III.ÚS 62/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 62/16 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti M 3000 a. s., sídlem Šaldova 36, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2015 č. j. 21 Cdo 4672/2015-202, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Filipa Koudelky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nezákonným rozhodnutím Nejvyššího soudu v podobě ústavní stížností napadeného usnesení byl stěžovatelce v rozporu se zákonem odňat nárok na věcné projednání mimořádného opravného prostředku, tedy dovolání. 2. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 7/2012. Zjistil, že jmenovaný soud vyhověl svým rozsudkem ze dne 22. 10. 2014 č. j. 28 C 7/2012-138 žalobě vedlejšího účastníka a určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 12. 2011 je neplatná. Prvostupňový soud ve svém v pořadí již třetím rozhodnutí uzavřel, že vedlejší účastník byl na základě pracovní smlouvy zaměstnán u stěžovatelky jako automechanik. Dne 16. 12. 2011 mu stěžovatelka doručila výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), kde jako důvod uvedla to, že vedlejší účastník se nedostavil k závodnímu lékaři k mimořádné lékařské prohlídce, a dále že odmítá vykonávat práce, které odpovídají jeho pracovnímu zařazení. Vedlejší účastník přitom dne 5. 3. 2009 utrpěl pracovní úraz spočívající v částečné amputaci palce pravé ruky. Dále prvostupňový soud zjistil, že vedlejší účastník byl stěžovatelkou vyzván k tomu, aby se dostavil k závodnímu lékaři, na což však reagoval tak, že stěžovatelce sdělil, že se k závodnímu lékaři dostaví poté, co bude mít k dispozici znalecký posudek vypracovaný soudním znalcem. 3. Za tohoto stavu prvostupňový soud vyhodnotil, že pokud se vedlejší účastník dopustil porušení pracovní povinnosti tím, že se na výzvu stěžovatelky nedostavil k závodnímu lékaři, pak sice tímto svým jednáním mohl stěžovatelce znesnadnit plnění povinností podle § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce - podle něho zaměstnavatel nesmí připustit, aby zaměstnanec vykonával práce převyšující jeho pracovní schopnosti a neodpovídající jeho zdravotnímu stavu - nicméně podle prvostupňového soudu toto jednání nedosahuje intenzity, které by mohlo být důvodem ke skončení pracovního poměru ve smyslu § 50 písm. g) zákoníku práce. Prvostupňový soud totiž zohlednil, že vedlejší účastník se odmítl dostavit k závodnímu lékaři toliko ve stanoveném termínu, protože čekal na vypracování znaleckého posudku, který mohl být podkladem pro lékařskou prohlídku požadovanou stěžovatelkou. Pokud bylo ve výpovědi dále uvedeno, že vedlejší účastník odmítal vykonávat některé práce, pak tato část výpovědi z pracovního poměru nebyla podle obvodního soudu dostatečně určitě vymezena a ani po doplněném dokazování se nepodařilo zjistit, který konkrétní skutek měla stěžovatelka na mysli, když uvedla, že minimálně v jednom případě žalobce odmítl vykonávat přidělenou práci. Soud prvního stupně tak uzavřel, že skutková podstata výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce nebyla naplněna a výpověď z pracovního poměru je proto neplatná. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 27. 5. 2015 č. j. 62 Co 212/2015-179 prvostupňové rozhodnutí potvrdil, byť výpověď z pracovního poměru, pokud šlo o to, že vedlejší účastník odmítal vykonávat některé práce, byla podle městského soudu dostatečně určitá. Podle odvolacího soudu však bylo třeba zohlednit zejména skutečnost, že žalobce byl sice i po pracovním úrazu schopen vykonávat práci automechanika, nebyla však pro něj vhodná práce spojená mimo jiné s chemicky agresivními prostředky. Odvolací soud tak při posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vedlejším účastníkem vykonávané práci dospěl ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně k závěru, že tato intenzita není taková, aby jí bylo možno hodnotit jako závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vedlejším účastníkem vykonávané práci; jen takové jednání vedlejšího účastníka by stěžovatelku opravňovalo k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce. 5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť podle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu - to tedy zejména, co se týká posouzení intenzity porušení povinností zaměstnance a posouzení okolností snižujících intenzitu tohoto porušení. V části, v níž stěžovatelka namítala nepředvídatelnost postupu soudu a vady řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně se neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu, když ani odvolací soud toto pochybení posléze nenapravil, trpí dovolání podle Nejvyššího soudu vadami, pro které nelze v odvolacím řízení pokračovat. II. Argumentace stěžovatelky 6. Uvedený závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání však podle stěžovatelky není správný, neboť odvolací soud se při řešení odvolání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne 18. května 2010 sp. zn. 21 Cdo 266/2009 a na rozsudek ze dne 19. listopadu 2013 sp. zn. 21 Cdo 3018/2012, všechna rozhodnutí jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz). Nadto stěžovatelka v dovolání požadovala, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k tomu, zda prodělání pracovního úrazu je omluvitelným důvodem snižujícím závažnost porušení povinností pracovat řádně, podle svých sil, znalostí a schopností a zda je porušení povinností v podobě dvojího odmítnutí dostavení se k závodnímu lékaři důvodem snižujícím závažnost porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci. Nejvyšší soud se v ústavní stížností napadeném usnesení ani k jedné z těchto otázek nevyjádřil. 7. Stěžovatelka konečně v ústavní stížnosti v souladu s § 74 zákona o Ústavním soudu navrhuje, aby Ústavní soud přistoupil ke zrušení první věty druhého souvětí § 242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), tedy slov "Je-li dovolání přípustné", když právě přípustností je podmíněna povinnost Nejvyššího soudu přihlédnout k vadám způsobujícím zmatečnost. Právní úprava tedy podle stěžovatelky dovoluje Nejvyššímu soudu mechanicky dovolání odmítnout, aniž by zhodnotil, zda vytýkané vady mají ústavní rozměr. Taková situace však podle stěžovatelky nemůže být hodnocena jako ústavně konformní. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnu