IV.ÚS 2426/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2426/25 ze dne 10. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1016/2025-412 ze dne 3. července 2025, a výroku I. a/ rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 84/2022-370 ze dne 4. června 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, 1) Eugénie Nicole Karen, 2) Mary Anderson Eirich Kohn, 3) Michaela Paula Kohna, 4) statutárního města Brna, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. V posuzované věci Ústavní soud řešil, zda civilní soudy neporušily základní práva stěžovatele, odmítly-li částečně žalobu podle části páté občanského soudního řádu, kterou se tři vedlejší účastníci domáhali znovuprojednání restitučních nároků uplatněných dříve ve správním řízení u Státního pozemkového úřadu. Dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 2. Posuzovaná věc je téměř totožná jako věc projednávaná pod sp. zn. IV. ÚS 2055/25: napadená rozhodnutí i ústavní stížnosti se obsahově shodují. Rovněž rozhodnutí Ústavního soudu v obou případech je proto téměř shodné. II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 3. Vedlejší účastníci 1) až 3) se žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu domáhali znovuprojednání restitučních nároků a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, kterým bylo určeno, že oni a stěžovatel nejsou vlastníky tam uvedených nemovitostí. Přestože byly restituční nároky prokázány, konkrétní pozemky nebylo možné vydat a restituentům byla přiznána pouze náhrada (viz rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj sp. zn. 1RP3253/2011-130754 3239/92, č. j. SPU 119539/2020 3239/92/101-RNP ze dne 6. 4. 2020). 4. Městský soud v Brně ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 52 C 93/2020-257 ze dne 14. 9. 2021 určil, že vedlejší účastník 1) a stěžovatel jsou každý vlastníky blíže specifikovaných pozemků v rozsahu 1/4, zatímco vedlejší účastníci 2) a 3) jsou vlastníky těchto pozemků v rozsahu 1/8; odpovídajícím způsobem částečně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (výrok I.). 5. Nalézací soud ohledně aktivní legitimace stěžovatele dospěl k závěru, že v případě žaloby podle části páté občanského soudního řádu, která byla podána třemi žalobci, na jejichž straně stěžovatel v řízení stál, jsou jeho nároky fakticky hájeny prostřednictvím těchto žalobců. 6. Vedlejší účastník 4) proti prvostupňovému rozhodnutí brojil odvoláním. Krajský soud v Brně ("odvolací soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek nalézacího soudu částečně změnil: v části výroku I., kterou bylo rozhodnuto o žalobě ve vztahu ke stěžovateli, žalobu odmítl [výrok I. a/] a dále výrok I. částečně změnil a potvrdil [výroky I. b/,c/, d/]. 7. Ohledně stěžovatele odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněné osoby mají v soudním řízení postavení samostatných společníků, neboť hmotné právo umožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi podle § 91 odst. 1 občanského soudního řádu. Z povahy řízení tedy vyplývá, že je vyloučeno, aby se žalobci ujali aktivity i za ostatní účastníky ve správním řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem u soudu ve lhůtě uvedené v § 247 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud žalobu ve vztahu k určení vlastnického práva stěžovatele odmítl. 8. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že odmítnutí žaloby odvolacím soudem bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. III. Argumentace stěžovatele 9. Odvolací soud podle stěžovatele odmítl žalobu ve vztahu k jeho osobě překvapivě a formalisticky, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu; soudy tak porušily jeho základní právo na soudní ochranu a v důsledku i základní právo na ochranu vlastnictví [čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina")]. 