1/1953 Sb. · 329 paragrafů
(1) Povinnost poskytovat právní pomoc soudům a úřadům cizích států, jakož i právo žádat je o právní pomoc se řídí předpisy vydanými o tom ministrem spravedlnosti.
(2) Styk se soudy a úřady cizích států se děje, není-li upraven jinak, prostřednictvím ministerstva spravedlnosti.
(1) Hlasování a poradě, která je předchází, smí být kromě soudců přítomen jen zapisovatel. O hlasování se sepíše zvláštní protokol.
(2) Soudcové z lidu hlasují před ostatními soudci. Soudcové mladší hlasují před staršími; u vojenských soudů hlasují soudcové hodnosti nižší před soudci hodnosti vyšší a při stejné hodnosti mladší před staršími. Předseda senátu hlasuje naposled.
(3) K rozhodnutí je třeba většiny hlasů. Nedosáhne-li se většiny ani rozdělením otázek, připočítávají se hlasy obviněnému nejméně příznivé k hlasům po nich příznivějším tak dlouho, až se dosáhne většiny. Je-li sporné, který z hlasů je obviněnému příznivější, rozhodne se o tom hlasováním.
(4) Všichni členové senátu musí hlasovat, i když byli v některé předchozí otázce přehlasováni. Při hlasování o trestu se však mohou ti, kdo hlasovali pro zproštění, zdržet hlasování; jejich hlasy se pak přičítají k hlasu pro obviněného nejpříznivějšímu.
(1) Prokurátor rozhoduje, pokud ze zákona nevyplývá jinak, usnesením.
(2) Nestanoví-li zákon výslovně, že soud rozhoduje rozsudkem, rozhoduje usnesením.
(1) Rozsudek musí po úvodních slovech „Jménem republiky“ obsahovat:
a) označení soudu a den vyhlášení rozsudku,
b) jméno a příjmení obviněného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště,
c) výrok o tom, zda se obviněný uznává vinným či zda se žaloby zprošťuje, a dále označení trestného činu, jehož se tento výrok týká, s uvedením všech jeho zákonných znaků, místa, času a jiných okolností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
d) odůvodnění a poučení o odvolání.
(2) Rozhodne-li soud v hlavním nebo odvolacím líčení o ochranném opatření, musí rozsudek obsahovat i tento výrok.
(1) Odsuzující rozsudek musí dále obsahovat výrok o trestu s uvedením použitých zákonných ustanovení a výrok o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení (§ 72).
(2) Rozhodne-li soud v hlavním nebo odvolacím líčení
a) o podmíněném odsouzení,
b) o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu, nebo
c) o ručení zúčastněné osoby,
musí odsuzující rozsudek obsahovat též tyto výroky.
(1) Usnesení musí kromě výroku obsahovat též označení prokurátora nebo soudu, den rozhodování, stručné označení věci a poučení o stížnosti.
(2) Usnesení, jímž se zamítá nějaký návrh nebo proti němuž lze podat stížnost anebo jímž se rozhoduje o opravném prostředku, musí obsahovat též odůvodnění.
(1) Rozhodnutí prokurátora a soudu se oznamují přítomným osobám vyhlášením.
(2) Prokurátoru, který při vyhlášení soudního rozhodnutí nebyl přítomen, oznámí se toto rozhodnutí zasláním spisu k nahlédnutí. Žádá-li o to prokurátor, doručí se mu stejnopis vyhotovení rozhodnutí, i když byl při jeho vyhlášení přítomen.
(3) Nebyla-li osoba, které se rozhodnutí přímo dotýká, přítomna při jeho vyhlášení, oznámí se jí rozhodnutí doručením stejnopisu jeho vyhotovení; byla-li taková osoba při vyhlášení přítomna, doručí se jí stejnopis vyhotovení takového rozhodnutí, jen žádá-li o to. Stejnopis vyhotovení rozhodnutí o opravném prostředku se osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, doručí vždy.
(1) Prokurátor může opravit zřejmé chyby ve vyhotovení svého rozhodnutí, pokud se tím rozhodnutí nemění.
(2) Předseda senátu může opravit zřejmé chyby ve vyhotovení soudního rozhodnutí, pokud se tím rozhodnutí nemění.
(3) Oprava se provede tak, aby původní znění zůstalo čitelné. O provedené opravě se vyrozumějí všechny osoby, kterým byl stejnopis vyhotovení rozhodnutí doručen; zároveň se stejnopis vyhotovení rozhodnutí, je-li toho třeba, od nich vyžádá k provedení opravy.
(4) Proti rozhodnutí o opravě je přípustná stížnost, pokud je přípustný opravný prostředek i proti původnímu rozhodnutí. Tato stížnost má odkladný účinek, má-li jej i opravný prostředek proti původnímu rozhodnutí.
(1) Opravným prostředkem proti usnesení je stížnost.
