IV.ÚS 1209/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1209/25 ze dne 22. 10. 2025 Právo na přístup k soudu v případě odvolání proti výroku o náhradě škody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky T. D., zastoupené JUDr. Ing. Nikol Bosákovou, advokátkou, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2025 č. j. 11 To 6/2025-346 a proti výroku o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. prosince 2024 č. j. 9 T 98/2024-312, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2025 č. j. 11 To 6/2025-346 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2025 č. j. 11 To 6/2025-346 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud řeší, zda odvolací trestní soud upřel poškozené v trestním řízení právo na přístup k soudu, pokud její odvolání proti výroku o náhradě škody zamítl pro nedostatek aktivní legitimace (§ 253 odst. 1 trestního řádu). Ústavní soud rozebral pojem škody ve významu trestněprávním a ve významu soukromoprávním. Obojí nelze směšovat, ve výroku o vině a ve výroku o náhradě škody se pojem škody chápe svébytně. Stěžovatelka byla oprávněnou osobou, mohla se odvolat proti výroku o náhradě škody (třebaže výrok o vině škodu pro účely trestního práva zafixoval), a proto odvolací soud musel o odvolání rozhodnout věcně. II. Popis věci a její procesní vývoj 2. Stěžovatelka byla jednou z mnoha poškozených v kauze sériových krádeží. Odsouzený je recidivista, který se v zimních měsících roku 2024 opakovaně vloupával do různě uzavřených prostor (rodinné domy, garáže, prodejny), poškodil dveře a jiné jistící překážky a tam odcizil různé věci. Stěžovatelce odcizil dvě jízdní kola včetně zámku, navíc jí ještě poškodil dveře do kolárny, čímž se dopustil dvou trestných činů: krádeže [§ 205 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 a odst. 3 trestního zákoníku] a poškození cizí věci (§ 228 odst. 1 trestního zákoníku), to v podobě pokračujících trestných činů (§ 116 trestního zákoníku). 3. O dílčím útoku na majetek stěžovatelky (společně s jiným dílčím útokem) se původně vedlo trestní řízení odděleně. To vyústilo v podání návrhu na potrestání podle § 179c odst. 2 písm. a) trestního řádu (2. 12. 2024). Záhy poté (4. 12. 2024) se trestní řízení (pod sp. zn. 19 T 8/2024) spojilo s jiným řízením (pod sp. zn. 9 T 98/2024). V tentýž den Okresní soud Praha-západ vydal odsuzující rozsudek, ovšem jen s odůvodněním výroku o náhradě škody. Odsouzený i státní zástupkyně se vzdali práva na odvolání a netrvali na odůvodnění výroku o vině a trestu. Současně si odsouzený nepřál, aby jiné oprávněné osoby podaly v jeho prospěch odvolání (§ 129 odst. 2 trestního řádu). 4. Stěžovatelka požadovala na náhradě škody 87 880 Kč, okresní soud však uložil obviněnému, aby jí zaplatil jen 35 500 Kč. Vyšel přitom z výroku o vině. Ve zbytku stěžovatelku odkázal na civilní řízení (§ 229 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatelka se proto odvolala, Krajský soud v Praze se však jejím odvoláním věcně nezabýval. Byť stěžovatelka napadla výrok o náhradě škody, ve skutečnosti podle krajského soudu napadla výrok o vině (kde byla uvedena pachatelem stěžovatelce způsobená škoda). K tomu ale stěžovatelce chybí aktivní legitimace, není osobou oprávněnou k podání odvolání proti výroku o vině. Jiné rozhodnutí o adhezním nároku by se dostalo do rozporu s již pravomocným výrokem o vině, ve kterém má výrok o náhradě škody svůj podklad. Výrok o náhradě škody navazuje na výrok o vině. Krajský soud proto odvolání napadeným usnesením zamítl jako podané osobou neoprávněnou (§ 253 odst. 1 trestního řádu). III. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka vznáší dva důvody neústavnosti. První se týká otázky aktivní legitimace, stěžovatelka trvá na tom, že se mohla odvolat. Její argumentace nesměřovala proti výroku o vině. Stěžovatelka argumentovala, že okresním soudem použité odborné vyjádření o výši škody je nepoužitelné, proto předložila vlastní. Smyslem a účelem adhezního řízení je, aby se nároky soukromoprávní povahy mohly rychle a účinně uspokojit již v řízení trestním. Pokud krajský soud argumentoval, že výše škody má již odraz ve výroku o vině, fakticky jí upřel právo na přístup k (odvolacímu) soudu. Takový výklad procesních podmínek je formalistický a nectí práva poškozených. 