IV.ÚS 1850/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1850/25 ze dne 1. 10. 2025 Neopodstatněné odkázání poškozeného na občanskoprávní řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem, sídlem Národní třída 300/24, Hodonín, proti části výroku trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. května 2025 č. j. 2 T 82/2025-117, jímž byla stěžovatelka se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníka řízení, takto: I. Trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. května 2025 č. j. 2 T 82/2025-117, v části výroku, jímž byla stěžovatelka odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Návrh stěžovatelky na zrušení části výroku trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. května 2025 č. j. 2 T 82/2025-117, jímž byla stěžovatelka odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedené výrokové části trestního příkazu, kterou byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvádí, že touto výrokovou částí bylo porušeno právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 82/2025 se podává, že H. Č. (dále jen "odsouzená") byla uznána vinnou trestním příkazem okresního soudu ze dne 5. 5. 2025 přečinem podvodu a přečinem krádeže, jichž se dopustila vůči stěžovatelce - poškozené (přečin podvodu) a vůči obchodní společnosti A. (dále jen "obchodní společnost"). Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 15 měsíců s tím, že jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly stěžovatelka a obchodní společnost odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento postup vůči poškozeným okresní soud neodůvodnil. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jako poškozená se řádně připojila se svým nárokem na náhradu škody. Jí v trestním řízení uplatňovaná náhrada škody nesplňuje ani jednu z kategorií pohledávek uvedených v § 140b insolvenčního zákona. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2021 sp. zn. 29 Cdo 1745/2021. Postup okresního soudu rovněž neodpovídá povinnosti orgánů činných v trestním řízení umožnit poškozenému v každé fázi trestního řízení plné uplatnění práv ve smyslu § 2 odst. 15 trestního řádu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 5. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům k vyjádření. 6. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že se seznámil se stavem insolvenčního řízení odsouzené, které v době vydání trestního příkazu stále probíhalo. Konfrontoval toto zjištění s § 140a a § 140b insolvenčního zákona týkajícími se účinků rozhodnutí o úpadku. Konstatoval, že adhezní řízení nespadá pod výjimky uvedené v § 140a insolvenčního zákona, a proto se na něj vztahuje režim § 140b insolvenčního zákona, podle kterého nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku rozhodnout o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty. Výjimku představují pouze pohledávky na náhradu škody způsobené trestným činem, pokud byl v trestním řízení zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. V dané věci takto majetek odsouzené zajištěn nebyl, proto byla stěžovatelka i obchodní společnost jako další poškozená odkázána na občanskoprávní řízení. K námitce stěžovatelky ohledně absence odůvodnění rozhodnutí o náhradě škody okresní soud uvedl, že trestní řád neukládá soudu povinnost pořizovat do spisu podklady pro vydávání trestního příkazu, což je v souladu i se smyslem této právní úpravy umožňující vydat trestní příkaz mimo hlavní líčení. 7. H. Č., obchodní společnost ani Okresní státní zastupitelství v Hodoníně se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřily a v souladu s poučením jim daným Ústavní soud vycházel z toho, že se postavení vedlejšího účastníka vzdaly. 8. Ústavní soud zaslal vyjádření okresního soudu stěžovatelce na vědomí, která práva repliky nevyužila. 9. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (srov. § 44 zákona o Ústavním soudu). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje povinnost ochrany práv poškozených a obětí trestných činů. Trestní soudy mají povinnost svým postupem usilovat o naplnění podmínek pro přiznání náhrady újmy již v adhezním řízení. Platí totiž, že stát má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících k náhradě újmy způsobené trestnou činností (srov. nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22). 12. Ústavní soud vztahuje na adhezní řízení právo poškozeného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15 (N 148/82 SbNU 357)]. Adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak poškozený uplatňoval nárok na náhradu škody. Výrok trestního soudu, jímž se podle § 228 odst. 1 trestního řádu přiznává nárok poškozeného na náhradu škody vůči odsouzenému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodnění svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. Ve své judikatuře Ústavní soud připustil i možné porušení práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jestliže se trestní řízení koncentruje toliko na obviněného, zatímco poškozený je ignorován [srov. nález ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 289/12 (N 170/67 SbNU 83)]. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 nelze postavení poškozeného redukovat na (byť zpravidla významný) pramen důkazu a na subjekt, jemuž až sekundárně má v trestním řízení být usnadněno vyrovnání jeho majetkoprávních nároků vzniklých v přímé souvislosti se spácháním trestného činu vůči pachateli. Postavení poškozeného v trestním řízení není "doplňkové". 13. Možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu škody (újmy) v trestním řízení pozbyl svého smyslu (viz usnesení ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2177/11). Nespravedlivé rozhodnutí, a tím spíše "nerozhodnutí" o nárocích poškozeného, umocňuje primární újmu způsobenou trestným činem. Náprava újmy obětí trestné činnosti dle judikatury Ústavního soudu souvisí s veřejnoprávní povinností státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním [srov. nálezy ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515) nebo ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385)]. Nesplněním této povinnosti