(2) Stížností lze odporovat usnesení prokurátora a soudu, pokud rozhodují v první stolici, a to jen pokud to zákon připouští; proti usnesení generálního prokurátora nebo nejvyššího soudu není stížnost přípustná.
Stížnost může podat osoba, které se usnesení přímo dotýká, a jde-li o usnesení soudu, též prokurátor.
Stížnost se podává u prokurátora nebo u soudu, proti jehož usnesení směřuje, do tří dnů od oznámení tohoto usnesení (§ 29).
(1) Oprávněná osoba se může stížnosti výslovně vzdát nebo podanou stížnost vzít zpět.
(2) Stížnost podanou prokurátorem může vzít zpět i nadřízený prokurátor.
(3) Stížnost, kterou podala ve prospěch osoby, které se usnesení přímo dotýká, jiná oprávněná osoba, může být vzata zpět jen s výslovným souhlasem osoby, v jejíž prospěch byla stížnost podána.
(1) Prokurátor nebo soud, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může stížnosti sám vyhovět, pokud změna původního usnesení není v neprospěch osoby jiné než stěžovatele.
(2) Jestliže lhůta k podání stížnosti uplynula již všem oprávněným osobám a stížnosti nebylo vyhověno již podle odstavce 1, předloží prokurátor věc nadřízenému prokurátoru, a jde-li o stížnost proti rozhodnutí soudu, předloží předseda senátu věc nadřízenému soudu.
(1) O stížnosti proti usnesení krajského prokurátora rozhoduje generální prokurátor. O stížnosti proti usnesení okresního prokurátora rozhoduje nadřízený krajský prokurátor.
(2) O stížnosti proti usnesení krajského soudu rozhoduje nejvyšší soud. O stížnosti proti usnesení lidového soudu rozhoduje nadřízený krajský soud.
(1) Nadřízený prokurátor nebo soud zamítne stížnost,
a) není-li přípustná,
b) byla-li podána opožděně nebo osobou neoprávněnou anebo osobou, která se jí výslovně vzdala nebo ji vzala zpět, nebo
c) není-li důvodná.
(2) Jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením.
Nezamítne-li nadřízený prokurátor nebo soud stížnost, zruší napadené usnesení a
a) rozhodne sám ve věci, nebo
b) nařídí prokurátoru nebo soudu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je tento prokurátor nebo soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nadřízený prokurátor nebo soud.
(1) Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen prokurátor, u něhož pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům lze pochybovat o jeho nepodjatosti.
(2) Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, který se zúčastnil řízení jako prokurátor, nebo u něhož pro poměr k projednávané věci, k prokurátoru nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům lze pochybovat o jeho nepodjatosti.
(3) Ve vyšší stolici jsou kromě toho vyloučeni prokurátor a soudce, kteří se zúčastnili trestního řízení v první stolici.
(1) Jakmile se doví o skutečnosti odůvodňující jeho vyloučení, oznámí to prokurátor nadřízenému orgánu a soudce předsedovi soudu, u něhož je činný; až do rozhodnutí o vyloučení vykonají jen ty úkony, které nedopouštějí odkladu.
(2) O vyloučení prokurátora rozhoduje nadřízený orgán.
(3) O vyloučení soudce rozhoduje soud, u něhož je tento soudce činný. Kdyby se však tento soud po vyloučení jednotlivých soudců stal neschopným rozhodování, rozhoduje o vyloučení
a) nadřízený krajský soud, jde-li o lidový soud, a
b) nejvyšší soud, jde-li o krajský soud.
(4) Jestliže soudce, o jehož vyloučení jde, s tím souhlasí, přidělí předseda soudu věc soudci jinému nebo určí za něho do senátu soudce jiného; jde-li o vyloučení předsedy soudu, může tak učinit předseda nadřízeného soudu.
(1) Obviněnému musí být poskytnuta možnost, aby se vyjádřil o skutečnostech, které se mu dávají za vinu, a k důkazům o nich, aby uvedl všechny okolnosti a důkazy, které slouží k jeho obhajobě, aby činil návrhy a zvolil si obhájce.
(2) Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni obviněného vždy o jeho právech poučit.
Zákonný zástupce nesvéprávného obviněného je oprávněn obviněného zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný. Tato práva může zákonný zástupce vykonávat i proti vůli obviněného.
(1) Obhájcem může být zpravidla (§ 45a) jen advokát a v řízení o činech náležejících k příslušnosti krajského nebo vojenského prokurátora jen advokát zapsaný do zvláštního seznamu, který vede ministerstvo spravedlnosti.
(2) Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být obhájcem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.
(1) Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce, může mu ho zvolit na svůj náklad jeho příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec a manžel a zúčastněná osoba. Není-li obviněný svéprávný, mohou tak tyto osoby učinit i proti jeho vůli.
