Občiansky súdny poriadok

(1) Každý je povinen na předvolání se dostavit k soudu a vypovídat jako svědek.

(2) Řádně předvolanému svědkovi, který bez náležité omluvy nesplní tuto občanskou povinnost, může soud uložit náhradu způsobených nákladů a pokutu do 5000 Kčs. Nedostaví-li se svědek ani na opětovné předvolání, může mu soud uložit náhradu dalších nákladů, opětovnou pokutu a dát ho předvést na jeho náklady. Vydobyté pokuty připadají státu. O způsobu předvedení platí ustanovení § 69a.

(3) Omluví-li svědek dodatečně svoje nedostavení, může soud vyslovené následky nedostavení zrušit.

Před výslechem poučí soud svědka o důvodech, pro které ho nelze vyslýchat a pro které by mohl odepřít svědectví, a o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčovat. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi z hlediska občanské cti a o trestních následcích křivé výpovědi.

Jako svědka nelze vyslýchat toho, kdo by výpovědí:

a) prozradil státní tajemství;

b) porušil státem výslovně uloženou nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti, pokud nebyl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má.

(1) Svědek může odepřít výpověď, jestliže by mohl výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Jeho blízkými osobami jsou jeho manžel, osoby, které jsou s ním nebo s jeho manželem příbuzné buď v pokolení přímém, anebo v pokolení pobočném až do bratrance (sestřenice) včetně, a jiné osoby, které s ním žijí ve společné domácnosti jako členové rodiny; poměru příbuzenskému se rovná poměr založený osvojením.

(2) Svědek musí soudu oznámit důvod odepření výpovědi. O oprávněnosti odepřít výpověď rozhodne soud, který svědka vyslýchá.

(3) Svědkovi, který bez udání důvodů nebo přes to, že přednesený důvod nebyl uznán, odepře svědčit, ačkoli byl na následky upozorněn, může soud uložit náhradu nákladů způsobených odepřením výpovědi a pokutu do 5000 Kčs. Vydobyté pokuty připadají státu.

Na počátku výslechu dotáže se soud svědka na jeho jméno, příjmení, věk, rodinný stav, zaměstnání, bydliště, dále na jeho poměr k účastníkům, popřípadě i na jiné okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Potom se dá svědkovi příležitost, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Svědkovi je třeba dát otázky potřebné k vysvětlení a k doplnění výpovědi, zejména k objasnění, odkud má své vědomosti.

Svědka vyslýchá předseda senátu. Členové senátu, prokurátor a se souhlasem předseda účastníci a znalci mohou klást svědkovi otázky.

Předseda senátu může svědkovi zakázat, aby byl přítomen při projednávání věci.

(1) Svědek má nárok na náhradu nutných hotových výdajů a ušlé odměny za práci. Nárok svědka zaniká, neuplatní-li jej svědek nejpozději do tří dnů po svém výslechu, a nedojde-li k výslechu, do tří dnů po tom, kdy mu to bylo oznámeno.

(2) O svědečném rozhodne předseda senátu; usnesení o tom se nedoručuje.

(1) Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí, přibere soud zpravidla po slyšení účastníků jednoho nebo více znalců, aby podali posudek.

(2) Místo znalce původně přibraného může soud přibrat znalce jiného.

(3) Soud může také požádat příslušné úřady (orgány veřejné správy) nebo ústavy, aby podaly nebo přezkoumaly znalecký posudek.

Jako znalce nelze přibrat toho, u koho se vyskytuje důvod obdobný důvodu, pro který je vyloučen soudce. Znalec je povinen oznámit soudu skutečnosti nasvědčující jeho vyloučení; neučiní-li tak, odpovídá účastníkům za náklady, které tím zavinil.

(1) Znalci lze uložit, aby posudek podal písemně.

(2) Několik znalců lze vyslechnout společně; znalci mohou podat společný posudek.

