Občiansky súdny poriadok

(1) Soudy vykonávají procesní úkony jen ve svém obvodu.

(2) Je-li však nebezpečí v prodlení, anebo je-li toho nezbytně třeba pro řádné posouzení věci, může soud vykonat jednotlivé procesní úkony i mimo svůj obvod.

(1) Je-li okresní soud dožádán jiným československým soudem o provedení určitého procesního úkonu, je povinen dožádání vyhovět.

(2) Okresní soudy jsou povinny vyhovět dožádání československých úřadů (orgánů veřejné správy), pokud to zvláštní předpisy stanoví.

(3) Nemůže-li soud provést žádaný procesní úkon ve svém obvodu, a je-li mu příslušný soud znám, postoupí mu dožádání; jinak dožádání vrátí.

(4) Procesní úkony dožádaného soudu vykonává soudce.

(5) Spory vzniklé mezi dožadujícím soudem (úřadem, orgánem veřejné správy) a dožádaným soudem rozhoduje krajský soud dožádanému soudu nadřízený.

(1) Nemůže-li okresní soud jednat v určité věci, protože jeho soudcové jsou vyloučeni, přikáže jeho nadřízený soud věc jinému okresnímu soudu; má-li se věc přikázat okresnímu soudu v obvodu jiného krajského soudu nebo jde-li o přikázání věci jinému krajskému soudu, rozhodne o tom nejvyšší soud.

(2) Stejně se postupuje na návrh účastníka nebo z podnětu soudu také z důvodů vhodnosti. Takový návrh nemá odkladný účinek.

(1) Na návrh předsedy Nejvyššího soudu nebo generálního prokurátora může Nejvyšší soud,

a) považuje-li to se zřetelem na význam věci za nutné, odejmout věc příslušnému lidovému soudu a přikázat ji k dalšímu řízení a k rozhodnutí krajskému soudu;

b) z důležitých důvodů odejmout věc, ve které bylo podáno odvolání proti rozsudku lidového soudu, příslušnému krajskému soudu a rozhodnout o odvolání sám.

(2) Soud, který pak ve věci rozhoduje, řídí se předpisy o řízení platnými pro soud, jemuž byla věc odňata.

Spory o příslušnost mezi lidovými soudy, jakož i spory o pravomoc mezi lidovými soudy a zvláštními soudy s pravomocí ve věcech občanskoprávních rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu mají tyto soudy své sídlo; jinak rozhoduje nejvyšší soud.

O přikázání věci jinému soudu (§ 17), o tom, zda má být nějaká věc vyžádána a rozhodnuta nejvyšším soudem nebo přikázána jinému soudu (§ 18), jakož i ve sporech o příslušnost a ve sporech o pravomoc (§ 19) rozhoduje se bez ústního jednání.

(1) Úkony soudu se konají zpravidla v budově soudu. Vyžaduje-li toho povaha úkonu nebo je-li toho třeba pro urychlení řízení, náležité objasnění věci anebo z jiných důležitých důvodů, zejména výchovných, konají se úkony soudu i mimo soudní budovu.

(2) Má-li být nějaký úkon vykonán v budově orgánu státní správy, veřejného ústavu nebo podniku, je to třeba předem ohlásit osobě pověřené jejich vedením.

(3) Ve vojenských nebo vojskem obsazených budovách a podnicích nebo v budovách veřejných ozbrojených sborů smí soud vykonat potřebný úkon jen se svolením příslušného náčelníka.

(4) Ve dnech pracovního klidu lze úkony konat ve zvlášť odůvodněných případech.

(1) Soudci jsou vyloučeni z vykonávání soudcovského úřadu, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci nebo k účastníkům, jejich zákonným zástupcům nebo zmocněncům lze pochybovat o jejich nepředpojatosti.

(2) Ve vyšší stolici jsou kromě toho vyloučeni soudci, kteří se účastnili ve stolici nižší.

(1) K důvodům vyloučení přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(2) Účastník je povinen upozornit soud na důvody vyloučení ihned, jakmile se o nich dověděl.

(3) Jakmile se soudci dověděli o důvodu svého vyloučení, jsou povinni zdržet se dalších soudcovských úkonů, pokud nejde o úkony nepřipouštějící odklad, a oznámit to se svým vyjádřením předsedovi soudu. Vyskytl-li se důvod vyloučení u předsedy soudu, oznámí to předseda soudu svému zástupci, a nemá-li zástupce nebo stal-li by se soud vyloučením předsedy neschopným se usnášet, předsedovi nadřízeného krajského soudu; jde-li o předsedu krajského soudu, oznámí to předsedovi nejvyššího soudu.

