Občiansky súdny poriadok

V ostatních věcech týkajících se manželů, upravených v zákoně o právu rodinném, rozhoduje se po ústním jednání usnesením.

Je-li s návrhem na rozvod nebo neplatnost manželství spojen návrh na úhradu osobních potřeb, nebo došlo-li k spojení takových řízení, rozhodne soud rozsudkem i o úhradě osobních potřeb.

Soudy rozhodují v opatrovnických věcech a ve věcech dětí v rodičovské moci, nejde-li o opatrovnictví z důvodu správy majetku (§ 60 zákona o právu rodinném). Ve věcech dětí, nad nimiž je vedeno poručenství, rozhodují soudy jen v případech výslovně v zákoně stanovených.

Soudem příslušným pro věci uvedené v § 244 je obecný soud chráněnce. Není-li tento soud znám nebo nemůže-li bez újmy pro chráněnce včas zakročit, zakročí soud, v jehož obvodu má chráněnec pobyt, jakmile však je to možné, postoupí věc soudu příslušnému.

V zájmu chráněnce může soud na návrh nebo z úřední povinnosti svou příslušnost přenést na jiný soud. Nesouhlasí-li druhý soud s přenesením, rozhodne jeho nadřízený krajský soud.

(1) Senát jedná a rozhoduje o výživě dětí, o úpravě styku rodičů s dětmi, o schvalování důležitých úkonů za chráněnce, o odvolání opatrovníka, o příjmení, popřípadě i o jménu dítěte, o výkonu rodičovské moci, o všech jejích omezeních a o jejím zániku; rovněž jedná a rozhoduje o výchově dětí, nejde-li o děti v poručenské péči, o jejichž výchově soudy nerozhodují.

(2) V ostatních případech jedná a rozhoduje soudce.

Řízení se zahajuje z úřední povinnosti, jestliže z povahy věci neplyne, že má být zahájeno jen na návrh.

(1) Senát rozhoduje po ústním jednání usnesením.

(2) Soudce rozhoduje bez ústního jednání.

(1) V důležitých nebo pochybných případech vyslechne soud i chráněnce, pokud je tento schopen posoudit své zájmy; lze-li od toho očekávat objasnění a posouzení potřebnosti anebo vhodnosti navrženého nebo zamýšleného opatření, vyslechne soud i jeho nejbližší příbuzné nebo jiné osoby s poměry obeznámené.

(2) Soud má zpravidla, zejména jde-li o nezletilce, jednat v součinnosti s veřejnými orgány a zařízeními, které slouží k ochraně nebo prospěchu chráněnců.

Nedohodnou-li se rodiče o výkonu rodičovské moci, rozhodne soud, jakým způsobem se má rodičovská moc vykonávat, zejména který z rodičů má nezletilce zastupovat.

(1) Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, rozhodne soud o tom, komu se má dítě svěřit do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu; pokud je toho třeba, upraví též styk rodičů s dítětem. Rozhodnutí může být nahrazeno dohodou rodičů, která však vyžaduje schválení soudu.

(2) Soud určí rozsah vyživovací povinnosti, i když rodiče žijí spolu, neplní-li jeden z nich své povinnosti dobrovolně.

Proti tomu, kdo se dobrovolně nepodrobí rozhodnutí soudu o rodičovské moci, výchově dětí, styku s nimi nebo o jejich umístění, užije soud uvedený v § 244 pro výkon tohoto rozhodnutí vhodných donucovacích prostředků. Těmito prostředky mohou být též, pokud ostatní prostředky podle okolností případu nejsou dostačující, pokuty do výše 5.000 Kčs za každé jednotlivé neuposlechnutí soudu, po případě i nucené předvedení dítěte k rodiči (umístění dítěte a pod.); vydobyté pokuty připadají státu.

(1) Důležitými úkony zákonného zástupce za chráněnce, které vyžadují schválení soudu, jsou zejména zřeknutí se nebo odmítnutí dědictví, vzdání se práv, uzavření smíru, poskytnutí nebo vypovězení půjčky, zcizení, nabytí nebo zatížení nemovitých věcí a práv k nim. Soud má při schvalování právních úkonů dbát zájmů chráněnce i pro dobu po dosažení zletilosti nebo po skončení opatrovnictví.

(2) I usnesení, kterým se návrhu vyhovuje, musí být vždy odůvodněno. Písemné smlouvy je nutno opatřit schvalovací doložkou.

(1) Po vhodném poučení složí opatrovník do rukou soudce slib, že se bude řádně starat o osobu chráněnce, dále že bude opatrovance řádně zastupovat, že bude jeho jmění spravovat s péčí řádného hospodáře a dbát přitom pokynů soudu.

(2) Po složení slibu vydá soud opatrovníkovi listinu o jeho ustanovení.

Soud provede soupis všeho jmění opatrovance, a uzná-li to za vhodné, i jeho odhad. Provedením soupisu a odhadu může soud pověřit výkonný orgán místního národního výboru.

