Občiansky súdny poriadok

Pro řízení o žalobách o pravost, výši a pořadí popřených nároků je příslušným soud, který nařídil likvidaci.

Zpeněžení likvidační podstaty se provede buď prodejem z volné ruky nebo v exekučním řízení.

(1) Prodej z volné ruky provede správce podstaty se souhlasem soudce a za podmínek, které stanoví soudce po slyšení dlužníka. Věci, které mají být prodány z volné ruky, musí být odhadnuty, pokud nemají úředně stanovenou cenu. Nebude-li dosaženo při prodeji z volné ruky odhadní nebo úředně stanovené ceny a nelze-li ani očekávat, že by se v exekučním řízení dosáhlo výhodnějšího zpeněžení, lze věci prodat i pod odhadní nebo úředně stanovenou cenu. Zejména lze tak prodat sporné a těžko dobytné pohledávky. Nemohou-li být z výtěžku prodeje věci plně uspokojeni věřitelé, kteří mají právo na uspokojení z této věci (oddělní věřitelé), nelze prodej z volné ruky provést.

(2) Zpeněžení v exekučním řízení provede soud na návrh správce podstaty. Správce podstaty má v exekučním řízení postavení vymáhajícího věřitele.

(1) Nedobytné pohledávky a věci, jež nebylo možno prodat, může správce podstaty, jestliže to soud na jeho návrh schválí, vyloučit z likvidační podstaty.

(2) Ode dne vydání rozvrhového usnesení přestává být dlužníkův plat (§ 529) součástí likvidační podstaty.

(1) Správce podstaty podává soudu zprávy o zpeněžování majetku.

(2) Po zpeněžení majetku předloží správce podstaty soudu konečnou zprávu o zpeněžení majetku spolu s vyúčtováním odměny.

(3) Soudce prozkoumá konečnou zprávu o zpeněžení i vyúčtování odměny a po slyšení správce podstaty odstraní případné vady nebo nejasnosti; o podání konečné zprávy a vyúčtování odměny uvědomí dlužníka a věřitele, kteří nebyli dosud plně uspokojeni, a upozorní je, že mohou podat proti konečné zprávě a proti vyúčtování odměny námitky do patnácti dnů ode dne, kdy bylo podání konečné zprávy a vyúčtování odměny oznámeno vyvěšením na soudní desce.

(1) O námitkách proti konečné zprávě a proti vyúčtování odměny rozhodne soud při roku, k němuž obešle správce podstaty, dlužníka a věřitele, kteří podali námitky.

(2) Usnesení o schválení konečné zprávy a úpravě vyúčtování odměny se vyvěsí na soudní desce a doručí osobám uvedeným v odstavci 1.

Po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy a o úpravě vyúčtování odměny vydá soud rozvrhové usnesení.

Nejprve se uspokojí nároky na náhradu výdajů spojených s udržováním a správou podstaty, počítaje v to pohledávky z pracovního (učebního) poměru, daně a veřejné dávky dospívající za likvidačního řízení, nároky z právních úkonů správce podstaty, nároky na splnění dvoustranných smluv, do kterých vstoupil správce podstaty, a nároky z bezdůvodného obohacení podstaty (pohledávky za podstatou).

Nestačí-li výtěžek zpeněžení na úplnou úhradu všech pohledávek za podstatou, uspokojí se nejprve hotové výdaje zapravené zálohou správcem podstaty. Ostatní pohledávky za podstatou se uspokojí poměrně.