O náhradě hotových výloh a odměně za znalecký úkon (znalečné), uplatňovaných podle zvláštních předpisů, rozhoduje předseda senátu; nebylo-li znalečné účtováno do konce řízení nebo ve lhůtě určené předsedou, rozhodne o něm předseda z úřední povinnosti. Rozhodnutí o znalečném se doručuje i tomu, kdo je účtoval.

Ustanovení §§ 100 až 105 platí pro znalce přiměřeně. Jako znalec je však povinen být činný jen ten, kdo byl k podání znaleckého úkonu označen orgánem nebo organizací socialistického sektoru, které o to byly soudem požádány, popřípadě ten, kdo určitý obor vykonává jako své povolání.

(1) Soud může uložit účastníkovi, o němž je podle výsledků dosavadního řízení známo, že má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil.

(2) Jestliže účastník bezdůvodně odepře listinu předložit, užije soud proti němu ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

(1) Soud může uložit i třetí osobě, aby mu listinu, kterou má, předložila k nahlédnutí. Zjistí-li soud po nahlédnutí, že listinou lze dokázat okolnost důležitou pro objasnění skutkového stavu, provede listinou důkaz.

(2) Jestliže třetí osoba bezdůvodně odepře předložit listinu soudu k nahlédnutí, užije soud proti ní ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

(1) O předložení listiny účastníkem a třetími osobami platí obdobně ustanovení §§ 102 a 103.

(2) O nároku třetích osob na náhradu platí obdobně ustanovení § 107.

Soud může sám opatřit listinu od jiného soudu nebo od úřadu (orgánu veřejné správy).

K provedení důkazu při ústním jednání sdělí soud obsah předložené listiny nebo její příslušné části účastníkům a vyzve je, aby se o ní vyjádřili.

(1) Veřejnými jsou listiny, které vydaly československé soudy nebo úřady (orgány veřejné správy) v mezích své pravomoci a v předepsané formě, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné.

(2) Veřejné listiny podávají, pokud není dokázán opak, důkaz o pravdivosti toho, že nařízení nebo prohlášení v nich obsažené vydal jejich vystavitel, jakož i toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.

(3) Každá jiná listina je soukromou listinou, kterou soud zhodnotí jako jiný důkazní prostředek.

Soud po případném slyšení účastníků stanoví, v jakém směru a jakým způsobem se provede ohledání.

(1) O povinnosti účastníků a třetích osob předložit předmět ohledání, popřípadě o jejich povinnosti dát souhlas k provedení ohledání, platí obdobně ustanovení §§ 113 až 115.

(2) O nároku třetích osob na náhradu platí obdobně ustanovení § 107.

Ohledání předmětu nelze provést, bylo-li by spojeno s prozrazením státního tajemství anebo s porušením státem výslovně uložené nebo státem uznané povinnosti mlčenlivosti.

Způsob provedení důkazů jinými důkazními prostředky určí soud podle jejich povahy.

Před zahájením řízení lze na návrh účastníka, a za řízení i z úřední povinnosti, zajistit důkaz, je-li obava, že důkaz nebude možno později provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi.

(1) Návrh na zajištění důkazu se podává u rozhodujícího soudu a v naléhavém případě, anebo nedošlo-li dosud k zahájení řízení, u okresního soudu, v jehož obvodu je ohrožený důkazní prostředek.

(2) V návrhu na zajištění důkazu je třeba uvést odpůrce, popřípadě důvod, proč ho není možno uvést, dále označit skutečnosti, které se mají dokázat, a důkazní prostředky.

Zajištění důkazu provede soudce způsobem předepsaným pro důkaz, o který jde. Předvolá k němu navrhovatele a jeho odpůrce, je-li znám.

Náklady zajištění důkazu provedeného před zahájením řízení nese navrhovatel. Tím není dotčen jeho případný nárok na jejich náhradu v pozdějším řízení.

(1) Každý účastník nese sám náklady spojené se svými procesními úkony a náklady úkonů, které v jeho zájmu nařídil soud z úřední povinnosti; náklady spojené s ustanovením a činností opatrovníka nese ten, kdo dal podnět k jeho ustanovení, a není-li tu takového podnětu, ten, v jehož zájmu byl opatrovník ustanoven.

