III.ÚS 950/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 950/25 ze dne 25. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 90, Mikulov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 5 Tdo 884/2024-2273, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2024 č. j. 6 To 14/2023-2084, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2022 č. j. 48 T 8/2020-1707, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") vyplývá, že krajský soud napadeným rozhodnutím shledal stěžovatele vinným pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem krajského soudu ze dne 9. 10. 2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 3. 2018, krajský soud stěžovateli uložil nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 7,5 roku, přičemž pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci a podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl také uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. 3. Obžaloba v posuzované věci byla podána dne 27. 7. 2020 a první hlavní líčení ve věci bylo zahájeno dne 24. 5. 2021, před skončením dokazování však došlo ke změně ve složení senátu (u přísedících) a dokazování muselo být opakováno. Poté, co nebyla uzavřena dohoda o vině a trestu, se konalo několik hlavních líčení. I když se konala v nepřítomnosti stěžovatele, vždy byl přítomen jeho právní zástupce. Hlavní líčení konané dne 5. 10. 2022, z něhož se stěžovatel také omluvil, bylo přerušeno za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí do 10. 10. 2022. V hlavním líčení dne 5. 10. 2022 bylo dokazování prohlášeno za skončené a byly předneseny závěrečné řeči. 4. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud zamítl podle § 256 trestního řádu, přičemž aproboval závěry krajského soudu. Dovolání stěžovatele následně Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Nejvyšší soud k námitce stěžovatele o porušení jeho práva být přítomen poslední den konání hlavního líčení, tj. 10. 10. 2022, zrekapituloval, že v průběhu hlavního líčení dne 5. 10. 2022 byli vyslýcháni svědci a prováděny listinné a věcné důkazy, přičemž jednání probíhalo na žádost stěžovatele v jeho nepřítomnosti. Krajský soud prohlásil dokazování za skončené a byly předneseny závěrečné řeči. Následně předsedkyně senátu přerušila hlavní líčení za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí, a to do 10. 10. 2022, kdy došlo pouze k vyhlášení rozsudku. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovateli, že v případě časového přeložení hlavního líčení z 5. 10. 2022 na 10. 10. 2022 nešlo fakticky o přerušení hlavního líčení, nýbrž o jeho odročení. Nesprávným použitím termínu "přerušení" ze strany předsedkyně senátu namísto správného procesního kroku spočívajícího v "odročení" a neinformováním stěžovatele o termínu odročeného hlavního líčení, podle názoru Nejvyššího soudu zatížil krajský soud řízení podstatnou vadou. S odkazem na předcházející judikaturu Nejvyššího soudu však vyhodnotil, že vada řízení nebyla zásahem do práv stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť stěžovatel již neměl žádnou možnost ovlivnit obsah vyhlašovaného rozsudku i kdyby byl seznámen s datem konání hlavního líčení a byl mu osobně přítomen. K námitce stěžovatele týkající se provedení výslechu svědka V., který byl v přípravném řízení proveden jako neopakovatelný úkon podle § 158a trestního řádu z důvodu nepříznivého zdravotního stavu svědka, Nejvyšší soud ověřil, že krajský soud se pokusil svědka předvolat k hlavnímu líčení a poté dne 1. 7. 2021 výslech provedl využitím videokonference. Po seznámení se s předmětem výpovědi se svědek vyjádřil tak, že informace k věci by nyní již dal těžko dohromady, neboť zapomíná. Odkázal na svou předchozí výpověď z listopadu 2018 s tím, že co řekl tehdy, byla pravda a trvá na tom, přičemž zdůraznil svůj špatný zdravotní stav, vysoký věk a nedostatek sil. Nejvyšší soud za této situace aproboval postup předsedkyně senátu, která následně stranám řízení navrhla ukončení výslechu a přečtení výpovědi V. z přípravného řízení podle § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu. K námitce nepoužitelnosti výpovědi svědka N. Nejvyšší soud sdělil, že pokud v opakovaném hlavním líčení obviněný či svědek odepře vypovídat, případně se odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi učiněné v hlavním líčení, lze tyto dřívější výpovědi z protokolu o hlavním líčení při splnění podmínek § 207 odst. 2 trestního řádu., resp. § 211 odst. 3, 4 trestního řádu, přečíst a vycházet z nich při meritorním rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že pro konání hlavního líčení dne 10. 10. 2022 v jeho nepřítomnosti nebyly splněny zákonné podmínky, neboť o tomto termínu nebyl vyrozuměn a ani nepožádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. S odkazem na judikaturu obecných soudů zdůraznil z ní vyplývající závěr, že obžalovaný musí být soudem předvolán ke každému, tedy i k odročenému hlavnímu líčení, pokud není přítomen při odročení hlavního líčení, při kterém je stanoven den, kdy bude další hlavní líčení konáno. To platí i tehdy, je-li hlavní líčení odročováno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí, jinak jde o podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu. 6. Stěžovatel dále namítá provedení výslechu svědka V. v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu, neboť tento režim u svědka nebyl nutný a stěžovatel tím byl dotčen na svém právu konfrontovat vyslýchané svědky. Stěžovatel namítá, že svědek V. byl trestně stíhán, odsouzen a uložený trest odnětí svobody vykonal, což vyvrací tvrzení o jeho špatném zdravotním stavu a nutnost výslechu v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu. 7. K námitce nepoužitelnosti výpovědi svědka V. N. uvádí, že po změně složení senátu kdy nebyl dán souhlas se čtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, bylo povinností krajského soudu zopakovat celé dokazování a nepřihlížet k dosud provedeným důkazům. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud zdůrazňuje, že neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je tak samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a představovat důvod intervence Ústavního soudu. 10. Z uvedených východisek přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel, stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší totožné námitky týkající se