(1) Po úplném uspokojení pohledávek za podstatou se uspokojí ostatní nároky, nezajištěné oddělným právem, v tomto pořadí:

a) pohledávky zaměstnanců dlužníka z poměru pracovního (učebního) za poslední tři roky před nařízením likvidace a pohledávky pro úhradu na osobní potřeby podle zákona;

b) daně a veřejné dávky s přirážkami a příslušenstvím a pojistné národního pojištění, splatné v posledních třech letech před nařízením likvidace; opětujícím se veřejným dávkám, vyměřovaným za určité zákonem stanovené období, přísluší toto pořadí, jen jde-li o nedoplatky za tři vyměřovací období před nařízením likvidace; dále pohledávky, jejichž splnění vyžaduje potřeba jednotného hospodářského plánu;

c) pohledávky socialistických právnických osob, vzniklé za poslední tři roky před nařízením likvidace;

d) pohledávky ostatní.

(2) Nelze-li nároky téhož pořadí plně uspokojit, uspokojí se poměrně.

Pokud nebyly plně uspokojeny nezaniklé oddělné nároky [§ 579 písm. d)] z výtěžku prodeje věcí, na nichž vázlo oddělné právo, je věřitel likvidačním věřitelem, jestliže pohledávku včas přihlásil.

Neuspokojují se:

a) úroky z pohledávek vzniklých před nařízením likvidace za dobu od nařízení likvidace;

b) náklady účastníků vzniklé jejich účastí na likvidačním řízení.

(1) Nároky na vyloučení věcí z podstaty, nároky za podstatou a nároky oddělné lze uspokojit kdykoli za řízení.

(2) Jiné nároky lze uspokojit jen na základě pravomocného rozvrhového usnesení.

(3) Částky připadající

a) na vymahatelné nároky, které správce podstaty popřel a jejichž popření včas uplatnil,

b) na podmíněné nároky, jež správce podstaty uznal,

c) na nároky, které správce podstaty popřel a věřitelé je včas uplatnili,

se uloží do soudní úschovy a rozvrhnou novým rozvrhovým usnesením.

Rozvrhové usnesení se doručí správci podstaty a všem účastníkům.

(1) Po pravomocném rozdělení výtěžku zpeněžení zruší soud likvidaci.

(2) Soud zruší likvidaci rovněž, zjistí-li se, že tu nejsou pro likvidaci podmínky,

(3) Pro doručení a uveřejnění usnesení o zrušení likvidace se užije obdobně ustanovení § 577.

(4) Po pravomocném zrušení likvidace zprostí soud správce podstaty jeho funkce a nařídí výmaz zápisů ve veřejných knihách.

Zrušením likvidace nezanikají nároky věřitelů, pokud nebyly uspokojeny, a to i když nebyly v likvidaci přihlášeny.

(1) Byl-li zůstavitel v době smrti předlužen, lze navrhnout do doby, než nabytí dědictví bude potvrzeno, likvidaci dědických podílů jako celku, nejsou-li tu podmínky, aby dědictví bylo rozděleno mezi věřitele na úplnou nebo částečnou úhradu jejich pohledávek.

(2) K nařízení likvidace je příslušným soud uvedený v § 310.

Navrhnout likvidaci je oprávněn dědic, stát v případě odúmrti a věřitel zůstavitele. Není přípustno nařídit likvidaci z úřední povinnosti.

(1) Do likvidační podstaty patří i věci jinak vyloučené z exekuce.

(2) Při zpeněžení likvidační podstaty jsou dědicové oprávněni nabývat z ní věcí a práv, a to i v dražbě.

Náklady zůstavitelovy nemoci a jeho slušného pohřbu a náklady řízení o projednání dědictví jsou pohledávkami za podstatou (§ 593 věta druhá).

Pravomocným zrušením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené nároky věřitelů. Vyjde-li však najevo nový majetek zůstavitele, rozvrhne ho soud bez zřetele k tomuto zániku.

Ustanovení části čtvrté tohoto zákona se užije jen tehdy, nestanoví-li něco jiného mezinárodní smlouva vyhlášená ve Sbírce zákonů republiky Československé.

Procesní způsobilost cizince se spravuje právním řádem státu, jehož je příslušníkem. I když nemá podle cizozemského práva tuto způsobilost, přece může před zdejším soudem jednat samostatně, je-li procesně způsobilý podle ustanovení československého práva.