(4) Jestliže soudce (člen senátu, senát), o jehož vyloučení jde, s tím souhlasí, přidělí předseda soudu nebo jeho zástupce věc jinému soudci (senátu) nebo ustanoví do senátu místo něho soudce jiného. Jinak o vyloučení rozhodne jiný senát téhož soudu.

(5) Stal-li by se okresní soud následkem vyloučení neschopným se usnášet, rozhodne o vyloučení nadřízený krajský soud; jde-li o krajský soud, rozhodne nejvyšší soud.

(6) O vyloučení se rozhoduje bez ústního jednání.

O vyloučení pomocných soudních orgánů a nesoudcovských orgánů soudu platí přiměřeně ustanovení §§ 21 a 22 s tou odchylkou, že o jejich vyloučení rozhoduje předseda soudu.

Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v takovém rozsahu, v jakém se může vlastními úkony zavazovat.

Procesně nezpůsobilý účastník musí být zastoupen zákonným zástupcem.

Zákonný zástupce je povinen, není-li to již soudu známo, při svém prvém procesním úkonu prokázat oprávnění k zastupování, a jestliže je toho třeba, i zvláštní zmocnění.

(1) K nedostatku procesní způsobilosti, zákonného zastoupení a potřebného zvláštního zmocnění přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(2) Může-li být tento nedostatek odstraněn, dá soud pokyn k jeho odstranění v přiměřené lhůtě. Přitom může pokračovat v řízení, ale nemůže vynést rozhodnutí, kterým se řízení končí. Nemůže-li být nedostatek odstraněn nebo uplynula-li marně lhůta k jeho odstranění, zruší soud dosavadní řízení; bylo-li řízení zahájeno na návrh, soud mimo to návrh odmítne.

Nedostatek procesní způsobilosti nebo zákonného zastoupení je odstraněn tím, že účastník, který nabyl procesní způsobilost, pokračuje v řízení, nebo zákonný zástupce vstoupí do řízení, aniž tento nedostatek vytýkali.

(1) Je-li nebezpečí v prodlení, ustanoví projednávající soud procesně nezpůsobilému účastníku, který nemá zákonného zástupce, opatrovníka. Toto opatření může učinit i předseda senátu, a to bez ústního jednání.

(2) Je-li nebezpečí v prodlení, platí toto ustanovení i o procesně způsobilém účastníku, který se nemůže zúčastnit řízení.

Účastník se může dát zastupovat zmocněncem. Účastník nemůže mít v téže věci současně více než jednoho zmocněnce, i když má více zákonných zástupců.

(1) Za stát (státní ústavy, zařízení) jedná před soudem orgán státní správy, jehož se věc týká.

(2) Za tento orgán před soudem v zastoupení státu (státních ústavů a zařízení) jedná osoba povolaná k tomu příslušnými předpisy nebo zaměstnanec tohoto orgánu jím určený; tento orgán může být na svou žádost zastupován i jiným orgánem státní správy, advokátem nebo jiným zmocněncem.

(1) Zmocněncem může být každá svéprávná osoba, která je občansky bezúhonná a není pokoutníkem. Nemůže jím však být ten, kdo byl zbaven práva vykonávat advokacii, ledaže jde o zastupování jeho manžela nebo jiné osoby, která s ním žije ve společné domácnosti jako člen rodiny.

(2) Zmocněncem může být také jednotná odborová organisace, jde-li o zastupování jejího člena; za ni mohou před soudem v zastoupení účastníka jednat i její zaměstnanci.

Účastníkovi (zákonnému zástupci), který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, může soud uložit, aby si ustanovil zmocněnce; nebude-li v takovém případě zmocněnec ustanoven, postupuje soud tak, jako by byl účastník (zákonný zástupce) v řízení nečinný. O tom je třeba účastníka (zákonného zástupce) poučit.

Zmocnění musí být soudu prokázáno listinou (plná moc). Lze je také udělit ústně do protokolu.

Zmocnění lze udělit pro několik věcí nebo pro určitou věc (procesní plná moc) nebo pro jednotlivé procesní úkony.

(1) Procesní plná moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může vykonat zmocnitel, a nelze ji omezit.

(2) Není-li zmocněnec advokátem, není oprávněn ustanovit za sebe zástupce.

Procesní plná moc nezaniká smrtí zmocnitele ani změnou jeho procesní způsobilosti anebo změnou jeho zákonného zastoupení.

