Ústavní soud IV.ÚS 2599/25

Stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Čestná rada vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 11. 3. 2022 č. j. 21/56-001/0107 uznala stěžovatele vinným z disciplinárního provinění, za nějž mu uložila disciplinární opatření v podobě vyloučení z České lékařské komory.

Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 2. 8. 2023 č. j. 60 Ad 5/2022-69. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku následně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2024 č. j. 8 As 224/2023-64. Ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 1056/24, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel podal dne 23. 6. 2025 u krajského soudu návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 60 Ad 5/2022. Krajský soud tento návrh odmítl jako nepřípustný podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Odkázal na § 114 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., podle kterého je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu nebo ve věcech politických stran a politických hnutí. V jiných věcech, včetně řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, přípustná není.

Nejvyšší správní soud následně odmítl kasační stížnost stěžovatele taktéž podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. jako nepřípustnou s odůvodněním, že ji stěžovatel opřel o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s. Vysvětlil, že jediným přípustným důvodem kasační stížnosti by v nyní posuzované věci byla nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jelikož návrh stěžovatele byl krajským soudem odmítnut jako nepřípustný. Tímto směrem se však kasační argumentace neubírala, stěžovatel nebrojil proti závěru o nepřípustnosti obnovy řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, ale nadále se vymezoval pouze proti svému vyloučení z České lékařské komory. Nejvyšší správní soud uzavřel, že uplatněné kasační námitky nijak nereagují na rozhodovací důvody usnesení krajského soudu, s jejichž obsahem se zcela míjí. V takto nastalé procesní situaci proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou.

Stěžovatel má za to, že jeho návrh na obnovu řízení byl krajským soudem odmítnut svévolně, bez provedení navrhovaných důkazů. Soudům vytýká, že svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a rozhodly, aniž by ve věci nařídily jednání.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve zbytku, tj. proti usnesení krajského soudu, je ústavní stížnost z níže uvedených důvodů nepřípustná.

Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, což znamená, že není jeho povinností věc přezkoumat z pozice podústavního práva. Ústavní soud není ani primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy se Ústavní soud cítí být oprávněn pouze tehdy, jestliže by jeho použití správními soudy v daném konkrétním případě ve svém důsledku vedlo k zásahu do základních práv a svobod. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal.

Vůči usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatel v úsporné ústavní stížnosti namítá pouze to, že je neodůvodněné, resp. že Nejvyšší správní soud - obdobně jako krajský soud - rozhodl bez nařízení jednání. Žádným způsobem přitom nezpochybňuje, že jím uplatněné důvody (námitky) kasační stížnosti se ani zčásti nekryjí s důvody vymezenými v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., resp. že jeho námitky ani v minimální míře nereagují na argumentaci krajského soudu a jím podaná kasační stížnost se tak zcela rozchází s obsahem usnesení krajského soudu. Ústavní soud k důvodům kasační stížnosti připomíná, že je-li kasační stížností - tak jako v nyní posuzovaném případě - napadeno usnesení o odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení, bude kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. jediným v úvahu přicházejícím důvodem kasační stížnosti. Z ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatel k posouzení obsahu kasační stížnosti, obsahující toliko jiné důvody než uvedené v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšším správním soudem nevznáší námitky.

Nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení porušil jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Součástí stanoveného postupu domáhání se ochrany svého práva před soudem je i úprava nepřípustnosti kasační stížnosti v § 104 odst. 4 s. ř. s., dle kterého je kasační stížnost nepřípustná mj. tehdy, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s. Jestliže se tedy stěžovatel v kasační stížnosti nadále vymezoval vůči svému vyloučení z České lékařské komory, aniž by však zpochybňoval závěr o nepřípustnosti obnovy řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tj. vznášel-li otázku, která v řízení před krajským soudem nebyla vůbec řešena, neměl Nejvyšší správní soud jinou možnost, než rozhodnout o nepřípustnosti jeho kasační stížnosti.

Ústavní soud dodává, že v případech, v nichž je kasační stížnost podána z jiných důvodů, než které jsou taxativně uvedeny v § 103 odst. 1 s. ř. s., v tomto případě konkrétně v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., je shledána nepřípustnou (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) a Nejvyšší správní soud ji odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Také v řízení o kasační stížnosti se přiměřeně použijí důvody pro odmítnutí návrhu podle § 46 s. ř. s. (§ 120 s. ř. s.). K odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost pak dochází bez dalšího, jak zdůrazňuje letitá rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (např. usnesení ze dne 10. 9. 2009 č. j. 7 Afs 106/2009-77 nebo ze dne 30. 6. 2020 č. j. 10 As 181/2019-63). V takové procesní situaci není potřeba stěžovatele vyzývat k doplnění kasační stížnosti ve smyslu § 109 odst. 1 s. ř. s. (srov. usnesení ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 607/25, bod 9).

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele týkajícím se tvrzeného nedostatku odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu a rozhodování bez nařízení jednání. Jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace, důvody tohoto rozhodnutí jsou dostatečně seznatelné, je z nich patrné, jakými úvahami se Nejvyšší správní soud při posouzení stěžovatelovy kasační stížnosti řídil. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud rozhodoval bez nařízení jednání, odpovídá zákonné úpravě obsažené v § 109 odst. 2 s. ř. s., dle které rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání, přičemž opačně postupuje jen tehdy, považuje-li to za vhodné, resp. provádí-li dokazování. Nejvyšší správní soud dokazování neprováděl a nelze mu vytýkat ani to, že ve stěžovatelově věci, s ohledem na to, že v napadeném rozhodnutí byly řešeny toliko procesní otázky, nepovažoval za vhodné nařídit jednání.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu je návrhem zjevně neopodstatněným.

Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení usnesení krajského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlédnout, že stěžovatel tím, že kasační stížnost opřel o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s., což vyústilo v její odmítnutí, účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o bezvadné kasační stížnosti, je v daném kontextu třeba na kasační stížnost stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebyla podána. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu považovat za přípustnou.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti usnesení krajského soudu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.