Není-li tu vyjádření obecné povahy, může si soud vyžádat v pochybných případech týkajících se této části vyjádření ministerstva spravedlnosti.

Ministerstvo spravedlnosti vydává těm, kdo toho potřebují k uplatnění svého práva v cizině, osvědčení o právu platném v Československé republice. V takovém osvědčení nemůže být podáván výklad zákona nebo výklad o tom, jak je třeba použít zákona na určitou právní věc.

K soudním a notářským listinám, jichž má být užito v cizině, připojí ministerstvo spravedlnosti na žádost účastníka své vyšší ověření.

Pravomoc československých soudů se vztahuje i na věci, které jsou zdejšímu soudnictví podřízeny mezinárodními smlouvami vyhlášenými ve Sbírce zákonů republiky Československé, nebo podle jiných pravidel mezinárodního práva.

(1) Ve věcech manželských je dána pravomoc československého soudu, je-li alespoň jeden z manželů československým občanem.

(2) Není-li žádný z manželů československým občanem, je zdejší soud příslušný, jestliže aspoň jeden z manželů má v Československé republice bydliště nebo pobyt. Nejde-li však o neplatnost manželství, která se má vyslovit z úřední povinnosti, může soud jednat ve věci, jen jestliže jeho rozhodnutí může být uznáno v domovském státě nebo domovských státech obou manželů.

(1) Československému občanu se ustanoví poručník v Československé republice a zde se také vede poručenství. Jestliže však poručenec trvale žije v cizině, může převzít vedení poručenství československý konzulární orgán (generální konzulát, konzulát, konzulární oddělení zastupitelského úřadu), a to v rozsahu působnosti, jaká přísluší orgánům v Československé republice, uznává-li stát, v němž poručenec žije, tuto pravomoc československých konzulárních orgánů. Konzulární orgán (orgán pověřený péčí o mládež) může také upustit zcela nebo zčásti od vedení poručenství, pokud poručenství zřízené cizozemským orgánem stačí k ochraně práv a zájmů poručence. Od péče o jmění československého poručence, který je v cizině, může být upouštěno, je-li v cizině zřízeno zvláštní poručenství, které stačí k ochraně práv a zájmů poručence.

(2) Československý příslušný orgán, v jehož obvodu je nezletilý cizinec, učiní nutná opatření k ochraně jeho osoby a majetku a zpraví o tom úřady jeho domovského státu. Jestliže soud (úřad) domovského státu nezletilce se neujme vedení poručenství v přiměřené době, zřídí poručenství československý orgán pověřený péčí o mládež podle československého práva a vede je až do doby, než se zřídí poručenství v domovském státě poručence.

(3) Jestliže osoba, která je povinna k úhradě osobních potřeb nezletilce, má v Československé republice bydliště nebo pobyt, je československý soud příslušný upravit její povinnost poskytovat úhradu na osobní potřeby, i když nezletilec není československým občanem a nemá bydliště nebo pobyt v Československé republice.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 platí přiměřeně i pro péči o nezletilce v rodičovské moci a pro opatrovance.

(5) Převzal-li podle odstavce 1 československý konzulární orgán vedení poručenství, rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutím a opatřením tohoto orgánu ministerstvo zahraničních věcí.

Rozhodovat ve věcech osvojení přísluší vždy československému soudu, je-li osvojitel československým občanem.

Nemá-li žalovaný v Československé republice obecný soud, lze žalobu podat u zdejšího obecného soudu žalobce; nemá-li ani žalobce v Československé republice obecný soud, ale jeden z rodičů nebo dítě je československým občanem, lze žalovat o zjištění nebo popření otcovství u soudu, který podle § 12 určí nejvyšší soud.

(1) Rozhodovat ve věcech zbavení svéprávnosti přísluší československému soudu, je-li osoba, o níž se rozhoduje, československým občanem. Má-li však taková osoba trvalý pobyt v cizině, může soud upustit od řízení i rozhodnutí, stačí-li opatření učiněná v cizině k ochraně jejích práv a zájmů.