(2) Nebude-li obhájce prokurátoru a v řízení před soudem soudu oznámen tím, kdo ho zvolil, musí sám prokázat, že byl za obhájce zvolen.
(3) Obviněný může obhájci, kterého si sám zvolil, obhajování odejmout a také místo obhájce ustanoveného soudem nebo zvoleného osobou k tomu oprávněnou může si zvolit obhájce jiného.
(1) Nemá-li obviněný obhájce v případech, kde ho musí mít, vyzve jej prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu, aby do určité lhůty oznámil, koho si za obhájce zvolil. Neoznámí-li to ve stanovené lhůtě ani obviněný, ani ten, kdo má právo mu obhájce zvolit, ustanoví obviněnému na jeho náklad obhájce prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu.
(2) Obviněnému, který prokáže, že nemá dostatečných prostředků, aby hradil náklady na obhájce, ustanoví prokurátor nebo v řízení před soudem předseda senátu obhájce, který by ho obhajoval bez nároku na odměnu, jestliže obviněný obhájce musí mít; i v případě, kdy obhajoba nutná není, ustanoví předseda senátu takovému obviněnému obhájce, který by ho bez nároku na odměnu obhajoval při hlavním nebo odvolacím líčení, jestliže o to obviněný požádá.
(3) Je-li obviněných několik, ustanoví se těm, jejichž zájmy si neodporují, zpravidla obhájce společný.
(1) Má-li prokurátor nebo v řízení před soudem předseda senátu ustanovit obviněnému obhájce, požádá zpravidla advokátní poradnu, aby mu navrhla, který advokát má být obhájcem ustanoven.
(2) Jestliže jde o naléhavý případ, může být advokát ustanoven obhájcem i bez návrhu advokátní poradny; není-li v takovém případě advokát ihned dosažitelný, může být obhájcem ustanoven se souhlasem předsedy soudu též soudce nebo jiný k tomu způsobilý zaměstnanec, který je u soudu činný.
(3) V oboru vojenského soudnictví může být se souhlasem představeného ustanoven obhájcem též důstojník práv v činné službě, jestliže jde o naléhavý případ a advokát není ihned dosažitelný anebo jestliže to vyžaduje povaha projednávané věci; obhájcem však nemůže být důstojník práv činný u vojenského prokurátora.
(1) Ustanovený obhájce je povinen převzít obhajobu; z důležitých důvodů může ho však prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu na jeho žádost povinnosti obhajování zprostit.
(2) Na žádost obviněného může prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu místo ustanoveného obhájce z důležitých důvodů ustanovit obhájce jiného.
(1) Nebylo-li zmocnění obhájce omezeno, vztahuje se na celé řízení.
(2) Obhájce je oprávněn činit za obviněného návrhy a podávat za něj žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný. Není-li obviněný svéprávný, může tak obhájce činit i proti jeho vůli, nikoli však proti vůli zákonného zástupce.
(3) Obhájce smí mluvit a dopisovat si s obviněným, který je ve vazbě; za přípravného řízení však jen za podmínek stanovených prokurátorem, tak aby nemohlo být mařeno úspěšné provedení trestního řízení.
(1) Osobě poškozené trestným činem (poškozenému) musí být poskytnuta možnost, aby v trestním řízení uplatňovala své nároky vzešlé z trestného činu a aby činila návrhy v hlavním a odvolacím líčení.
(2) Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni poškozeného vždy o jeho právech poučit.
(3) Zemře-li poškozený, přecházejí práva, která má v trestním řízení, na jeho právního zástupce.
(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se neužije v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského prokurátora a v řízení stanném a řízení polním.
(1) Je-li důvodná obava, že uspokojení nároků poškozeného vzešlých z trestného činu bude mařeno, může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit movité věci obviněného, a to až do pravděpodobné výše škody; zajištěné věci nutno sepsat a zpravidla uschovat u prokurátora nebo u soudu. Na návrh poškozeného může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit též pohledávky obviněného, pokud nejde o odměnu za práci nebo o pohledávky plynoucí z národního pojištění, a přikázat dlužníku obviněného, aby místo plnění obviněnému složil předmět plnění do úschovy prokurátora nebo soudu.
(2) O tom, že zajištění bylo nařízeno, se poškozený vyrozumí s poučením o ustanovení § 50 odst. 1.
(3) Proti rozhodnutí, jímž bylo zajištění nařízeno, je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.
(4) Ustanovení odstavců 1 a 3 se neužije v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského prokurátora a v řízení stanném a řízení polním.
(1) Prokurátor a v řízení před soudem soud zruší zajištění,
a) pomine-li důvod, pro který bylo zajištění nařízeno,
b) skončí-li trestní stíhání zastavením nebo rozsudkem zprošťujícím, nebo
c) uplyne-li jeden měsíc od právní moci rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo od postoupení věci prokurátoru nebo soudu, u nichž poškozený nemůže uplatňovat své nároky z trestného činu.
