Občiansky súdny poriadok

Protokol podepíší všichni při soupisu a případném odhadu zúčastnění; dědicové tak učiní s prohlášením, že jejich údaje jsou správné a úplné a že vědomě nic z dědictví nezamlčeli. Dědice je nutno předem poučit o trestních následcích nesprávného nebo neúplného prohlášení o stavu jmění.

(1) Soud určí obecnou cenu majetku v době smrti zůstavitele, výši dluhů a čistou cenu dědictví; přitom též uvede, zda a jakým způsobem se odchýlil od sestaveného soupisu.

(2) Soupis nebrání dědicům ani jiným osobám, aby se domáhali svého práva mimo řízení o projednání dědictví.

(1) Jestliže někdo před potvrzením o nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a potvrdí nabytí dědictví tomu z nich, jehož dědické právo zjistí.

(2) Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví méně pravděpodobným, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu a po jejím marném uplynutí pokračuje v projednávání dědictví bez ohledu na tohoto dědice.

(3) Byla-li žaloba podána včas, vyčká soud s dalším projednáváním dědictví až do skončení řízení o žalobě.

(4) Příslušnost soudu pro řízení o této žalobě se řídí ustanovením § 310.

Na návrh dědice vyzve soud věřitele vyhláškou, kterou vhodným způsobem uveřejní, aby do určité lhůty oznámili své nároky, a upozorní je na následky neoznámení (§ 514 občanského zákoníka).

Jakmile jsou splněny zákonné podmínky, potvrdí soud nabytí dědictví a prohlásí projednávání za skončené.

Usnesení, kterým se potvrzuje nabytí dědictví, má obsahovat:

a) jméno a příjmení zůstavitele a den jeho smrti;

b) jméno a příjmení dědice a jeho zákonného zástupce;

c) právní důvod nabytí dědictví (zákon nebo závěť);

d) je-li několik dědiců, jakého dílu, anebo které jednotlivé věci nebo práva který z nich nabyl;

e) jaké zápisy lze podle tohoto usnesení vykonat ve veřejných knihách.

(1) Dědici si mohou rozdělit věci patřící do dědictví i mimosoudně. Je-li však některý z nich nesvéprávný, může se tak stát jen před soudem.

(2) Rozdělení dědictví před soudem musí být soudem schváleno (§ 76 věta prvá).

(3) Nedohodnou-li se dědici o převzetí věci, která podle zákona nemůže být ve spoluvlastnictví dvou nebo více osob, nařídí soud projednávající dědictví prodej takové věci; prodej se vykoná podle obdoby § 564.

Jsou-li mezi dědici osoby pod zvláštní ochranou zákona, postará se soud, aby dědictví bylo pro tyto osoby řádně uschováno, popřípadě zasláno příslušnému poručenskému nebo opatrovnickému soudu. Tento soud je nutno také zpravit o tom, že bylo vydáno potvrzení o nabytí dědictví.

(1) Po právní moci usnesení, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví, zruší soud provedená zajištění dědictví, jakož i opatrovnictví, zruší všechny zákazy výplaty vkladů, pojistek apod., které byly v řízení o projednání dědictví nařízeny nebo příslušnými ústavy podle zákona provedeny, a těmto ústavům oznámí, komu smějí zadržené částky vyplatit.

(2) Toto ustanovení se nevztahuje na opatření učiněná k zajištění daní a veřejných dávek.

Ustanovení o dědictví a dědicích platí přiměřeně o odkazech a odkazovnících.

Objeví-li se po potvrzení o nabytí dědictví nový majetek, učiní soud potřebná zajišťovací opatření, doplní soupis a podle potřeby i usnesení, kterým bylo nabytí dědictví potvrzeno.

Objeví-li se po potvrzení o nabytí dědictví závěť, zjistí soud její stav a obsah (§ 319), uschová ji a zpraví o ní dědice z této závěti; dědictví však znovu neprojednává.

Zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel žije, nebo zruší-li se jeho prohlášení za mrtvého, zruší soud usnesení, kterým potvrdil nabytí dědictví.

Má-li jmění zůstavitele připadnou státu jako odúmrť, učiní soud projednávající dědictví potřebná zajišťovací opatření a potom vydá toto jmění státu.

Pro umoření listiny je příslušným obecný soud navrhovatele, a není-li takový soud v Československé republice, soud zdejšího místa platebního.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

(1) Umořit lze jen ztracenou anebo zničenou listinu, jejíž předložení je třeba k uplatňování práva.

(2) Soudně nelze umořit papírové peníze, loterní losy, kupóny a talóny cenných papírů, vkladní knížky, dále lístky a známky denního oběhu (vstupenky, jízdenky apod.).

