Ústavní soud IV.ÚS 2567/19 – Bezdůvodné obohacení

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jeho práva "na právní jistotu" podle čl. 1 Ústavy, na "řádnou soudní ochranu" podle čl. 90 a 95 Ústavy a na "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením ze dne 8. 3. 2016 č. j. KSBR 24(32) INS 2062/2009-B-265 Krajský soud v Brně v insolvenční věci výše uvedeného dlužníka určil stěžovateli jako bývalému insolvenčnímu správci odměnu ve výši 9 843 390 Kč (výrok I) a uložil mu zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 17 010 Kč, a to k rukám 3. vedlejšího účastníka (výrok II), dále pak určil 1. vedlejší účastnici jako bývalé insolvenční správkyni odměnu ve výši 820 967 Kč (výrok III) a uložil jí zaplatit do majetkové podstaty dlužníka 87 433 Kč, a to k rukám 3. vedlejšího účastníka (výrok IV), určil 2. vedlejšímu účastníkovi jako oddělenému správci odměnu ve výši 9 680 Kč (výrok V) a rozhodl, že část odměny ve výši 80 Kč je 2. vedlejšímu účastníkovi povinen zaplatit 3. vedlejší účastník (výrok VI).

K odvolání 1. vedlejší účastnice Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se odměna insolvenčního správce stanovuje v částce 8 964 000 Kč (výrok I), že podíl 1. vedlejší účastnice na odměně se určuje částkou 2 686 800 Kč (výrok II), že stěžovatelův podíl se určuje částkou 6 269 200 Kč, k níž přísluší náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 1 316 532 Kč (výrok III), podíl 2. vedlejšího účastníka na odměně se určuje částkou 8 000 Kč, k níž přísluší náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 1 680 Kč (výrok IV), a dále bylo uloženo stěžovateli, aby 1. vedlejší účastnici vydal z částky, kterou mu dlužník uhradil, částku 1 890 400 Kč, 2. vedlejšímu účastníkovi částku 80 Kč a do majetkové podstaty dlužníka částku 384 188 Kč, a to k rukám 3. vedlejšího účastníka (výrok V). Odmítl přitom postup soudu prvního stupně, který při stanovení odměny stěžovatele a 1. vedlejší účastnice použil kritérium délky doby činnosti, s tím, že to znevýhodňuje 1. vedlejší účastnici, která v krátkém časovém úseku provedla činnosti ve stejném rozsahu a stejné náročnosti jako stěžovatel.

Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením v rozsahu, který směřuje proti prvnímu a čtvrtému výroku, odmítl, ve zbytku je pak zamítl. "Zamítavý" výrok uvedený soud odůvodnil tím, že úvahy odvolacího soudu, jde-li o rozdělení odměny mezi 1. vedlejší účastnici a stěžovatele, jsou logické a spravedlivé, a jeho rozhodnutí je v souladu s § 6 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen "vyhláška"). Ohledně povinnosti stěžovatele uhradit 1. vedlejší účastnici a 2. vedlejšímu účastníkovi zbývající část odměny, a vydat přeplatek do majetkové podstaty, dospěl k závěru, že ta plyne z § 364 odst. 3 insolvenčního zákona per analogiam a § 6 vyhlášky, a dodal, že není podstatné, že odvolací soud výrok V svého usnesení odůvodnil poukazem na právní úpravu bezdůvodného obohacení, neboť jeho rozhodnutí je v konečném důsledku správné.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud zasáhl do jeho práva na "spravedlivý proces" (sc. - práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny), když podle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") změnil usnesení soudu prvního stupně z "překvapivých důvodů", takže nemohl vznést tvrzení reagující na právní názor odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy. Odvolává se přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1099/2007 a nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3317/15 (N 70/81 SbNU 243). Rovněž usnesení dovolacího soudu je překvapivé, protože postavil své rozhodnutí na jiné právní argumentaci než soudy nižších stupňů, konkrétně pak opustil argumentaci odvolacího soudu o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení a následně své rozhodnutí postavil na judikatuře týkající se konkursního řízení, která však na danou věc nedopadá. Stěžovatel má za to, že odvolací soud, zastává-li jiný názor ohledně výše odměny než soud prvního stupně, měl usnesení soudu prvního stupně zrušit, a že dovolací soud tento stav nenapravil.