(2) Jsou-li důvody k zahájení řízení a jde-li o cizince, který má v Československé republice pobyt, učiní zdejší soud všechna opatření k jeho ochraně a zpraví o tom úřady jeho domovského státu. Neučiní-li soud (úřad) domovského státu cizince v přiměřené době žádné opatření, rozhodne zdejší soud o zbavení svéprávnosti podle československého práva. Své rozhodnutí může soud zrušit nebo změnit, jsou-li k tomu důvody podle zdejšího práva.

(3) Opatření a rozhodnutí československých soudů proti cizinci jsou účinná jen do doby, než učiní jiné opatření nebo rozhodnutí soud (úřad) domovského státu cizince.

(1) Prohlásit československého občana za mrtvého přísluší československým soudům.

(2) Cizince může prohlásit zdejší soud za mrtvého s právními následky, které je třeba posuzovat podle československého práva, a s právními následky pro jmění v Československé republice. Prohlášení za mrtvého se stane podle československého práva.

(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 platí i pro důkaz smrti.

Byl-li zůstavitel v době smrti československým občanem, náleží projednání dědictví do pravomoci zdejších soudů. Jde-li však o jmění, které je v cizině, projedná zdejší soud dědictví jen tehdy, jestliže se takový majetek vydává československým soudům, anebo jestliže cizina přiznává takovým rozhodnutím československých soudů právní následky.

Jde-li o dědictví po cizinci, které je v Československé republice, omezí se zdejší soud na opatření nutná k zajištění, pokud z dalších ustanovení neplyne něco jiného.

Československý soud projedná po cizinci dědictví, které je v Československé republice, a to podle československého práva,

a) jestliže stát, jehož je zůstavitel příslušníkem, ani nevydává dědictví československých občanů československým soudům, ani nepřiznává jejich rozhodnutím právní následky, anebo odmítne-li cizí stát zabývat se dědictvím či nevyjádří-li se, nebo

b) měl-li zde zůstavitel bydliště a žádá-li o to dědic, který se zde zdržuje.

(1) Movitý majetek cizince může být vydán do ciziny, je-li jeho vývoz dovolen a jsou-li zajištěny daně a veřejné dávky, jakož i práva zdejších dědiců a věřitelů, kteří se přihlásí na veřejnou vyhlášku československému soudu; známým účastníkům se vyhláška doručí.

(2) Dojde-li k vydání majetku osobám, které cizí soud prohlásil za oprávněné z dědického práva, nemůže tomu jiná osoba odporovat proto, že má sama nárok na tento majetek z dědického práva.

Za umořené nelze prohlásit dlužní úpisy cizích států, dále jiné listiny vystavené v cizině, nemůže-li mít jejich umoření podle povahy věci v Československé republice právní následky.

(1) Pravomoc československých soudů může být založena také úmluvou o příslušnosti určitého zdejšího soudu nebo vůbec zdejších soudů (prorogace). Ustanovení § 3 nemůže být touto úmluvou dotčeno.

(2) Úmluva se může vztahovat jen na věci uvedené v § 404 odst. 1.

(3) Úmluva se musí stát písemně.

(4) V mezích odstavců 2 a 3 je přípustná též úmluva o příslušnosti soudu (soudů) cizího státu; takové úmluvy se však na straně československé může účastnit pouze právnická osoba.

Pravomoc československých soudů se vztahuje na osoby, které požívají v Československé republice diplomatických výsad a imunit, jen

a) pokud se tyto osoby dobrovolně podrobí zdejším soudům, nebo

b) jestliže předmětem právní věci je jejich nemovitý majetek v Československé republice nebo jejich práva na takových nemovitých věcech patřících jiným osobám, jakož i práva z poměru nájemního k takovým nemovitým věcem, pokud není předmětem řízení placení nájemného.