(1) Odvolání plné moci zmocnitelem a výpověď plné moci zmocněncem se stanou účinnými vůči soudu okamžikem, kdy oznámení o tom dojde soudu; vůči osobám zúčastněným na řízení teprve okamžikem, kdy jim byly prostřednictvím soudu oznámeny.

(2) Zmocněnec je ještě patnáct dnů od doručení oznámení zmocniteli, že mu plnou moc vypovídá, oprávněn a zavázán jednat za zmocnitele, pokud je toho třeba, aby zmocnitel neutrpěl právní újmu.

(1) K nedostatku plné moci přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(2) Vystupuje-li někdo jako zmocněnec a neprokáže se plnou mocí, může s ním soud jednat, uloží mu však, aby plnou moc v přiměřené lhůtě dodatečně předložil. Dokud se tak nestane, nemůže soud vynést rozhodnutí, kterým se řízení končí.

(3) Nebude-li plná moc předložena ve lhůtě soudem určené, postupuje soud tak, jako by za účastníka nikdo nejednal. O tom je třeba osobu, která vystupuje bez plné moci, poučit.

(4) Osobě, která vystupovala bez plné moci, soud na návrh uloží, aby nahradila náklady, které způsobila.

Právní poměry, u nichž to povaha věci připouští, lze se schválením soudce uspořádat soudním smírem před zahájením řízení u kteréhokoli okresního soudu. Soudce smír neschválí, příčí-li se zákonu nebo obecnému zájmu.

(1) Řízení před soudem prvé stolice se zahajuje na návrh nebo z úřední povinnosti. Z úřední povinnosti se zahajuje jen tehdy, když to zákon stanoví.

(2) Je-li k zahájení řízení třeba návrhu, je řízení zahájeno, jakmile soudu došel návrh (§ 42). Řízení z úřední povinnosti je zahájeno, jakmile soud vykonal prvý procesní úkon.

Návrh na zahájení řízení se podává písemným podáním anebo ústně před soudem do protokolu. Návrh se podává u příslušného soudu; podá-li se u jiného okresního soudu, postoupí ho tento soudu příslušnému.

(1) Písemná podání mají obsahovat:

a) označení soudu;

b) jméno a příjmení, zaměstnání a bydliště (pracoviště) navrhovatele a ostatních účastníků, popřípadě jejich zákonného zástupce nebo zmocněnce;

c) výstižné a pravdivé vylíčení skutečností a označení důkazů, kterých se navrhovatel dovolává;

d) určitý návrh, jestliže je ho třeba;

e) vlastnoruční podpis navrhovatele, popřípadě zákonného zástupce nebo zmocněnce.

(2) Písemná podání je nutno předložit v potřebném počtu stejnopisů a s potřebným počtem opisů příloh.

(3) Stejné náležitosti jako písemná podání musí mít i protokoly, které taková podání nahrazují.

(1) Písemná podání učiněná telegraficky, která neměla náležitosti předepsané pro písemná podání, musí být opakována písemným podáním nebo ústně do protokolu.

(2) Mělo-li telegrafické podání ostatní náležitosti předepsané pro písemná podání, je třeba nedostatek vlastnoručního podpisu [§ 43 odst. 1 písm. e)] odstranit dodatečným stručným projevem souhlasu s obsahem telegrafického podání. Projev souhlasu lze učinit písemně nebo ústně do protokolu. Zároveň mají být předloženy potřebné přílohy.

(3) Nedojde-li soudu dodatečné podání podle odstavce 1 nebo projev souhlasu podle odstavce 2 do tří dnů po dojití podání telegrafického, postupuje soud podle § 45.

(1) Předseda senátu se stará o odstranění vad písemných podání. Nelze-li vady odstranit jinak, vrátí podání účastníkovi, aby podle pokynu vady v přiměřené lhůtě odstranil, a poučí ho o následcích spojených s jejich neodstraněním.

(2) Vrátí-li účastník opravené podání ve lhůtě určené soudem, hledí se na ně tak, jako by se stalo v den, kdy bylo podáno poprvé.

(3) Jestliže pokus o odstranění vady, která brání věcnému vyřízení písemného podání, zůstal bez výsledku, soud podání odmítne bez ústního jednání.

(1) Do vlastních rukou adresátových je třeba doručit písemnost jen v případech stanovených zákonem, anebo uzná-li to soud z důležitých důvodů za potřebné. K písemnostem, jejichž doručení musí být prokázáno, se připojí doručenka.

