Zákon, kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník

(1) Manželé mohou dohodou rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Obdobně se mohou dohodnout i o správě společného majetku.

(2) Manželé se mohou dohodnout, že vyhradí vznik bezpodílového spoluvlastnictví ke dni zániku manželství.

(3) Dohoda podle odstavců 1 a 2 vyžaduje formu notářského zápisu. Manželé se mohou vůči jiné osobě na tuto dohodu odvolat jen tehdy, jestliže je jí tato dohoda známa.“.

62. Dosavadní text § 147 se označuje jako odstavec 1 a připojuje se odstavec 2, který zní:

„(2) To neplatí, jde-li o pohledávku věřitele jednoho z manželů, kteří se dohodli podle ustanovení § 143a, pokud tato pohledávka vznikla při používání majetku, který nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.“.

63. V ustanovení § 148 odst. 2 se slova „pravidlům socialistického soužití“ nahrazují slovy „dobrým mravům“.

64. Za § 148 se vkládá § 148a, který zní:

(1) K použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů potřebuje podnikatel při zahájení podnikání souhlas druhého manžela. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela nepotřebuje.

(2) Soud na návrh zruší bezpodílové spoluvlastnictví manželů v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti. Návrh může podat ten z manželů, který nezískal oprávnění k podnikatelské činnosti. Pokud toto oprávnění mají oba manželé, může návrh podat kterýkoliv z nich.

(3) Je-li podnikatelská činnost po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů vykonávána podnikatelem společně nebo za pomoci manžela, který není podnikatelem, rozdělí se mezi ně příjmy z podnikání v poměru stanoveném písemnou smlouvou; nebyla-li taková smlouva uzavřena, rozdělí se příjmy rovným dílem.“.

65. Za § 151 se vkládá hlava třetí, která včetně nadpisů zní:

„Hlava třetí

(1) Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

(2) Je-li zástavním právem zajištěna nepeněžitá pohledávka, předpokládá se, že do výše jejího ocenění v době vzniku zástavního práva je zajištěno peněžité plnění, které by patřilo věřiteli v případě porušení závazku dlužníka.

(1) Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

(2) K účinnosti zástavní smlouvy, jíž se zastavuje nemovitost, je třeba její registrace státním notářstvím.

(3) Ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala.

(4) Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné.

(5) Zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.

(6) Jde-li o zástavu nemovitých věcí, vyznačí se vznik a zánik zástavního práva v evidenci nemovitostí.

(1) Vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojí se přednostně zástavní právo svým vznikem nejstarší, pokud zákon nestanoví něco jiného.

(2) Doba vzniku zástavního práva je rozhodující pro pořadí k uspokojení ze zástavy i v případě, že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky budoucí nebo podmíněné.

(1) Dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

(2) Převezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, působí zástavní právo vůči nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabyté věci.

(1) Zástavní věřitel je povinen svěřenou mu zástavu pečlivě opatrovat, chránit ji před poškozením, ztrátou a zničením. Vzniknou-li mu v důsledku plnění této povinnosti náklady, má proti zástavci právo na jejich úhradu. Zástavní věřitel může zástavu užívat, jen dá-li k tomu zástavce výslovný souhlas.

(2) Zástavce je povinen zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele.

(3) Ztratí-li zástava na ceně tak, že zajištění pohledávky se stane nedostatečné, zástavní věřitel má právo od dlužníka žádat, aby zajištění bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnil. Neučiní-li tak, stane se ta část pohledávky, která není zajištěna, splatnou.

(4) Zástavní věřitel, který má zástavu u sebe, není povinen po dobu trvání zástavního práva zástavu vydat.

(1) Není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.

(2) Je-li na zajištění téže pohledávky zastaveno několik samostatných věcí, zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky anebo její části z kterékoli zástavy.

Zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo zástava anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci; zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, nebo uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno. Vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou notářského zápisu.

(1) Zastavit lze i pohledávku, jestliže předmětem jejího plnění je věc, právo nebo jiná majetková hodnota.

(2) Zástavní právo k pohledávce vzniká písemnou smlouvou mezi zástavním věřitelem a zástavcem, který je věřitelem pohledávky použité k zajištění. Zástavní právo je účinné vůči poddlužníkovi, jen jestliže je poddlužník o tom písemně vyrozuměn zástavcem nebo jestliže vznik zástavního práva je mu prokázán zástavním věřitelem.