(2) Prokurátor a v řízení před soudem soud omezí zajištění, shledá-li, že ho není třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno.
(3) O tom, že zajištění bylo zrušeno nebo omezeno, se vyrozumí též poškozený.
(1) Zúčastněnou osobou se rozumí ten,
a) jehož věc může být nebo byla zabrána, není-li v řízení obviněným, nebo
b) komu může být nebo bylo uloženo ručení za nedobytný trest peněžitý.
(2) Zúčastněné osobě musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila a činila návrhy v hlavním a odvolacím líčení a ve veřejném zasedání.
(3) Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni zúčastněnou osobu vždy o jejích právech poučit.
Nejsou-li poškozený nebo zúčastněná osoba svéprávní, vykonává jejich práva podle tohoto zákona jejich zákonný zástupce.
(1) Poškozený a zúčastněná osoba se mohou dát zastupovat zmocněncem. Nebylo-li zmocnění omezeno, vztahuje se na celé řízení.
(2) Zmocněncem poškozeného a zúčastněné osoby může být jen osoba svéprávná a občansky bezúhonná, která není pokoutníkem; při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.
(3) Zmocněncem zúčastněné osoby v řízení o činech náležejících k příslušnosti krajského nebo vojenského prokurátora a zmocněncem poškozeného v řízení o činech náležejících k příslušnosti vojenského prokurátora může být jen advokát, který by ve věci mohl být obhájcem.
(4) Zmocněnec poškozeného a zúčastněné osoby je oprávněn činit za poškozeného nebo zúčastněnou osobu návrhy a podávat za ně žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se mohou zúčastnit poškozený nebo zúčastněná osoba.
(5) Nebude-li zmocněnec prokurátoru a v řízení před soudem soudu oznámen tím, kdo ho zmocnil, musí sám prokázat, že byl zmocněn.
(1) Úkony soudu koná zpravidla senát.
(2) Úkony dožádaného soudu koná jediný soudce; tento soudce má práva a povinnosti předsedy senátu.
Jednotlivé úkony soudu, u nichž to zákon připouští, koná mimo hlavní a odvolací líčení a veřejné a neveřejné zasedání předseda senátu. Provedení jednotlivých úkonů může svěřit soudci, který je členem senátu; tento soudce má v takovém případě práva a povinnosti předsedy senátu.
(1) Na výslech a vazbu obviněného, na výslech svědka a znalce, na ohledání, domovní a osobní prohlídku, vydání a odnětí věci a na otevření zásilek se v řízení před soudem přiměřeně užije ustanovení o přípravném řízení; o vazbě obviněného rozhoduje vždy senát.
(2) Stížnost prokurátora proti rozhodnutí soudu o vazbě má odkladný účinek; byl-li však prokurátor při vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.
(3) Dojde-li k zatčení nebo zadržení obviněného až v řízení před soudem, odevzdá orgán povolený k vyhledávání (§ 76) obviněného přímo soudu.
Na úkony, které prokurátor koná mimo přípravné řízení, se přiměřeně užije ustanovení o přípravném řízení.
(1) Je-li třeba přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti, přibere se k tomu tlumočník.
(2) Jako tlumočník nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).
(3) Tlumočník se v předvolání upozorní na následky nedostavení (§§ 73 a 75) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl ve věci vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako tlumočník.
(4) Tlumočník musí být poučen o tom, že je povinen podle svých znalostí přesně přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti a zachovávat mlčenlivost o tom, co se jako tlumočník dověděl; dále musí být poučen o významu své funkce s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.
(1) Tlumočník má nárok na náhradu nutných výdajů a přiměřenou odměnu (tlumočné).
(2) Výši tlumočného určí prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
(1) Výslechu konaného mimo hlavní a odvolací líčení a veřejné zasedání se mohou kromě vyslýchajícího, zapisovatele a vyslýchaného zúčastnit jiné osoby, jen pokud to zákon připouští.
(2) Výslech osoby mladší než osmnáct let nebo osoby, jejíž vyjadřovací schopnost je omezena, lze provést za pomoci jiné osoby, lze-li očekávat, že se tím výslech usnadní.
(1) O jednání sepíše zapisovatel protokol, který musí obsahovat:
a) označení prokurátora nebo soudu,
b) místo, čas a předmět jednání,
c) jména a příjmení úředních osob, které se jednání zúčastnily,
d) vylíčení průběhu jednání, zejména podané návrhy, podstatný obsah rozhodnutí a udělená poučení, po případě vyjádření poučených osob.
(2) Nemůže-li zapisovatel, který se jednání zúčastnil, sepsat protokol pro nastalou překážku, sepíše jej osoba řídící jednání.
(3) Jako zapisovatel nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).