Navrhovatel je povinen uvést též skutečnosti, z nichž vyplývá, že může z listiny nebo na jejím základě uplatnit nějaké právo, anebo je povinen udat skutečnosti, z nichž vyvozuje jiný právní zájem na umoření listiny. Je povinen předložit opis listiny nebo označit listinu, jejího výstavce a jeho bydliště (sídlo), popřípadě i jiné osoby podle listiny zavázané a jejich bydliště (sídlo), jakož i druh a znaky, které ji rozlišují od jiných listin téhož druhu; zní-li listina na určitou částku, je povinen uvést i tuto částku.

Účastníky řízení jsou navrhovatel, osoba podle listiny zavázaná, přihlášený držitel listiny, jakož i ten, kdo podal námitky.

Soud zjistí, zda byla listina s udanými znaky vystavena a zda byla ztracena nebo zničena. Zjistí-li soud, že tomu tak není, nebo že umoření listiny brání jiné překážky, řízení zastaví.

(1) Nezjistí-li soud žádnou z překážek, vydá vyhlášku. Ve vyhlášce uvede:

a) jméno, příjmení, zaměstnání a bydliště navrhovatele, popřípadě jeho název a sídlo;

b) den,kdy byl návrh podán;

c) popis listiny;

d) výzvu, aby se držitel listiny do jednoho roku ode dne uveřejnění vyhlášky v listě určeném pro soudní vyhlášky přihlásil u vyzývajícího soudu nebo u soudu místa, kde listina je, a podle možnosti listinu předložil (přihláška), anebo aby byly podány námitky proti návrhu;

e) upozornění, že po marném uplynutí lhůty prohlásí soud listinu na další návrh za umořenou.

(2) Je-li umořována směnka, zapoví soud příjemci cizí směnky nebo výstavci vlastní směnky a jejich rukojmím její zaplacení a vydá vyhlášku (odstavec 1); vyhlášková lhůta je dva měsíce.

(1) Jde-li o listinu na doručitele bez kupónu (s výjimkou pojistek), skončí vyhlášková lhůta až za rok po splatnosti pohledávky z listiny.

(2) U listin na doručitele s kupóny skončí vyhlášková lhůta až za rok po splatnosti posledního kupónu nebo po dřívější splatnosti pohledávky z listiny. Nebude-li na poslední kupón placeno, počítá se lhůta od prvého července roku, kdy se měla stát výplata. Lhůta však neskončí nikdy dříve než za rok ode dne uveřejnění vyhlášky.

(3) Vyhlášková lhůta u směnek se počítá: není-li směnka ještě splatná, od prvního dne od její splatnosti, a jestliže je již splatná, ode dne uveřejnění vyhlášky. Při směnkách na viděnou se počítá lhůta, jestliže v době uveřejnění vyhlášky ještě neuplynula lhůta k předložení směnky, od posledního dne této lhůty; uplynula-li již v uvedené době lhůta k předložení směnky, počítá se vyhlášková lhůta ode dne uveřejnění vyhlášky.

Vyhláška se doručí navrhovateli, osobě podle listiny zavázané a jiným osobám, které by mohly přispět k objasnění věci; kromě toho se v den vydání vyvěsí na soudní desce a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky a podle potřeby i jinak.

(1) Od zahájení řízení až do jeho pravomocného skončení neběží promlčecí lhůta proti navrhovateli ani lhůta určená k výplatě listiny.

(2) Ten, komu byla vyhláška doručena, anebo kdo se o ní mohl při náležité péči dovědět, nesmí pod následky neplatnosti nakládat s právy z umořované listiny, konat výplaty nebo jiná plnění podle ní, zcizit ji nebo provést na ní změny. Osoba podle listiny zavázaná je povinna zadržet předloženou listinu a oznámit to soudu se zprávou, kdo ji předložil.

Zákazy a rozkazy podle § 352 odst. 2 může soud na žádost navrhovatele vydat již před vydáním vyhlášky. Usnesení o tom doručí neprodleně účastníkům a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky.

(1) Talón je neúčinný, dokud trvá umořovací řízení nebo opatření podle § 353 o listině, k níž byl vydán, nebo jestliže majitel listiny, předloživ ji zavázané osobě, odporoval tomu, aby na základě talónu byl vydán nový kupónový arch. Byl-li podán odpor, smějí být další kupóny a další talón vydány jen tomu, kdo předloží listinu, k níž byly kupóny a talón vydány.

(2) Jestliže byly kupóny ztraceny nebo zničeny a poškozený to oznámil osobě podle listiny zavázané před promlčením nároku z toho nebo onoho kupónu, může se na této osobě domáhat plnění do roku po uplynutí promlčecí lhůty, nebyl-li v promlčecí lhůtě kupón předložen k výplatě nebo nárok z něho soudně uplatněn.

(3) Bylo-li zahájeno umořovací řízení o směnce, je navrhovatel, který se vykáže soudní vyhláškou, oprávněn žádat zaplacení splatné směnky na příjemci cizí směnky nebo na výstavci vlastní směnky, anebo na jejich rukojmích jen tehdy, jestliže dá přiměřenou jistotu, dokud nebude směnka prohlášena za umořenou; nedá-li tuto jistotu, může žádat složení dlužné částky k soudu.