(3) Zástavní právo k pohledávce se vztahuje i na dlužné úroky a ostatní její příslušenství.

Byl-li vznik zástavního práva poddlužníku oznámen nebo prokázán, je poddlužník povinen plnit svůj závazek zástavnímu věřiteli. Je-li předmětem plnění věc, vzniká jejím předáním zástavnímu věřiteli jeho zástavní právo k této věci a zastavení pohledávky zaniká. Plnění závazku poddlužníka je zástavní věřitel povinen oznámit zástavci.

Zástavní právo k pohledávce zaniká též písemným oznámením zástavního věřitele poddlužníkovi, že pohledávka zajištěná zástavním právem byla uspokojena, nebo tím, že zástavce to poddlužníkovi prokáže.

Podzástavní právo vzniká zastavením pohledávky zajištěné zástavním právem. K vzniku podzástavního práva se nevyžaduje souhlas vlastníka zastavené věci, avšak podzástavní právo lze vůči němu uplatnit, jen když mu byl jeho vznik oznámen.

(1) Je-li zástava předána podzástavnímu věřiteli, odpovídá zástavní věřitel za škodu na zástavě tak, jakoby ji měl sám u sebe.

(2) Není-li pohledávka zajištěná podzástavním právem a ani zastavená pohledávka v době splatnosti splněna podzástavnímu věřiteli, může se podzástavní věřitel domáhat uspokojení z podzástavy v rámci oprávnění zástavního věřitele.

Na podzástavní právo se použijí přiměřeně ustanovení o právu zástavním.

(1) Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě.

(2) Věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.

(3) Pokud se účastníci nedohodli jinak, je ten, kdo je na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, povinen nést přiměřeně náklady na její zachování a opravy; užívá-li však věc i její vlastník, je povinen tyto náklady nést podle míry spoluužívání.

(1) Věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K účinnosti smlouvy, ze které se nabývají práva odpovídající věcným břemenům, je třeba její registrace státním notářstvím.

(2) Smlouvou může zřídit věcné břemeno vlastník nemovitosti, pokud zvláštní zákon nedává toto právo i dalším osobám.

(1) Věcná břemena zanikají písemnou smlouvou, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. K účinnosti smlouvy, ze které zanikla práva odpovídající věcným břemenům, je třeba její registrace státním notářstvím.

(2) Věcné břemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti; přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká.

(3) Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění.

(4) Patří-li právo odpovídající věcnému břemeni určité osobě, věcné břemeno zanikne nejpozději její smrtí nebo zánikem.

Vznik a zánik věcného břemena se vyznačí v evidenci nemovitostí.

(1) Kdo je povinen vydat movitou věc, může ji zadržet, aby zajistil svou splatnou peněžitou pohledávku vůči tomu, jemuž je jinak povinen věc vydat. Nelze však zadržovat věc svémocně nebo lstivě odňatou.

(2) Zadržovací právo nemá ten, jemuž oprávněná osoba při předání věci uložila, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva.

(3) Je-li však prohlášen konkurs, nebo při výkonu rozhodnutí zjištěna platební neschopnost dlužníka, má věřitel zadržovací právo i k zajištění pohledávky dosud nesplatné a bez ohledu na to, zda bylo věřiteli uloženo naložit s věcí způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva.

(4) Věřitel je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět dlužníka o zadržení věci a jeho důvodech.

Ohledně opatrování zadržené věci a úhrady nákladů s tím spojených má ten, kdo věc zadržuje, postavení, jaké má zástavní věřitel ohledně zástavy.

Na základě zadržovacího práva má věřitel právo při výkonu soudního rozhodnutí na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem.

Zadržovací právo zanikne uspokojením zajištěné pohledávky nebo poskytnutím dostatečné jistoty.“.

66. Vypouští se část třetí, čtvrtá a pátá (§ 152 až 414).

67. V nadpisu části šesté se slova „neoprávněný majetkový prospěch“ nahrazují slovy „bezdůvodné obohacení“; v téže části se v nadpisu hlavy první vypouštějí slova „a neoprávněnému majetkovému prospěchu“.

68. § 415 zní:

Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“.

69. § 416 se vypouští.

70. § 419 zní:

Kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla odvrácena.“.

71. V oddílu prvním hlavy druhé části šesté se vypouštějí nadpisy „Odpovědnost občanů“ nad § 420 a „Odpovědnost organizací“ nad § 421.

