Stejné základní právo je chráněno jak čl. 3 Úmluvy, tak čl. 4 Listiny EU. Při uplatnění kvalifikované námitky porušení tohoto základního práva se tak stěžovatelka neměla dostat do horšího postavení než osoby, u nichž se u kvalifikované námitky poukazující na čl. 3 Úmluvy prolamuje § 109 odst. 5 s. ř. s., což bylo dáno nejen povahou tohoto základního práva, ale i požadavkem ekvivalence ve věci, kde se stěžovatelka domáhala ochrany svého postavení při uplatnění nařízení Dublin III, tj. práva Evropské unie. Zásada efektivity je dodržena na základě procesních nástrojů popsaných v bodech 54 až 59, které umožňují Nejvyššímu správnímu soudu, aby přijal opatření, jež jsou plně srovnatelná s těmi, která má přijmout soud při rozhodování o opravném prostředku ve smyslu čl. 27 nařízení Dublin III (k tomu bod 60). Jejich uplatnění Nejvyšším správním soudem, jsou-li pro to věcně dány podmínky, není spojeno s dalšími procesními nároky na stěžovatele, které by se jakkoli odlišovaly od jiných řízení o kasační stížnosti či nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných právem Evropské unie.

Ústavní soud zdůrazňuje, že výklad provedený v bodech 55 až 59 vztahující se k řízení před Nejvyšším správním soudem se týká značně "netypické" procesní situace dané kombinací těchto skutečností: 1. stěžovatelka vznesla kvalifikovanou námitku porušení zákazu nelidského či ponižujícího zacházení (bod 39), 2. tuto námitku fakticky nemohla uplatnit dříve než v kasační stížnosti (bod 36), 3. ochranu před namítaným porušením zmíněného základního práva jí nemohla dostatečně účinně poskytnout jiná řízení (body 43 až 47), a 4. ukázalo-li by se po věcném hodnocení jako podložené stěžovatelčino tvrzení o namítaném ponižujícím či nelidském zacházení spojeném se samotným přemístěním, pak by šlo o důsledek, který není možno jednoduše následně odstranit (bod 54). Za současné kumulace těchto okolností Ústavní soud shledal, že bylo výše uvedeným způsobem třeba ustanovení soudního řádu správního interpretovat způsobem, který se částečně odchyluje od jejich doslovného znění za účelem dosažení patřičné míry účinnosti soudní ochrany. Jde o výklad vážící se na popsanou "netypickou" procesní situaci a bez dalšího nesnese zobecnění i na typově jiná řízení před Nejvyšším správním soudem, která jsou po procesní stránce odlišná od posuzovaného řízení.

Nejvyšší správní soud se odmítl zabývat skutečnostmi ke zdravotnímu stavu, které stěžovatelka mohla uplatnit nejdříve v kasační stížnosti. Tím porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. body 48 až 50). Zda byla nebo nebyla důvodná stěžovatelčina námitka nemožnosti provést přemístění pro její zdravotní stav, tak nebylo věcně posouzeno. Z tohoto důvodu se ani Ústavní soud nemůže vyslovit k tomu, zda skutečně stěžovatelčin zdravotní stav bránil přemístění. Brání tomu pochybení Nejvyššího správního soudu, který tuto otázku věcně neposuzoval.

Vedle toho však Nejvyšší správní soud zmínil (v bodě 15 napadeného rozsudku), jaké povinnosti má Ministerstvo vnitra, tj. neuplynula-li šestiměsíční lhůta podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, pak musí správní orgán nechat posoudit zdravotní stav stěžovatelky a vyhodnotit, zda je vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu přemístění možné realizovat. Ústavní soud konstatuje, že šlo o natolik obecné konstatování povinností správního orgánu, které nenaplnilo požadavky na to, aby soud konkrétně uvedl, jaká vhodná opatření bude třeba učinit, aby bylo vyloučeno, že by přemístění mohlo představovat nelidské či ponižující zacházení (k tomu srov. body 57 a 58). Ani uvedenou částí napadeného rozsudku tak Nejvyšší správní soud nedostál své povinnosti poskytnout stěžovatelce soudní ochranu.

Přednesla-li dotčená osoba tvrzení o tom, že by její vyhoštění znamenalo reálné riziko zacházení rozporného se zákazem nelidského či ponižujícího zacházení (čl. 3 Úmluvy), zahrnuje požadavek na účinný opravný prostředek (čl. 13 Úmluvy) též "automatický" odkladný účinek takového opravného prostředku, a to s ohledem na váhu, kterou čl. 3 Úmluvy ESLP přiznává, a nenapravitelnou povahu újmy, která by nastala, kdyby došlo k nelidskému či ponižujícímu zacházení (např. rozsudek ESLP ve věci Diallo proti České republice ze dne 23. 6. 2011 č. 20493/07, § 74). Tento požadavek ESLP zopakoval i v rozsudku ze dne 6. 6. 2013 ve věci Mohammed proti Rakousku, č. stížnosti 2283/12, § 80, v kauze, kde šlo o přemístění podle nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států, (tzv. nařízení Dublin II).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazovala na požadavek "automatického" odkladného účinku. K tomu v prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že čl. 13 Úmluvy dopadá na situace, kdy má dotčená osoba hajitelné tvrzení (arguable claim) o porušení práv zaštítěných Úmluvou (např. rozsudek ESLP ze dne 27. 4. 1988 ve věci Boyle a Rice proti Spojenému království, č. stížnosti 9658/82, § 52; či rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1990 ve věci Powell a Rayner proti Spojenému království, č. stížnosti 9310/81, § 31). V řízení před městským soudem neměla stěžovatelka hajitelné tvrzení o nelidském či ponižujícím zacházení, které by pro ni realizace přemístění mohla znamenat. Ke zhoršení jejího psychického stavu v návaznosti na porod mrtvého dítěte došlo až po skončení řízení před městským soudem, neboť k samotnému porodu mrtvého dítěte došlo až po vydání rozsudku městského soudu. V průběhu řízení před městským soudem tak z dosud nenastalého zhoršení psychického stavu, k němuž došlo až následně po porodu mrtvého dítěte, nemohlo plynout riziko nelidského či ponižujícího zacházení. K charakteru obav, které stěžov