(1) Hotové peníze, pokud se jich v zájmu opatrovance nepoužije jinak, je nutno uložit ve státní spořitelně. V rukou opatrovníka lze ponechat jen tolik peněz, kolik je třeba k řádnému hospodaření, popřípadě k úhradě běžných potřeb opatrovance.

(2) Cennosti a důležité listiny se zpravidla uloží do soudní úschovy. U nemovitých věcí je třeba poznamenat zavedení opatrovnictví.

(3) Nemovité věci lze zcizit jen v případě nutnosti nebo zřejmého prospěchu opatrovance.

(1) Vyúčtování ze správy jmění opatrovance předkládá opatrovník v obdobích a ke dnům, které určí soud zpravidla při jeho ustanovení.

(2) Opatrovníci předloží vyúčtování zpravidla písemně, a to i s doklady. Jen jednoduché vyúčtování, skládající se z několika málo položek příjmů a výdajů, může být sepsáno do protokolu.

(1) K přezkoumání vyúčtování předvolá soud opatrovníka, opatrovance, je-li schopen posoudit své zájmy, popřípadě znalce, vyžaduje-li to rozsah nebo složitost vyúčtování. Přitom je nutno vyšetřit zejména:

a) zda jmění bylo úplně uvedeno tak, jak je uvedeno v soupise, popřípadě v soudních spisech nebo v posledním vyúčtování,

b) zda jednotlivé položky vyúčtování souhlasí s doklady,

c) zda veškerý majetek je náležitě uschován a zajištěn,

d) zda správa byla účelná a prospěšná.

(2) Vyjde-li najevo, že k některým právním úkonům došlo bez potřebného soudního schválení, může je soud schválit dodatečně.

(3) Při přezkoumání vyúčtování má soud zpravidla přejít nepatrné nedostatky a nemá požadovat nákladné doklady při nepatrných položkách.

(1) V usnesení, kterým se schvaluje vyúčtování, je třeba uvést, kdo vyúčtování podal a za kterou dobu, zda je soud uznal za správné, jaká je konečná částka čistého majetku, jaká hotovost je v rukou opatrovníka a jaké příjmy a výdaje měl opatrovanec ve vyúčtovacím období. Do usnesení je třeba pojmout také příkaz k odstranění případných chyb.

(2) Po schválení závěrečného vyúčtování vydá soud bývalému opatrovanci na jeho žádost všechny doklady.

Při změně opatrovníka vyzve soud opatrovníka dosavadního, aby odevzdal majetek, popřípadě jeho správu novému opatrovníkovi a soudu to prokázal.

(1) Po skončení opatrovnictví je soud povinen vydat opatrovanci jeho majetek.

(2) Soud především vyzve opatrovance, aby do určité lhůty majetek převzal. Výzvu je nutno doručit do vlastních rukou. Současně vyzve opatrovníka, aby odevzdal majetek opatrovanci a odevzdání soudu prokázal. Nepřevezme-li opatrovanec majetek, naloží se s majetkem podle ustanovení o soudní úschově.

(3) U nemovitých věcí po skončení opatrovnictví nařídí soud výmaz poznámky o zavedení opatrovnictví.

(1) Ustanovení o opatrovnících a opatrovancích se užije přiměřeně i na děti v rodičovské moci, byl-li ustanoven dítěti opatrovník.

(2) Předchozí ustanovení o příslušnosti, obsazení soudu a řízení se užije přiměřeně i při rozhodování o prodloužení a propuštění z ochranné výchovy u osob starších 18 let ve výchovnách dorostu.

(1) Soudem příslušným k rozhodnutí o osvojení je obecný soud osvojence, a je-li osvojenec poručencem, soud poručenský.

(2) Není-li v Československé republice takového soudu, je k rozhodnutí příslušným obecný soud osvojitele.

Senát rozhoduje po ústním jednání usnesením.

(1) Před rozhodnutím o osvojení vyslechne soud — podle možnosti osobně — osvojitele a jeho manžela, je-li třeba jeho souhlasu, rodiče osvojovaného dítěte, opatrovníka, který mu byl ustanoven v řízení o osvojení, popřípadě jeho poručníka, dále orgán pověřený péčí o mládež a osvojované dítě, je-li schopno posoudit dosah osvojení. Soud rodiče nevyslechne, jestliže jsou zbaveni rodičovské moci nebo jsou zcela zbaveni svéprávnosti, jakož i tehdy, není-li třeba jejich přivolení k osvojení, ač jsou zákonnými zástupci dítěte.

(2) Osoby, které podle odstavce 1 není třeba slyšet, nejsou účastníky řízení o osvojení.

V usnesení, kterým soud vysloví osvojení, uvede, jakého příjmení bude osvojenec užívat. Usnesení je vykonatelné, jakmile nabude právní moci. Jeden stejnopis pravomocného usnesení se zvláštním způsobem uloží u soudu.

