IV.ÚS 2055/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2055/25 ze dne 10. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2446/2024-772 ze dne 21. května 2025 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 68/2020-696 ze dne 9. listopadu 2023, ve znění opravných usnesení č. j. 18 Co 68/2020-704 ze dne 9. listopadu 2023 a č. j. 18 Co 68/2020-720 ze dne 21. února 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Davida Paula Stapletona, 2) Eugénie Nicole Karen, 3) Mary Anderson Eirich Kohn, 4) Michaela Paula Kohna, 5) statutárního města Brna, 6) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 7) Ferona, a.s., obchodní korporace, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, 8) OHLA ŽS, a.s., obchodní korporace, sídlem Tuřanka 1554/115b, Brno, a 9) Správy železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. V posuzované věci Ústavní soud řešil, zda civilní soudy neporušily základní práva stěžovatele, odmítly-li částečně žalobu podle části páté občanského soudního řádu, kterou se čtyři vedlejší účastníci domáhali znovuprojednání restitučních nároků uplatněných dříve ve správním řízení u Státního pozemkového úřadu. Dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Vedlejší účastníci 1) až 4) se žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu domáhali znovuprojednání restitučních nároků a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, kterým bylo určeno, že oni (tj. čtyři žalobci) a stěžovatel nejsou vlastníky tam uvedených nemovitostí. Přestože byly restituční nároky prokázány, konkrétní pozemky nebylo možné vydat a restituentům byla přiznána pouze náhrada (viz rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj č. j. SPU 224382/2017, sp. zn. 3239/92/94-RNP ze dne 16. 5. 2017). 3. Městský soud v Brně ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 112 C 132/2017-537 ze dne 14. 10. 2019 určil, že vedlejší účastníci 1) a 2) a stěžovatel jsou každý vlastníky blíže specifikovaných pozemků v rozsahu 1/4, zatímco vedlejší účastníci 3) a 4) jsou vlastníky těchto pozemků v rozsahu 1/8; odpovídajícím způsobem částečně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (výroky I. a III.). Ve vztahu k dalším pozemkům byla žaloba zamítnuta, neboť ty nebyly vydány podle zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) [výrok II.]. 4. Nalézací soud ohledně aktivní legitimace stěžovatele dospěl k závěru, že v případě žaloby podle části páté občanského soudního řádu, která byla podána čtyřmi žalobci, na jejichž straně stěžovatel v řízení stál, jsou jeho nároky fakticky hájeny prostřednictvím těchto žalobců. Účastníkem soudního řízení je každý, kdo jím byl v řízení správním, tedy i stěžovatel. V soudním řízení jde přitom o znovuprojednání restitučního návrhu, který byl předmětem řízení před správním orgánem, nalézací soud proto musel projednat celý návrh podaný u Státního pozemkového úřadu, tj. i ve vztahu k stěžovateli. 5. Čtyři žalobci [vedlejší účastníci 1) až 4)] proti části prvostupňového rozhodnutí brojili odvoláním. Krajský soud v Brně ("odvolací soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek nalézacího soudu částečně změnil a určil, že vedlejší účastníci 1) a 2) jsou každý vlastníky blíže specifikovaných pozemků v rozsahu 1/4 a vedlejší účastníci 3) a 4) jsou vlastníky těchto pozemků v rozsahu 1/8; jinak rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.). Dále část výroku I. a výrok II. rozsudku nalézacího soudu změnil tak, že se žaloba odmítá v rozsahu, ve kterém se žalobci domáhali určení vlastnického práva stěžovatele; ve výroku II. ohledně blíže specifikovaných pozemků a ve výrocích IV. a V. odvolací soud prvostupňový rozsudek zrušil a v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (ústavní stížností napadený výrok II). 6. Ohledně stěžovatele odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněné osoby mají v soudním řízení postavení samostatných společníků, neboť hmotné právo umožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi podle § 91 odst. 1 občanského soudního řádu. Z povahy řízení tedy vyplývá, že je vyloučeno, aby se žalobci ujali aktivity i za ostatní účastníky ve správním řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem u soudu ve lhůtě uvedené v § 247 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud žalobu ve vztahu k určení vlastnického práva stěžovatele odmítl. 7. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že odmítnutí žaloby odvolacím soudem bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. III. Argumentace stěžovatele 8. Odvolací soud podle stěžovatele odmítl žalobu ve vztahu k jeho osobě překvapivě a formalisticky, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu; soudy tak porušily jeho základní právo na soudní ochranu a v důsledku i základní právo na ochranu vlastnictví [čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina")]. 9. Stěžovatel měl legitimní očekávání, že žaloba nebude ve vztahu k němu odmítnuta, protože v řadě dalších restitučních řízeních, které se týkaly jiných pozemků, civilní soudy rozhodly odlišně. Tentýž senát odvolacího soudu minimálně čtyřikrát obdobnou žalobu podle části páté občanského soudního řádu vůči stěžovateli neodmítl, přestože stěžovatel - stejně jako v posuzované věci - sám žalobu nepodal a v řízení vystupoval pouze jako osoba zúčastněná na straně dalších restituentů. Další žalobci vymezili předmět žaloby po předchozí vzájemné dohodě i ve prospěch stěžovatele a soudy měly rozhodnout o všech právních vztazích vymezených rozhodnutím Státního pozemkového úřadu. Odklon od dosavadní rozhodovací praxe odvolací soud v rozporu s § 13 občanského zákoníku vůbec neodůvodnil. Odmítnutí bylo pro stěžovatele překvapivé rovněž proto, že nalézací soud částečný nedostatek aktivní legitimace žalobců neřešil a nenamítali jej ani odvolatelé; odvolací soud jiné právní posouzení iniciované z jeho strany neavizoval a účastníky o něm nepoučil. 10. Civilní soudy vyložily procesní pravidla týkající se aktivní legitimace k podání žaloby příliš formalisticky, což je v restitučním řízení ústavně nepřípustné. Podle § 246 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že k podání žaloby je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Stěžovatel tuto skutečnost v řízení před soudem jednoznačně tvrdil, doložil a formuloval návrh rozsudku, který měl rozhodnutí správního orgánu nahradit. Konkrétně v podání stěžovatele ze dne 24. 8. 2017 bylo výslovně uvedeno následující: "[...] vyjadřuji souhlas s žalobou, když [stěžovatel] se s odůvodněním žaloby zcela ztotožňuje, a navrhuji, aby nadepsaný soud vydal rozsudek, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu[...] tak, jak je specifikováno v žalobě, se zrušuje a nahrazuje novým výrokem [...]". 11. Odvolací soud odmítl žalobu žalobců o určení vlastnictví stěžovatele podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož soud žalobu odmítne, byla-li podána někým, kdo k žalobě není oprávněn. Žalobci ale byli oprávněni podat žalobu proti napadenému rozhodnutí správního orgánu, protože jím byli dotčeni na svých právech, což zároveň tvrdili. Pokud návrh žalobců odpovídal hmotnému právu, není žádným právním předpisem vyloučeno, aby se domáhali určení vlastnického práva ve prospěch další osoby zúčastněné na tomtéž řízení. 12. Podle § 250a odst. 2 občanského soudního řádu ostatně platí, že dospěje-li soud k závěru, že v řízení není přítomen některý z účastníků, jehož účast je nezbytná, přibere jej do řízení; ustanovení tím vyjadřuje, že je na soudu, aby v řízení zohlednil hmotněprávní stav věci a procesně jej uspořádal tak, aby řízení bylo vedeno se všemi nezbytnými účastníky, bylo efektivní, hospodárné a vedlo ke spravedlivému výsledku. V případě nutnosti podávání oddělených žalob každým účastníkem správního řízení by nadto následně musela být řízení spojena do jednoho řízení, což je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Snaze vyhnutí se "tříštění" řízení ostatně odpovídala i vzájemná dohoda žalobců a stěžovatele ke zvolenému postupu, tzn., že stěžovatel jako menšinový restituent nebude podávat žalobu samostatně a žalobu čtyř žalobců pouze plně podpoří. 13. Civilní soudy napadenými rozhodnutími porušily rovněž právo stěžovatele na ochranu vlastnictví, protože mu nedůvodně - oproti ostatní