6. Dále trestní soudy porušily celou řadu jiných procesních práv stěžovatelky (znemožnily jí doplnit dokazování k hodnotě odcizených kol, nevyrozuměly ji o konání hlavního líčení, odepřely jí právo se k věci vyjádřit, opomenuly navržený důkaz). Stěžovatelka nemohla účinně prosazovat svůj majetkový nárok. Trestní soudy vycházely při určení hodnoty kol z odborného vyjádření, které trpí mnoha nedostatky (nečitelný podpis, původce vyjádření neexistuje, strohost a nelogičnost vyčíslení bez bližších úvah). Takový důkaz je nepoužitelný. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná, vyjma té části, která napadá výrok rozsudku okresního soudu (viz bod 40 níže). V. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud si vyžádal soudní spis (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Dále si vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti. 9. Krajský soud uvádí, že ústavní stížnost je nedůvodná. Postup krajského soudu se opírá o § 253 odst. 1 trestního řádu. Nemohl se zabývat námitkami stěžovatelky. Stěžovatelka jen opakuje svoji argumentaci. Krajský soud neporušil žádná její základní práva. 10. Okresní soud úvodem zdůraznil, že nynější přípravné řízení probíhalo ve zkrácené podobě, v tzv. zkráceném přípravném řízení. Proto stěžovatelku nevyrozuměl o konání hlavního líčení. Šlo o případ pokračování v trestném činu, stěžovatelčina věc se dostala k okresnímu soudu později, konkrétně na začátku prosince 2024, kdy byl odsouzený předveden před soud jako zadržený a současně byl proti němu podán v pořadí druhý návrh na potrestání. Tentýž den (4. 12. 2024) soud vyslechl obviněného, spojil obě trestní řízení, rozhodl o jeho vině a o jeho vazbě. Pokud by okresní soud lpěl na vyrozumění stěžovatelky, věc by se protáhla nejméně o tři týdny. To je nehospodárné. Ba co víc, odsouzený by musel být stíhán vazebně. Okresní soud neopomněl stěžovatelčin adhezní nárok. Výsledek dokazování ukázal, že výše škody byla jen 35 500 Kč (oproti 87 880 Kč, které žádala stěžovatelka). A právě tuto výši způsobené škody okresní soud kladl odsouzenému za vinu. I kdyby stěžovatelka podložila svůj nárok průkaznými důkazy, výsledek trestního řízení by to nezměnilo. Výrok o náhradě škody zůstane stejný. Pravidlo in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch) velí, aby trestní soudy přihlédly k nižší výši škody, tj. k odbornému vyjádření, které mluvilo ve prospěch obviněného. Okresní soud přiznal stěžovatelce nárok v celém rozsahu, v jakém jej zjistil. Stěžovatelce nic nebránilo, aby se se zbývající částkou obrátila na civilní soudy. Ostatně to je přece smysl a účel civilního řízení - řešit majetkové nároky jednotlivců. Naopak hlavním účelem trestním řízení je účinně řešit otázku viny a trestu. Pokud okresní soud odkázal stěžovatelku na civilní řízení, nijak ji neznevýhodnil. 11. Krajské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že se nemůže vyjádřit k postupu trestních soudů. Podle něj trestní soudy nepochybily. Krajský soud musel vycházet z výše škody, kterou okresní soud vtělil do výroku o vině. Protože tento výrok již nabyl právní moci, jiný postup nebyl možný. Ústavní stížnost je proto nedůvodná. 12. Okresní státní zastupitelství Praha-západ zdůraznilo, že hlavní líčení v této věci se konalo bezprostředně po výslechu zadrženého obviněného a přípravné řízení bylo zkrácené (§ 179e a § 314b odst. 2 trestního řádu). Žádný právní předpis nestanoví, jak má odborné vyjádření vypadat. Praxe nevyžaduje, aby tato vyjádření obsahovala popis metody, použitých prostředků aj. 13. Vyjádření Ústavní soud zaslal na vědomí stěžovatelce, která repliku nepodala. 14. Odsouzený se nevyjádřil. Má se tedy za to, že se vedlejšího účastenství vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu, § 101 odst. 4 občanského soudního řádu). 15. Ve věci není nutné nařizovat ústní jednání, neboť