72. § 420 zní:

(1) Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

(2) Škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

(3) Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.“.

73. Za § 420 se vkládá § 420a, který zní:

(1) Každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností.

(2) Škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena

a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti,

b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí,

c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti.

(3) Odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.“.

74. Nadpisy „Oddíl druhý“ a „Případy zvláštní odpovědnosti“ v hlavě druhé části šesté se zařazují nad § 421.

75. § 421 zní:

Každý, kdo od jiného převzal věc, jež má být předmětem jeho závazku, odpovídá za její poškození, ztrátu nebo zničení, ledaže by ke škodě došlo i jinak.“.

76. Za § 421 se vkládá § 421a, který zní:

(1) Každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit.

(2) Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.“.

77. Nadpis „Odpovědnost za jednání proti pravidlům socialistického soužití“ nad § 424 se nahrazuje nadpisem „Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům“,

ustanovení § 424 zní:

Za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům.“.

78. § 425 včetně nadpisu se vypouští.

79. V § 427 odst. 1 se slovo „Organizace“ nahrazuje slovy „Fyzické a právnické osoby“.

80. V § 433 odst. 1 zní:

„(1) Provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Vnesené jsou věci, které byly přineseny do prostor, které byly vyhrazeny k ubytování nebo k uložení věcí, anebo které byly za tím účelem odevzdány provozovateli nebo některému z pracovníků provozovatele.“.

81. V § 435 se slovo „organizace“ nahrazuje slovem „provozovatel“.

82. V § 438 odst. 1 zní:

„(1) Způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně.“.

83. V § 442 odst. 1 a 2 znějí:

„(1) Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

(2) Škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.“.

84. V § 450 druhá věta zní: „Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena.“.

85. Nadpis hlavy třetí části šesté „Odpovědnost za neoprávněný majetkový prospěch“ se nahrazuje nadpisem „Bezdůvodné obohacení“.

86. § 451 zní:

(1) Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

(2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“.

87. § 452 a 453 se vypouštějí.

88. § 454 zní:

Bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.“.

89. V § 455 odst. 1 a 2 se slova „neoprávněný majetkový prospěch“ nahrazují slovy „bezdůvodné obohacení“.

90. § 456 zní:

Předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.“.

91. V § 457 se odstavce 2 a 3 vypouštějí a zrušuje se číslování odstavců.

92. § 458 zní:

(1) Musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

(2) S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.

(3) Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil.“.

93. § 459 zní:

Je-li povinen předmět bezdůvodného obohacení vydat ten, kdo nebyl v dobré víře, může soud rozhodnout, že lze právo uspokojit i z věcí, kterých z bezdůvodného obohacení nabyl, a to i tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí nepodléhají. Dokud není právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat.“.

94. V části sedmé se nadpis „Dědění majetku v osobním vlastnictví“ nahrazuje nadpisem „Dědění“.

95. V § 460 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a připojuje se odstavec 2, který zní:

„(2) Jestliže to je nezbytné pro zachování provozu podniku, může orgán projednávající dědictví ustanovit opatrovníka ke správě podniku do doby skončení řízení o projednání dědictví. Je-li však dědictví předluženo a zůstavitel je podnikatelem, navrhne státní notářství zahájení konkursního řízení podle zvláštního zákona.4)“.

96. § 469a zní:

(1) Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže

a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech,

b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl,

c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku,

d) trvale vede nezřízený život.

(2) Pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2.

(3) O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění.“.

97. Nadpis nad § 470 zní: „Přechod dluhů“.

98. V § 471 odst. 1 se slova „zájmu společnosti“ nahrazují slovy „dobrým mravům“.

99. V § 475 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a připojuje se odstavec 2, který zní:

„(2) Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti.“.

100. Za § 475 se vkládá § 475a, který zní:

Nedědí-li žádný dědic ve třetí skupině, ve čtvrté skupině dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele, a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti.“.

101. V § 476 odst. 1 a 2 znějí:

„(1) Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.

(2) V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.“.

102. Za § 476 se vkládají § 476a, 476b, 476c, 476d, 476e a 476f, které znějí:

Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.

Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.

(1) Zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, projeví svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena a přítomnými svědky podepsána. Přitom musí před nimi potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Pisatelem a předčitatelem může být i svědek; pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem.

(2) V listině musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Listinu musí svědci podepsat.