Soud přezkoumá přihlášky a námitky. Zjistí-li soud, že listina není ztracena nebo zničena, anebo že nebylo jiných podmínek pro zahájení řízení, řízení zastaví.

(1) Uplyne-li vyhlášková lhůta a nedojde-li k zastavení řízení podle § 355, prohlásí soud na další návrh listinu za umořenou. Návrh je třeba podat do jednoho měsíce po uplynutí vyhláškové lhůty nebo alespoň před vydáním zastavovacího usnesení.

(2) Nebyl-li takový návrh podán, soud zastaví řízení. Na tento následek je třeba navrhovatele výslovně upozornit už při doručení vyhlášky a podle možnosti znovu před zastavením řízení.

Ustanovení o umoření směnek se užije přiměřeně na umoření šeků a poukázek na cenné papíry.

(1) Umořovací usnesení nahrazuje umořenou listinu, dokud osoba zavázaná nevydá za ni oprávněné osobě náhradní listinu.

(2) Byla-li prohlášena za umořenou listina, je tím umořen i talón k ní vydaný.

K přijetí věci do soudní úschovy je příslušný kterýkoli okresní soud. Má-li však další opatření s předmětem úschovy učinit soud jiný, je nutno ho o složení vyrozumět.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

Usnesení o přijetí věci do soudní úschovy se doručí složiteli a osobě, pro kterou je věc složena (věřiteli).

(1) Peníze a cennosti se uloží do soudní úschovy u peněžního ústavu k tomu oprávněného.

(2) Listiny se podle své povahy uloží zvláštním způsobem u soudu nebo jiným vhodným způsobem.

(3) Při jiných movitých věcech soud na náklady navrhovatele ustanoví pro jejich opatrování vhodného schovatele.

(1) Vyžaduje-li úschova nákladu, uloží soud navrhovateli, aby složil přiměřenou zálohu na dobu, po kterou zůstanou věci pravděpodobně v soudní úschově, vždy však nejdéle na jeden rok. Jestliže navrhovatel nesloží zálohu včas, odmítne soud přijmout věc do soudní úschovy.

(2) Před vyčerpáním zálohy vyzve soud složitele přímo, a není-li to možné, veřejnou vyhláškou, aby složil zálohu další. Nesloží-li složitel zálohu včas, soud mu věc vrátí. Není-li to možné nebo zdráhá-li se složitel věc přijmout, nařídí soud prodej složené věci v dražbě podle zásad exekučního prodeje. Byla-li dražba bezvýsledná, prodá věc výkonný úředník z volné ruky. Výtěžek se uloží do soudní úschovy.

Nelze-li v obvodu soudu nalézt vhodného a k přijetí ochotného schovatele, nebo jde-li o věci nehodící se k úschově, zejména podléhají-li zkáze, je třeba přijetí věci do soudní úschovy odmítnout.

Soud vydá složiteli předmět soudní úschovy, dojde-li jeho žádost o vydání dříve, než byl věřitel o složení soudem vyrozuměn, anebo uznal-li soud pravomocně složení za nepřípustné; jinak soud vydá předmět na žádost věřiteli.

(1) Když již soud věřitele o složení uvědomil, vydá předmět úschovy složiteli, jestliže si to vymínil, nebo jestliže věřitel předmět úschovy nepřijal. Jinak jej vydá složiteli, popřípadě jiné osobě o to žádající, jen tehdy, souhlasí-li s tím složitel i věřitel; odporuje-li některý z nich vydání, soud žádost o vydání zamítne a žadatele odkáže, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného příslušného řízení.

(2) Nevykáže-li žadatel ve lhůtě určené soudem, že podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného příslušného řízení, má se za to, že se nároku na vydání vzdal; na tento následek je třeba žadatele upozornit v usnesení, kterým se odkazuje, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného řízení.

Soud, u něhož jsou staré úschovy, vyzve oprávněné po uplynutí pěti roků ode dne složení vyhláškou, kterou uveřejní vhodným způsobem, aby do jednoho roku od jejího uveřejnění vykázali své oprávnění. Jestliže oprávnění tak neučiní, prohlásí předměty úschovy za propadlé ve prospěch státu; o tom je třeba oprávněné poučit. Jsou-li známy osoby, které předmět úschovy složily, anebo pro něž tyto předměty byly složeny, uvědomí je soud o vydání vyhlášky zvlášť.

Soud vyzve příslušný orgán státní správy, aby se vyjádřil o přihlášených nárocích. Považuje-li soud ohlášené nároky za zřejmě neoprávněné nebo nepřihlásí-li se nikdo, prohlásí předměty staré úschovy za propadlé ve prospěch státu; listiny uloží ve spisovně.