Ústavní soud IV.ÚS 804/22 – Ochrana třetích osob

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obchodní společnost, jejímž společníkem byl manžel stěžovatelky, uzavřela dne 10. března 2011 smlouvu o úvěru, jejíž plnění bylo zajištěno směnkou, kterou avaloval mimo jiné manžel stěžovatelky. Dne 28. února 2017 došlo k postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na vedlejšího účastníka řízení. Na základě rozhodčího nálezu ze dne 20. ledna 2020, kterým bylo manželovi stěžovatelky a druhému žalovanému uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi dlužnou částku spolu se směnečným úrokem a náklady řízení oprávněného, bylo k návrhu vedlejšího účastníka zahájeno exekuční řízení, v jehož rámci vydal soudní exekutor dne 22. června 2020 dva exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním pohledávky ze dvou účtů stěžovatelky jako manželky povinného.

Dne 15. července 2020 podala stěžovatelka návrh na částečné zastavení exekuce. Upozornila na ustanovení § 262b občanského soudního řádu, podle něhož se může manžel povinného domáhat zastavení výkonu rozhodnutí, je-li výkonem postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout; výkon rozhodnutí z účtu manžela povinného bude zastaven, nejsou-li na něm ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů. Dále uvedla, že na dluhy vzniklé před 1. lednem 2014 se vztahují příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého tvoří společné jmění manželů závazky, které některému z manželů nebo oběma společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého; to dopadá na posuzovanou věc.

Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. srpna 2020 č. j. 23 EXE 101/2020-55 byla exekuce v rozsahu postižených pohledávek z účtů stěžovatelky zastavena a provedení exekuce odloženo do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o stěžovatelčině návrhu na částečné zastavení exekuce. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1973 sp. zn. 1 Cz 43/73 a ze dne 30. srpna 2005 sp. zn. 29 Odo 398/2005 dospěl Okresní soud v Nymburce k závěru, že posuzovaný závazek je výlučným závazkem manžela stěžovatelky, neboť převzetí ručitelského závazku jedním z manželů není právním úkonem, který by bylo možné charakterizovat jako nakládání s majetkem ve společném jmění manželů či výkon správy společné věci ve společném jmění manželů, a exekuci postižením účtu manžela povinného lze vést pouze v případě vydobývání dluhu patřícího do společného jmění manželů

Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo usnesení Okresního soudu v Nymburce změněno tak, že byly návrhy stěžovatelky na částečný odklad exekuce a částečné zastavení exekuce zamítnuty. V odůvodnění Krajský soud v Praze uvedl, že se vznik předmětného dluhu řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Dále konstatoval, že podle § 731 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze postihnout majetek ve společném jmění manželů i pro dluh individuální, náležející jednomu z manželů, který vznikl za trvání manželství, což bylo možné i za právní úpravy platné a účinné v době vzniku dluhu. V souladu s účinnou úpravou § 42 odst. 4 exekučního řádu lze pro dluh náležející do společného jmění manželů nebo pro dluh povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že lze postihnout účet manželky povinného bez ohledu na to, zda předmětný dluh náleží do společného jmění manželů, nebo jde o výlučný dluh povinného vzniklý za trvání manželství [§ 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník]. Obranu stěžovatelky, že výše závazku převzatého jejím manželem jednoznačně přesahuje míru obvyklou a přiměřenou majetkovým poměrům manželů, považoval Krajský soud v Praze za irelevantní; stěžovatelka netvrdila ani neprokazovala, že by finanční prostředky na jejích postižených účtech byly jejími výlučnými prostředky.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino odvolání odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, protože nesplňovalo žádný z předpokladů přípustnosti. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze rozhodl v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a zcela se ztotožnil s jeho odůvodněním. S odkazem na své usnesení ze dne 27. října 2020 sp. zn. 20 Cdo 1232/2020 a usnesení ze dne 1. července 2021 sp. zn. 20 Cdo 1548/2021 uvedl, že možnost postihu pohledávky z účtu manžela povinného (§ 262a odst. 4 občanského soudního řádu a § 42 odst. 4 exekučního řádu) je zachována i pro exekuční řízení zahájená před 1. červencem 2015, tedy před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 139/2015 Sb.; tím spíše je tato možnost přípustná pro posuzované exekuční řízení, jež bylo zahájeno až po účinnosti zákona č. 139/2015 Sb. Nejvyšší soud uzavřel, že znění § 42 odst. 4 exekučního řádu nemíří toliko k vymáhání dluhu spadajícího do společného jmění manželů, ale rovněž dluhu povinného manžela.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že se soud druhého stupně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které je ručitelský závazek výlučným závazkem a nelze jej charakterizovat jako nakládání s majetkem ve společném jmění manželů. Porušením práva na spravedlivý proces je podle stěžovatelky rozhodování Krajského soudu v Praze podle § 731 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ač se na dluhy vzniklé před 1. lednem 2014 vztahují příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s uvedenými pochybeními, stejně jako se nezabýval skutečností, že se nejedná o společný závazek stěžovatelky a jejího manžela, ale o výlučný závazek manžela, a rozhodl proto v rozporu se svou judikaturou. Stěžovatelka tvrdí, že závazek nenáleží dle § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, do společného jmění manželů, a nelze proto postupovat podle § 262a odst. 2 občanského soudního řádu.

Za zásah do svých majetkových práv považuje stěžovatelka skutečnost, že jí byly strženy peněžní částky z jejích účtů a že vydáním exekučních příkazů jí bylo znemožněno nakládat s jejími finančními prostředky.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

Stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Praze rozhodoval podle § 731 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ač se na dluhy vzniklé před 1. lednem 2014 vztahují příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ústavní soud však zastává názor, že z úvah soudu druhého stupně je patrné, že vznik dluhu posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (odst. 25 napadeného rozhodnutí). Ustanovení § 731 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak soud druhého stupně zmínil ve vztahu k právní úpravě platné a účinné v době vzniku dluhu, podle které bylo též možné postihnout majetek ve společném jmění manželů i pro individuální dluh jednoho z manželů (odst. 26 napadeného rozhodnutí).

Ani námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud rozhodoval v rozporu se svojí judikaturou, nelze přitakat. V napadeném rozhodnutí odkázal Nejvyšší soud např. na své usnesení ze dne 27. října 2020 sp. zn. 20 Cdo 1232/2020, v němž posuzoval dluh, který vznikl v roce 1998, kdy povinný avaloval směnku. Nejvyšší soud v něm uvedl, že ustanovení § 147 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. července 1998, umožňovalo při výkonu rozhodnutí uspokojit pohledávku věřitele jen jednoho z manželů, která vznikla za trvání manželství, i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Účet manželky povinného může být tedy exekučně postižen i v případě, že se dluh povinného nestal součástí společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví).

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i Krajský soud v Praze se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.

Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) nebo nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě osvětleny Nevyšším soudem i Krajským soudem v Praze, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.