Dále stěžovatel uvádí, že odvolací soud vyložil kogentní ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení způsobem, který je v rozporu s jeho textem a který se příčí smyslu a účelu daného institutu, a že v případě, že by se bezdůvodně obohatil, byl by osobou oprávněnou k vydání bezdůvodného obohacení pouze dlužník, který mu vyplatil zálohy na odměnu. Opakuje, že dovolací soud úvahy o bezdůvodném obohacení opustil, ale své rozhodnutí opřel irelevantní judikaturu, a následně uzavírá, že závěry uvedených soudů jsou nesprávné, resp. že jejich interpretace je v extrémní rozporu s principy spravedlnosti, a dále že neměl žádnou možnost se seznámit s právním posouzením věci dovolacím soudem a neměl možnost se k němu vyjádřit, takže došlo k porušení zákazu překvapivých rozhodnutí, a tím k porušení práva na "spravedlivý proces".

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel svou ústavní stížností v podstatě vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem obecné soudy rozdělily odměnu insolvenčního správce mezi něj a 1. vedlejší účastnici. V této souvislosti vytýká soudům vyšších stupňů, že jejich rozhodnutí jsou tzv. překvapivá, resp. že byl jejich postupem zkrácen na právu tvrdit relevantní skutečnosti a k jejich prokázání navrhovat důkazy, a dále že nesprávně interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, konkrétně občanských zákoník, insolvenční zákon a vyhlášku.

Ústavní soud pokládá za potřebné předznamenat, že předmětem ústavněprávního přezkumu je soudní řízení jako jeden celek, neboť případná pochybení mohou být napravena v jeho dalším průběhu ať již samotným soudem nižšího stupně v příslušném stadiu řízení, anebo soudy vyšších stupňů v dalších stadiích. Jestliže tedy stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, když věc posoudil podle právních norem upravujících bezdůvodné obohacení, jde o námitku bezpředmětnou, neboť jeho názor byl korigován Nejvyšším soudem. K námitce, že odvolací soud postupoval po procesní stránce vadně a že jeho rozhodnutí bylo tzv. překvapivé, Ústavní soud podotýká (nad rámec níže uvedeného), že stěžovatel ji mohl uplatnit v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a neučinil-li tak, nelze v tomto bodě považovat ústavní stížnost za přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Vyjadřuje-li stěžovatel nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu, a to s argumentem, že v poměrech insolvenčního zákona nenajde uplatnění judikatura tohoto soudu vztahující se k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, Ústavní soud připomíná, že je zcela v kompetenci tohoto soudu vykládat a aplikovat podústavní právo, což logicky zahrnuje řešení otázek, zda (či do jaké míry) najde uplatnění dosavadní judikaturu, která se vztahuje k dřívější, aktuálně již neplatné právní úpravě. Takto koncipovaná námitka opodstatněnost ústavní stížnosti není s to založit, neboť případná nesprávnost právního posouzení věci v rovině podústavního práva referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Zjevně neopodstatněná je i námitka nesprávného procesního postupu. Smyslem poučovací povinnosti je, aby účastník řízení nebyl v důsledku své neznalosti práva (právních norem, jaké mají být na danou věc aplikovány) zkrácen na svém procesním právu tvrdit právně relevantní skutečnosti a k jejich prokázání navrhovat důkazy. Jak patrno z napadených rozhodnutí, soud prvního stupně stanovil poměr odměny stěžovatele a 1. vedlejší účastnice na základě časového kritéria (doby výkonu činnosti), 1. vedlejší účastnice s tímto postupem v odvolání vyjádřila nesouhlas a domáhala se stanovení odměny na základě kritéria rozsahu skutečně vykonané činnosti. Stěžovatel měl možnost se k podanému odvolání vyjádřit, nicméně odvolací soud se neztotožnil s jeho názorem, ale s názorem 1. vedlejší účastnice. Stěžovatel jeho závěr ale nepovažoval za správný, a proto podal dovolání, kterým se Nejvyšší soud věcně zabýval a dospěl ke stejnému závěru jako odvolací soud, pouze jeho odkaz na § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, z něhož byla vyvozována povinnost k vrácení přeplatku na odměně insolvenčního správce, přiléhavým neshledal.

Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel měl dostatečný procesní prostor pro uplatnění své skutkové i právní argumentace ohledně otázky rozdělení odměny insolvenčního správce. Jde-li o dílem jiný právní náhled Nejvyššího soudu, než jaký měl odvolací soud, z ústavní stížnosti (a ani jinak) pak nelze vyvodit, jak se tento "posun" měl konkrétně projevit z hlediska procesních práv, kterých se stěžovatel dovolává. Neuvádí totiž, jaké skutečnosti, jež by byly relevantní (toliko) pro dané právní posouzení, nemohl v důsledku napadeného postupu tvrdit, resp. jaké důkazy k jejich prokázání nemohl navrhnout, naopak z obsahu ústavní stížnosti lze vyvozovat, že vadným má být samotné právní posouzení věci; nesprávnost právního posouzení věci není tedy odvozována z jiného skutkového stavu, než jak byl ustálen soudy nižších stupňů.

Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.