III.ÚS 593/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017 N 157/86 SbNU 589 K povinnosti soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami (námitka rozporu vůle účastníka řízení s jejím projevem)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 29. srpna 2017 sp. zn. III. ÚS 593/17 ve věci ústavní stížnosti R. P., právně zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Zbraslavské nám. 458, Praha-Zbraslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 č. j. 33 Cdo 1371/2016-259, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015 č. j. 19 Co 330/2015-209 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2015 č. j. 32 C 217/2012-178, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti uhradit 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Yurie Vorokhty, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 č. j. 33 Cdo 1371/2016-259, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015 č. j. 19 Co 330/2015-209 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2015 č. j. 32 C 217/2012-178 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 č. j. 33 Cdo 1371/2016-259, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015 č. j. 19 Co 330/2015-209 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2015 č. j. 32 C 217/2012-178 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2017, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání její věci před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si Ústavní soud v dané věci vyžádal, vyplývá, že vedlejší účastník se domáhal žalobou podanou dne 15. 10. 2012 na stěžovatelce úhrady částky ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Tuto smlouvu měl vedlejší účastník uzavřít jako věřitel se stěžovatelkou jako dlužnicí dne 13. 12. 2011 a na základě této smlouvy jí měl poskytnout v hotovosti při podpisu smlouvy bezúročnou půjčku ve výši 400 000 Kč, která měla být vrácena do 31. 5. 2012. Stěžovatelka namítala, že nikdy neměla vůli vstoupit s vedlejším účastníkem do smluvního vztahu z titulu smlouvy o půjčce, a popřela rovněž převzetí jakýchkoliv finančních prostředků od vedlejšího účastníka. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále také jen "obvodní soud") rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 29. 11. 2013 č. j. 32 C 217/2012-109, kterým žalobu zamítl a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Obvodní soud provedl dokazování mimo jiné písemnou smlouvou o půjčce, záznamem o schůzce konané dne 13. 12. 2011 v advokátní kanceláři zástupce vedlejšího účastníka, lékařským potvrzením o stavu stěžovatelky, výslechem asistenta právního zástupce vedlejšího účastníka, který o schůzce pořizoval zápis, výslechem účastníků, výslechem vnučky stěžovatelky a jejího přítele, kteří byli iniciátory peněžní transakce a faktickými příjemci peněžních prostředků (přítel vnučky stěžovatelky a vedlejší účastník se osobně znali). Z dokazování vyplynulo, že stěžovatelka je osobou pokročilého věku, která je prakticky nevidomá, přičemž tato stěžovatelka se měla dne 13. 12. 2011 v odpoledních hodinách dostavit do advokátní kanceláře právního zástupce vedlejšího účastníka spolu s vedlejším účastníkem, svojí vnučkou a jejím přítelem, kde měla podepsat několik listin, z nichž jednou měla být i předmětná smlouva o půjčce. Obvodní soud dospěl k závěru, že i přes nevidomost stěžovatelky nebyla uvedená smlouva o půjčce neplatnou pro nedostatek formy podle § 40 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník"), neboť stěžovatelka měla možnost využít k poznání obsahu smluv osobu, kterou by si za tímto účelem zvolila. Následně však obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ohledně předání částky ve výši 400 000 Kč. Soud neuvěřil výpovědi vnučky stěžovatelky a jejího přítele, kteří vypověděli, že peníze v kanceláři právního zástupce vedlejšího účastníka předány byly, neboť tyto svědky považoval za nedůvěryhodné mimo jiné pro jejich trestní minulost a navíc se jejich výpovědi lišily i v zásadní otázce, kdo peníze při převzetí kontroloval. Naopak obvodní soud poukázal na skutečnost, že v zápisu o průběhu schůzky není předání peněz zapsáno, asistent právního zástupce vedlejšího účastníka si předání peněz nevybavoval a stěžovatelka je popřela a uvedla, že peníze byly předány až v autě před advokátní kanceláří, a to přímo příteli její vnučky. S ohledem na tento závěr se pak obvodní soud již nezabýval otázkou vůle stěžovatelky smlouvu o půjčce uzavřít. 4. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále také jen "městský soud") svým rozhodnutím ze dne 4. 6. 2014 rozsudek obvodního soudu ze dne 29. 11. 2013 č. j. 32 C 217/2012-109 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění se podává, že městský soud dospěl k závěru, že pokud vedlejší účastník předložil předmětnou smlouvu o půjčce v písemné formě, která byla po formální stránce dle názoru obvodního soudu platná, a pokud tato smlouva obsahovala písemné potvrzení o převzetí částky ve výši 400 000 Kč, nelze uzavřít, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení, že předmět půjčky předal stěžovatelce. Tento závěr nemůže dle městského soudu vyvrátit sama o sobě ani skutečnost, že obvodní soud neuvěřil výpovědi svědků a že stěžovatelka převzetí peněžních prostředků popřela. V této souvislosti odkázal městský soud na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2547/2011. 5. V novém řízení obvodní soud poučil stěžovatelku v tom smyslu, že je povinna navrhnout důkazy k prokázání svého tvrzení, že peněžní prostředky od vedlejšího účastníka nepřevzala. Stěžovatelka navrhla provést opětovný výslech její vnučky, která svou výpověď změnila v tom smyslu, že peněžní prostředky nebyly předány stěžovatelce v kanceláři právního zástupce vedlejšího účastníka, ale přímo jejímu (bývalému) příteli, a to až po podpisu smluv v autě před sídlem advokátní kanceláře, přičemž předáno bylo jen 180 000 Kč s tím, že vráceno mělo být 400 000 Kč, což koresponduje s bezúročností půjčky. Změnu výpovědi odůvodnila svědkyně tím, že se vyprostila ze závislosti na svém příteli a nyní žije spořádaným životem. Obvodní soud její výpovědi neuvěřil a v souladu s názorem městského soudu uzavřel, že vedlejší účastník prokázal, že předal stěžovatelce částku ve výši 400 000 Kč, proto jeho žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku zopakoval obvodní soud názor, že předmětná smlouva o půjčce není formálně neplatná, a následně použil argumentaci shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, kdy vyjádřil názor, že odporuje pravidlům logického myšlení uvěřit bez dalšího obraně stěžovatelky, že peněžní prostředky nepřevzala, když podepsala předmětnou smlouvu o půjčce obsahující její prohlášení o převzetí peněz. Jediným důkazem o nepřevzetí peněz pak měla být dle obvodního soudu opakovaná výpověď vnučky stěžovatelky, kterou však považoval soud za nevěrohodnou. 6. Druhý rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, v němž namítala nesprávná skutková zjištění týkající se předání a převzetí částky ve výši 400 000 Kč. Dle jejího názoru bylo prokázáno, že peněžní prostředky stěžovatelce předány nebyly. Popřela i aplikaci judikatury Nejvyššího soudu, která dle jejího názoru dopadala na zcela skutkově odlišnou situaci. Stěžovatelka rovněž namítala nesprávné právní posouzení věci, neboť soud pominul (dle stěžovatelky prokázaný) rozpor vůle stěžovatelky s jejím projevem zachyceným v předmětné smlouvě o půjčce. 7. Městský soud k odvolání stěžovatelky potvrdil vyhovující výrok napadeného rozsudku obvodního soudu a změnil výrok týkající se nákladů řízení, které vedlejšímu účastníkovi nepřiznal s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"). Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dosažena na základě regulérního provedení důkazů, jejichž hodnocení proběhlo dle § 132 občanského soudního řádu, přičemž odvolací soud z těchto závěrů vyšel a sám dokazování neprováděl. 8. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení ot