Soudem příslušným k rozhodnutí o zrušení osvojeneckého poměru je soud, který vyslovil osvojení. O takovém zrušení osvojeneckého poměru platí přiměřeně §§ 264 až 266.

Dohodu o zrušení osvojení mezi osvojitelem a zletilým osvojencem může sepsat soudce kteréhokoli soudu; opis protokolu o zrušení osvojení zašle soudu, který osvojení vyslovil, aby ho zvláštním způsobem uložil a vyznačil zrušení ve spisech o osvojení.

(1) Narodí-li se dítě, u něhož otcovství není určeno zákonnou domněnkou svědčící manželovi matky ani uznáním otcovství, vyslechne soud z úřední povinnosti matku dítěte o tom, koho označuje za otce dítěte, popřípadě s kým v rozhodné době obcovala. V tomto případě vyslechne pak soud toho, kdo je za otce označen, zda otcovství uznává a zda chce dobrovolně plnit rodičovské povinnosti.

(2) Uznání otcovství před soudem se zapíše do protokolu.

(3) Příslušným k řízení je obecný soud dítěte, a je-li dítě poručencem, soud poručenský.

Nedošlo-li k uznání otcovství podle § 44 zákona o právu rodinném, je třeba podat žalobu o zjištění otcovství. Nepodá-li matka (poručník) žalobu v přiměřené době, ustanoví soud nezletilému dítěti opatrovníka (nového poručníka) a zmocní ho, aby jménem dítěte podal žalobu.

Úkony podle §§ 269 a 270 provádí soudce bez ústního jednání.

Má-li být žaloba podána proti opatrovníkovi, je příslušným obecný soud žalobce.

Pro řízení o zjištění otcovství se užije ustanovení hlavy jedenácté s doplňky uvedenými v dalších ustanoveních tohoto dílu.

Otázku zjištění otcovství nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

(1) Dítě, jeho matka, domnělý otec a podle potřeby i jiné osoby, jsou povinni dát si odnít krev k provedení krevní zkoušky. Zdráhá-li se některá z těchto osob bez závažného důvodu tak učinit, může být použito donucovacích prostředků podle § 100 odst. 2 a 3 a § 103 odst. 3. Proti usnesení, kterým soud prohlásí zdráhání za bezdůvodné, může podat stížnost jen ten, kdo má být vyšetřen.

(2) Tohoto ustanovení se užije obdobně i na jiné podobné důkazní prostředky.

(1) Je-li zahájeno řízení o zjištění otcovství na žalobu jen jednoho z oprávněných, brání projednání žaloby druhého oprávněného překážka uvedená v § 57 odst. 1 písm. c).

(2) Oprávněný, který žalobu nepodal, může do řízení vstoupit jako vedlejší účastník; účinek rozsudku se vztahuje na něj, i když do řízení nevstoupil.

(1) Jestliže žalobce za řízení o zjištění otcovství zemře, řízení se přeruší. V řízení může pokračovat druhý k žalobě oprávněný. Do šesti měsíců po smrti dítěte mohou podat žalobu o zjištění otcovství též jeho potomci, prokáží-li právní zájem na tomto zjištění; za týchž podmínek a v téže lhůtě mohou potomci dítěte navrhnout, aby se v přerušeném řízení pokračovalo.

(2) Řízení o zjištění otcovství se přeruší též tehdy, zemře-li žalovaný. V řízení lze pokračovat proti opatrovníkovi, kterého žalovanému ustanoví soud projednávající věc.

Je-li s žalobou o zjištění otcovství spojen i návrh na určení povinnosti k úhradě osobních potřeb dítěte nebo došlo-li ke spojení takových řízení, rozhodne soud rozsudkem i o úhradě osobních potřeb.

Uzná-li v řízení o zjištění otcovství žalovaný své otcovství, vyslechne soud matku, pokud je jejího souhlasu s uznáním třeba nebo pokud sama o zjištění otcovství nežaluje, zda s uznáním souhlasí; souhlasí-li, soud řízení o zjištění otcovství zastaví.

(1) Bylo-li pravomocně rozhodnuto, že pozdější manžel není otcem dítěte znovu provdané matky (§ 42 odst. 2 zákona o právu rodinném), počíná šestiměsíční lhůta k popření otcovství pro dřívějšího manžela dnem, kdy se dozvěděl o tomto pravomocném rozhodnutí.

(2) Po uplynutí lhůt stanovených pro popření otcovství zákonem o právu rodinném může generální prokurátor, má-li za to, že toho vyžaduje obecný zájem, podat žalobu o popření otcovství vůči otci, matce a dítěti. Není-li některý z nich na živu, může o popření otcovství žalovat ostatní z nich; není-li na živu nikdo z nich, může žalovat opatrovníka, kterého soud pro tuto věc ustanoví.

(3) Pro řízení o popření otcovství platí přiměřeně ustanovení dílu druhého.