(2) Pokud dále není stanoveno jinak, nesou účastníci tyto náklady bez nároku na jejich náhradu.

(1) Soud uloží účastníkovi, v jehož zájmu nařídil z úřední povinnosti úkon vyžadující nákladů, anebo účastníkovi, jehož úkon dal k nákladům podnět, aby složil zálohu. Stejně postupuje mimo ústní jednání předseda senátu.

(2) Nebyla-li tato záloha včas složena, posoudí soud, zdali má být zamýšlený procesní úkon přesto vykonán či má-li být od něho upuštěno; bude-li procesní úkon vykonán, nese sice stát náklady s ním spojené, ale vymáhá je na účastníku exekucí.

(3) Státu nelze uložit, aby složil zálohu nebo jakoukoli jistotu.

(1) Soud přizná účastníku náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, včetně nákladů právního zastoupení, jestliže účastník měl proti odpůrci plný úspěch ve věci.

(2) Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud tyto náklady poměrně rozdělí, po případě je vzájemně zruší.

(3) I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat náhradu všech těchto nákladů, měl-li neúspěch jen v poměrně nepatrné části svého nároku, anebo záviselo-li určení výše jeho nároku na volném uvážení soudu nebo na znaleckém posudku.

Soud může výjimečně z důvodů hodných zvláštního zřetele uložit účastníkovi, aby nesl bez nároku na náhradu své náklady řízení, včetně nákladů právního zastoupení, nebo jejich část, i když měl v řízení úspěch.

Účastník je povinen nahradit náklady odpůrci, který nedal příčinu k uplatnění nároku u soudu a včas jej uznal.

Účastníku, jeho zákonnému zástupci nebo zmocněnci může soud uložit, aby nesli bez nároku na náhradu nebo nahradili náklady, které vznikly náhodou jim se přihodivší nebo náklady, které způsobili svým zaviněním, zejména zbytečnou rozvláčností podání, opožděnými přednesy anebo jejich změnou, nepravdivými tvrzeními nebo neodůvodněnými návrhy.

(1) Náklady procesních úkonů prokurátora který vstoupil do řízení podle § 6 odst. 1 a důkazů jim navržených nese stát bez nároku na náhradu. Tím nejsou dotčena ustanovení o nákladech účastníků v jejich vzájemném poměru.

(2) Náklady spojené s procesními úkony prokurátora, který podal návrh na zahájení řízení podle § 6 odst. 3, nese stát; jestliže se účastník, v jehož zájmu prokurátor učinil návrh na zahájení řízení, choval v řízení nečinně, má nárok na náhradu nákladů nebo povinnost k jejich náhradě místo něho stát.

(1) Je-li účastníků několik, nesou náklady podle poměru účastenství ve věci.

(2) Ve stejném poměru jsou účastníci oprávněni požadovat náhradu nákladů, popřípadě povinni k jejich náhradě.

Skončilo-li řízení mezi účastníky soudním smírem a nebylo-li o nákladech ujednáno nic jiného, náklady se vzájemně zrušují.

Náklady zrušeného nebo zastaveného řízení se vzájemně zrušují. Avšak ten, kdo má vinu na tom, že řízení muselo být zrušeno nebo zastaveno, je povinen nahradit náklady řízení.

O náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti. Závisí-li rozhodnutí o náhradě nákladů na výsledku řízení ve věci samé, rozhodne soud o náhradě až v rozhodnutí, jímž byla věc v příslušné stolici úplně vyřízena.

(1) Náklady upraví soud podle sazeb, které stanoví ministr spravedlnosti vyhláškou.

(2) Při vyhlášení rozhodnutí může si soud vyhradit, že náklady určí v písemném vyhotovení rozhodnutí. V tomto případě může senát svěřit úpravu nákladů členu senátu, jemuž bylo uloženo vypracovat rozhodnutí.

Rozhodnutí o náhradě nákladů je vykonatelné vždy až po nabytí právní moci.