10. Stěžovatel měl legitimní očekávání, že žaloba nebude ve vztahu k němu odmítnuta, protože v řadě dalších restitučních řízeních, které se týkaly jiných pozemků, civilní soudy rozhodly odlišně. Tentýž senát odvolacího soudu minimálně čtyřikrát obdobnou žalobu podle části páté občanského soudního řádu vůči stěžovateli neodmítl, přestože stěžovatel - stejně jako v posuzované věci - sám žalobu nepodal a v řízení vystupoval pouze jako osoba zúčastněná na straně dalších restituentů (obdobně rozhodl i v situaci, kdy naopak předchůdkyně stěžovatele podala žalobu ve prospěch dalších restituentů). Další žalobci vymezili předmět žaloby po předchozí vzájemné dohodě i ve prospěch stěžovatele a soudy měly rozhodnout o všech právních vztazích vymezených rozhodnutím Státního pozemkového úřadu. Odklon od dosavadní rozhodovací praxe odvolací soud v rozporu s § 13 občanského zákoníku vůbec neodůvodnil. Odmítnutí bylo pro stěžovatele překvapivé rovněž proto, že nalézací soud částečný nedostatek aktivní legitimace žalobců neřešil a nenamítali jej ani odvolatelé; odvolací soud jiné právní posouzení iniciované z jeho strany neavizoval a účastníky o něm nepoučil. 11. Civilní soudy vyložily procesní pravidla týkající se aktivní legitimace k podání žaloby příliš formalisticky, což je v restitučním řízení ústavně nepřípustné. Podle § 246 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že k podání žaloby je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Stěžovatel tuto skutečnost v řízení před soudem jednoznačně tvrdil, doložil a formuloval návrh rozsudku, který měl rozhodnutí správního orgánu nahradit. Konkrétně v podání stěžovatele ze dne 30. 6. 2020 právní zástupce výslovně uvedl následující: "[...] "Současně sděluji soudu, že se ztotožňuji s žalobou podanou žalobci, když neuspokojený restituční nárok mnou zastoupeného [stěžovatele], odpovídá v žalobním petitu označené id. 'A v žalobě uvedených nemovitostí'' [...]". Skutečnost, že se připojuje k žalobě, stěžovatel výslovně uvedl i při jednání před nalézacím soudem. 12. Odvolací soud odmítl žalobu žalobců o určení vlastnictví stěžovatele podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož soud žalobu odmítne, byla-li podána někým, kdo k žalobě není oprávněn. Žalobci ale byli oprávněni podat žalobu proti napadenému rozhodnutí správního orgánu, protože jím byli dotčeni na svých právech, což zároveň tvrdili. Pokud návrh žalobců odpovídal hmotnému právu, není žádným právním předpisem vyloučeno, aby se domáhali určení vlastnického práva ve prospěch další osoby zúčastněné na tomtéž řízení. 13. Podle § 250a odst. 2 občanského soudního řádu ostatně platí, že dospěje-li soud k závěru, že v řízení není přítomen některý z účastníků, jehož účast je nezbytná, přibere jej do řízení; ustanovení tím vyjadřuje, že je na soudu, aby v řízení zohlednil hmotněprávní stav věci a procesně jej uspořádal tak, aby řízení bylo vedeno se všemi nezbytnými účastníky, bylo efektivní, hospodárné a vedlo ke spravedlivému výsledku. V případě nutnosti podávání oddělených žalob každým účastníkem správního řízení by nadto následně musela být řízení spojena do jednoho řízení, což je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Snaze vyhnutí se "tříštění" řízení ostatně odpovídala i vzájemná dohoda žalobců a stěžovatele ke zvolenému postupu, tzn., že stěžovatel jako menšinový restituent nebude podávat žalobu samostatně a žalobu tří žalobců pouze plně podpoří. 14. Soudy napadenými rozhodnutími porušily rovněž právo stěžovatele na ochranu vlastnictví, protože mu nedůvodně - oproti ostatní restituentům - restituční nárok nepřiznaly. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 15. Esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny totiž zaručuje "každému", že se může domáhat u soudu svého práva "stanoveným postupem", přičemž "[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon" (čl. 36 odst. 4 Listiny). 16. Právo na přístup k soudu není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, § 120). Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči němu přiměřené [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 90