IV.ÚS 2285/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2285/25 ze dne 10. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavních stížnostech stěžovatelů A. F., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Františkem Siegelem, advokátem, sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, a D. C., t. č. ve Věznici Ostrov na Ohří, zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem, sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2025 č. j. 11 Tdo 966/2024-1262, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2024 č. j. 10 To 52/2024-1155 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2024 č. j. 2 T 1/2024-971, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jejich základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavních stížností a vyžádaného trestního spisu plyne, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byli stěžovatelé uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spáchaným ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 téhož zákona. Podle krajského soudu se stěžovatelé za tímto účelem spolčili a jednali jako spolupachatelé. Toto jednání vyšlo najevo při prověřování jiné trestní věci týkající se prvního stěžovatele, který byl současně odsouzen i za pokračující přečin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 trestního zákoníku. K tomuto skutku se před krajským soudem doznal a soud jeho prohlášení přijal. V této části proto napadený rozsudek není předmětem přezkumu Ústavního soudu. 3. Mezi stěžejní důkazy o přípravě loupeže patřily především prostorové odposlechy z automobilu prvního stěžovatele podložené lokalizačními údaji jeho mobilního telefonu. Podle krajského soudu z těchto záznamů plynulo, že si stěžovatelé dne 27. 9. 2023 jeli společně obhlédnout novostavbu rodinného domu. Druhý stěžovatel měl informace o tom, že se v tomto domě nachází trezor s hotovostí v řádu desítek milionů korun. Stěžovatelé plánovali do objektu vniknout ve chvíli, kdy v něm bude pouze manželka majitele, kterou hodlali svázat do kozelce a donutit k prozrazení kódu k trezoru. Následně se dohodli, že první stěžovatel, který v té době pracoval jako policista Policie České republiky, zjistí o objektu další podrobnosti. To také učinil: dne 29. 9. 2023 si na pracovním (policejním) počítači vyhledával informace o domě. Při prohlídce jeho automobilu dne 12. 10. 2023 policie nalezla vytištěnou mapu s ručně zakreslenými přístupovými cestami, snímky z okolí domu a jiné výtisky z veřejně dostupných databází. Téhož dne byli oba stěžovatelé zadrženi. K realizaci jejich záměru nedošlo. Stěžovatelé se bránili tím, že se v odposlechnutém rozhovoru jen vzájemně "předváděli" a plán ve skutečnosti nemysleli vážně, současně tvrdili, že od něj později sami upustili. Krajský soud však takovou obhajobu nepovažoval za věrohodnou. 4. Podle krajského soudu stěžovatelé naplnili kvalifikovanou skutkovou podstatu loupeže podle § 173 odst. 3 trestního zákoníku, jejímž znakem je škoda velkého rozsahu. Z rozhovoru totiž vyplynulo, že v domě očekávali částku nejméně 20 milionů korun. Oba proto byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, tedy na dolní hranici zákonné sazby (u prvního stěžovatele šlo o trest úhrnný; zároveň mu byl uložen i trest propadnutí věcí - hormonálních přípravků souvisejících s druhým skutkem). Krajský soud neshledal podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 trestního zákoníku. U prvního stěžovatele přihlédl zejména k tomu, že jednal v rozporu s posláním vyplývajícím ze služebního poměru u Policie České republiky, u druhého stěžovatele pak zohlednil, že trestný čin spáchal ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání pro násilnou trestnou činnost. 5. Vrchní soud v Praze zamítl odvolání stěžovatelů. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť jejich dovolací argumentace zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé podali samostatné ústavní stížnosti, které však obsahují obdobné argumenty. Namítají, že jejich jednání nelze hodnotit jako přípravu loupeže, jelikož kromě slovního vyjádření úmyslu nečinili žádné konkrétní kroky směřující k její realizaci. Po rozhovoru ze dne 27. 9. 2023 nevyšlo najevo žádné další společné jednání, které by nasvědčovalo plánování loupeže (například sledování pohybu obyvatel domu či opatřování nástrojů). První stěžovatel navíc trvá na tom, že rozhovor měl pouze hypotetickou povahu a nešlo o projev skutečně pojatého úmyslu. Snaží se to prokázat lingvistickým rozborem rozhovoru, konkrétně tím, že nehovořili v množném, ale v jednotném čísle. Druhý stěžovatel zase poukazuje na to, že soudy dovozovaly přípravu jen z pozdějšího postupu prvního stěžovatele (tisk materiálů k objektu), ale nezabývaly se vůbec tím, zda byl s tímto jednáním druhý stěžovatel ztotožněn. Stěžovatelé dále zpochybňují skutkový závěr, že měli jasnou představu o existenci vysoké finanční hotovosti v domě, která byla důvodem pro použití kvalifikované skutkové podstaty. Oba rovněž napadají skutkový závěr, podle něhož znali totožnost vlastníka domu. To je podle nich v přímém rozporu se záznamem jejich rozhovoru, z něhož naopak plyne, že právě zjištění této skutečnosti bylo zásadní pro jejich další postup. Návrhem na výslech svědkyně chtěli prokázat, že v době rozhovoru tuto informaci neměli. Krajský soud se s tímto návrhem dostatečně nevypořádal a zatížil řízení vadou opomenutého důkazu. Nejvyšší soud sice připustil, že stěžovatelé nemuseli znát přesnou totožnost vlastníka domu, avšak nesprávně tuto skutečnost vyhodnotil jako právně nevýznamnou. Stěžovatelé nadto namítají, že obecné soudy dostatečně nezohlednily jejich shodné výpovědi, že se dne 7. 10. 2023 dohodli na upuštění od přípravy. Bylo povinností soudů v souladu se zásadou presumpce neviny tato tvrzení výslovně vyvrátit; pouhá úvaha o krátkém časovém odstupu mezi rozhovorem a jejich zadržením nebyla dostatečná. Konečně stěžovatelé argumentovali také nepřezkoumatelností některých částí napadených rozhodnutí, zejména usnesení vrchního soudu. III. Procesní předpoklady a shrnutí řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti jsou přípustné. 8. Ústavní soud řízení o ústavních stížnostech spojil dne 10. 9. 2025 do společného řízení, protože stěžovatelé vystupovali ve stejném trestním řízení v postavení obžalovaných a ústavními stížnostmi napadají totožná rozhodnutí. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. V posuzované věci rozhodovaly celkem tři trestní soudy, které se ve všech podstatných otázkách shodly na hodnocení klíčových důkazů i na závěrech ohledně rozsahu a závažnosti jednání stěžovatelů. Stěžovatelé proti těmto závěrům nerozvíjí v ústavní stížnosti žádnou polemiku ústavněprávního významu, v podstatě pouze opakují námitky, které již uplatnili před trestními soudy. Tím ale nedbají kompetence Ústavního soudu, který nemůže plnit roli "čtvrté instance". Není úlohou Ústavního soudu znovu - počtvrté - detailně rekonstruovat skutkový stav ani přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy; to ostatně plyne i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). V podrobnostech lze proto odkázat na konkrétní závěry trestních soudů. Ústavní soud posuzuje pouze to, zda trestní soudy nevybočily z ústavních mezí, zejména zda jejich rozhodnutí netrpí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, či vadami důkazního postupu, včetně opomenutí relevantních důkazů [např. nález ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21 (N 11/110 SbNU 106), body 27 a 28]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde. 10. Ústavní soud neshledal nic neústavního na závěru trestních soudů, že jednání stěžovatelů naplnilo znaky přípravy zvlášť závažného zločinu loupeže. Stěžovatelé sice uvádí, že kromě samotného rozhovoru dne 27. 9. 2023 nečinili žádné konkrétní společné kroky směřující k přípravě loupeže, takové hod