(2) Písemnosti se doručují zpravidla poštou. Uzná-li to předseda senátu za výhodnější, vykoná se doručení doručovatelem soudu. Ve zvláště naléhavých případech může předseda senátu požádat o doručení výkonný orgán příslušného místního národního výboru nebo, zejména při nařízeném předvedení, příslušný orgán Veřejné bezpečnosti. Má-li být písemnost doručena při úředním úkonu, obstará doručení orgán, který má úkon vykonat; výkon doručení se osvědčí v protokole, který byl o úkonu sepsán.

(3) Několik písemností pro jednu osobu může být doručeno na jednu doručenku jen tehdy, jde-li o tutéž věc.

(4) Písemnost lze doručit také u soudu; převzetí písemnosti se potvrdí ve spise.

Adresátovi lze písemnost doručit v bytě, na pracovišti nebo kdekoli bude zastižen.

(1) Písemnosti, které mají být doručeny soudům, prokurátorům, vyšetřovacím orgánům nebo jiným státním orgánům, dále ústavům, podnikům a jiným organizacím a jsou určeny do vlastních rukou, je třeba doručit osobě oprávněné podle zákona nebo statutu orgán nebo organizaci zastupovat.

(2) Písemnosti, které nemají být doručeny do vlastních rukou, doručují se osobám oprávněným za orgány a organizace písemnosti přijímat. Není-li takových osob, doručují se kterémukoli přítomnému zaměstnanci, který je ochoten je přijmout.

Písemnosti určené vojákům v činné službě a příslušníkům ozbrojených sborů v činné službě mohou být v jednotlivých případech doručeny prostřednictvím náčelníka těchto osob; není-li znám, může se tak stát, jde-li o vojáky, prostřednictvím velitele posádky, a jde-li o ostatní příslušníky ozbrojených sborů, prostřednictvím nejbližšího orgánu Veřejné bezpečnosti.

Písemnosti určené osobám, které jsou ve vazbě nebo na nichž se vykonává trest odnětí svobody, doručují se prostřednictvím správy vězeňského ústavu.

(1) Nebyl-li adresát zastižen v bytě, kde mu má být písemnost doručena, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, může být písemnost doručena jiné osobě v bytě spolubydlící, je-li ochotna a způsobilá písemnost převzít.

(2) Nebyl-li adresát zastižen na svém pracovišti, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, může být písemnost doručena některému jeho spolupracovníku, je-li ochoten ji převzít.

(3) Písemnost nesmí být náhradně doručena odpůrci nebo osobě, která má zájem na věci; takové doručení je neúčinné.

(4) Nezdržuje-li se adresát v místě určení a může-li doručovatel zjistit nové místo jeho pobytu, zašle písemnost na novou adresu, není-li na zásilce výslovně uvedeno, že doručení mimo místo určení je vyloučeno.

(1) Není-li možno doručit písemnost ani náhradně podle § 47, ačkoliv se adresát v místě doručení zdržuje, uloží ji:

a) poštovní doručovatel u poštovního úřadu, a není-li v místě doručení poštovní úřad, u výkonného orgánu místního národního výboru,

b) doručovatel soudu u soudu, doručuje-li v sídle soudu, jinak u výkonného orgánu místního národního výboru,

c) orgán místního národního výboru u výkonného orgánu místního národního výboru.

(2) O uložení písemnosti vyrozumí doručovatel adresáta oznámením, které zanechá v jeho bytě nebo v jeho schránce na dopisy nebo na jeho pracovišti, anebo upevní na dveřích jeho bytu nebo na jiném vhodném místě; podle možnosti vyrozumí o tom i osoby ze sousedství nebo jeho spoluzaměstnance na pracovišti. Tyto okolnosti, jakož i den a místo uložení písemnosti, poznamená doručovatel na doručence a vrátí ji soudu.

(3) Den, kdy byla písemnost uložena, se považuje za den jejího doručení. Takové uložení má účinek doručení, i když se adresát o uložení písemnosti nedověděl.

Nelze-li písemnost doručit do vlastních rukou příjemce, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, zanechá doručovatel na některém z míst uvedených v § 47a odst. 2 písemnou výzvu, aby byl v určitý den a hodinu přítomen k přijetí písemnosti. Nebude-li této výzvě vyhověno, uloží doručovatel písemnost (§ 47a odst. 1) a oznámení o uložení (§ 47a odst. 2) uvede, že si příjemce má doručovanou písemnost do tří dnů vyzvednout. Jestliže písemnost byla uložena a příjemce si ji ve lhůtě tří dnů nevyzvedne, považuje se poslední den lhůty za den, kdy doručení bylo vykonáno, i když se příjemce o uložení písemnosti nedověděl.