III.ÚS 818/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 818/22 ze dne 3. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. R., zastoupené Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 15, 110 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 3 Tdo 512/2021-5237, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020 sp. zn. 9 To 279/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. května 2020 sp. zn. 3 T 91/2011, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovatelce bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byla nejprve opakovaně soudem prvého stupně zproštěna obžaloby s následným zrušením takového rozhodnutí v odvolacím řízení. Posléze byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod bodem I. uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon") a podle § 37 trestního zákona bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 18 T 4/2008 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 4 To 42/2012. Pod bodem II. byla stěžovatelka podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona. 3. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením ze dne 19. 11. 2020 sp. zn. 9 To 279/2020 podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí městského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 24. 11. 2021 č. j. 3 Tdo 512/2021-5237 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. 5. Trestná činnost, pro kterou byla stěžovatelka odsouzena, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že dne 2. 7. 2008 v úmyslu vylákat finanční plnění uzavřela s Ministerstvem zahraničních věcí jako jednatelka společnosti X tři smlouvy týkající se realizace projektů s názvem "A", "B" a "C", kdy předmětem plnění dle zmíněných projektů bylo uskutečnění prezentačních kampaní zaměřených na akvizici asijských účastníků a vyhledání obchodních a investičních příležitostí pro české firmy v lokalitách Hongkong, Singapur a Čína; jejich pořádání přitom stěžovatelka deklarovala předložením závěrečných zpráv Ministerstvu zahraničních věcí, ačkoliv si byla vědoma, že se tyto zprávy nezakládají na pravdě, neboť k realizaci žádných akcí ve smyslu požadavku Ministerstva zahraničních věcí, a tudíž i příslušných smluv, nepřistoupila, přičemž dne 7. 7. 2008 vystavila fakturu číslo 719 2008 na částku ve výši 489 000 Kč za kampaň v Hongkongu, dne 4. 7. 2008 fakturu číslo 720 2008 na částku ve výši 464 000 Kč za kampaň v Číně a dne 2. 7. 2008 fakturu číslo 721 2008 na částku ve výši 497 000 Kč za kampaň v Singapuru, na základně kterých byla dne 26. 8. 2008 Ministerstvem zahraničních věcí a k jeho škodě proplacena na účet společnosti X částka v celkové výši 1 450 000 Kč. 6. Stěžovatelka nejprve upozorňuje na průběh řízení, kdy byla opakovaně zproštěna obžaloby, po čemž následovalo vždy vrácení věci obvodnímu soudu, byť ve věci proběhlo obsáhlé dokazování a hodnocení důkazů. Městský soud svými pokyny při neustálém rušení zprošťujících rozsudků značně překračoval své pravomoci v otázce hodnocení důkazů v rozporu s § 263 odst. 7 trestního řádu, čímž zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů a bezprostřednosti a ústnosti řízení. 7. Teprve ve svém posledním složení senát obvodního soudu částečně vyhověl městskému soudu, přičemž odsouzení založil, dle stěžovatelky, na spekulacích nemajících oporu v provedených důkazech a zkreslených výsleších svědků. Stěžovatelka trvá na tom, že prezentační kampaně proběhly tak, jak bylo napsáno v záměru, splňovaly požadavky ekonomické diplomacie a byly řádně vyúčtovány. Pokud soudy konstatovaly absenci objektivních skutečností, které by kampaně dokládaly, stěžovatelka uvádí, že spis obsahuje například ukázky propagačních materiálů. Dále nesouhlasí se závěrem soudu, že výsledky daňové kontroly nejsou pro věc zásadní. Přitom se cítí poškozena tím, že zpráva o daňové kontrole byla vyjmuta ze spisu. Poukazuje též na to, že ministerstvo, jež mělo být poškozeno, neuplatnilo v trestním řízení nárok na náhradu škody. 8. Porušení práva na obhajobu stěžovatelka spatřuje v tom, že o výsleších spoluobviněných v přípravném řízení dne 21. 4. 2011 byl obhájce stěžovatelky informován až v den jejich konání. 9. Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. III. Vyjádření k věci 11. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 12. Obvodní soud uvedl, že stěžovatelka toliko obsáhle opakuje svoji obhajobu, se kterou se obecné soudy již vypořádaly. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. 13. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 uvedlo, že nosné kasační důvody, které vedly odvolací soud ke zrušení zprošťujících rozsudků, se vždy týkaly nevypořádání se se všemi důkazy provedeným v rámci dokazování před nalézacím soudem, které podle veřejné žaloby prokazovaly vinu stěžovatelky ve smyslu podané obžaloby. Tyto důkazy nalézací soud ve všech zprošťujících rozsudcích pomíjel či je bagatelizoval, případně je toliko konstatoval, ale nehodnotil je (odůvodnění těchto zprošťujících rozsudků bylo v podstatě i po změně obsazení senátu prvoinstančního soudu obsahově shodné bez respektování právního názoru městského soudu, přičemž nalézací soud opakovaně nekriticky vycházel z argumentace obhajoby stěžovatelky, aniž by tuto obhajobu konfrontoval s důkazy, které prokazovaly její vinu). Postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, ke kterému odvolací soud přistoupil poté, co zrušil v pořadí třetí zprošťující rozsudek nalézacího soudu, byl přitom podroben testu ústavnosti ze strany Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 297/16, v níž Ústavní soud shledal postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu ústavně konformním. I nynější ústavní stížnost by tak měla být odmítnuta. 14. Nejvyšší soud sdělil, že výhrady stěžovatelky v dovolacím řízení nepřesahovaly meze běžné polemiky s hodnotícími úvahami soudů. Oproti těmto výhradám přisvědčil Nejvyšší soud podrobné a logické argumentaci nalézacího i odvolacího soudu vycházející z konkrétních ve věci provedených důkazů. Šlo o zjištění, že stěžovatelkou účtované projekty neproběhly v rozsahu sjednaných smluv. Některé účtované kampaně proběhly ještě před podpisem smluv (konkrétně Singapur) a drtivá většina projektů byla ve skutečnosti realizována zastupitelskými úřady. Přestože někteří svědci hovořili o úspěšnosti projektů, zjevně nedokázali rozlišit tyto kampaně v zahraničí s X fórem v roce 2009, které však proběhlo v Praze. Tito svědci se nemohli vyjádřit k žádným konkrétním okolnostem, ale vyjadřovali pouze svůj obecný pocit z přínosu jednotlivých projektů. Naopak svědci z řad pracovníků ministerstva působících v zahraničí spolupráci se stěžovatelkou na projektech vyloučili. V souvislosti s jednotlivými doklady předloženými stěžovatelkou soudy logicky vysvětlily, proč nemohly reálně uskutečnění projektů stěžovatelkou prokázat. Dílem se jednal