Krajský soud v Českých Budějovicích 19 Co 663/2026-324 – Smlouva o zápůjčce

Okresní soud napadeným rozsudkem vyhověl podané žalobě v plném rozsahu a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 130 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), náhradu nákladů žalobkyně i nákladů vzniklých státu uložil k náhradě žalovanému (výroky II. a III.). Žalobkyně tvrdila, že poskytla žalovanému dne 7. 2. 2022 jako svému zaměstnanci bezúročnou peněžitou zápůjčku ve výši 130 000 Kč splatnou dne 30. 6. 2022. Tvrdila, že k předání hotovosti došlo v kanceláři společnosti v , adresa, a že žalovaný převzetí peněz potvrdil podpisem na listině označené jako „Směnka“, do níž vlastnoručně dopsal místo a datum převzetí. Žalobkyně poukazovala na to, že žalovanému již v minulosti opakovaně poskytovala nižší zápůjčky, které byly řádně vráceny, avšak vzhledem k mimořádné výši poslední půjčky požadovala písemné potvrzení jejího převzetí. Po marném uplynutí doby splatnosti a následných výzvách k plnění žalovaný dlužnou částku nevrátil. Žalobkyně původně uplatnila svůj nárok ve směnečném řízení, avšak směnečný platební rozkaz byl zrušen, protože předložená listina nesplňovala formální náležitosti směnky. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Tvrdil, že si částku 130.000 Kč nikdy nevypůjčil, že žádnou směnku ani jinou obdobnou listinu nepodepsal a že podpis i vepsané údaje na listině jsou padělané. Připouštěl pouze to, že mu v minulosti byly poskytovány menší půjčky v rozmezí přibližně 15 000 až 40 000 Kč, které byly následně spláceny srážkami z vyplácených cestovních náhrad. Namítal rovněž, že žalobkyně zaměstnancům běžně půjčovala pouze částky odpovídající jejich měsíčním příjmům, a tvrdil, že po skončení jeho pracovního poměru byla listina účelově vytvořena. Soud provedl rozsáhlé dokazování listinami, výslechy účastníků, svědků, obsahem policejního spisu a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Zjistil, že listina označená jako „Směnka“ obsahuje závazek k zaplacení částky 130 000 Kč dne 30. 6. 2022, ručně vepsané označení místa , adresa, , datum vystavení a podpis odpovídající žalovanému. Zjistil dále, že směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Českých Budějovicích byl následně zrušen pro neurčitost údaje o datu vystavení směnky a tento závěr byl potvrzen odvolacím soudem. Na základě výpovědi jednatele žalobkyně , jméno FO, soud zjistil, že žalovaný byl dlouholetým zaměstnancem společnosti, opakovaně žádal o finanční pomoc a dřívější půjčky vždy vrátil. Podle této výpovědi požádal v únoru 2022 o půjčku 130 000 Kč, která svou výší přesahovala dosavadní praxi, a proto byla připravena písemná listina. , jméno FO, uvedl, že žalovaný peníze převzal v hotovosti a současně podepsal předloženou listinu. Výpověď jednatele žalobkyně byla podle soudu podpořena výpovědí svědka , jméno FO, , který uvedl, že směnku připravoval v počítači, nacházel se ve vedlejší kanceláři a slyšel předání peněz i jejich přepočítávání žalovaným. Soud vzal za prokázané rovněž to, že v účetnictví žalobkyně byla zápůjčka ve výši 130 000 Kč zaznamenána a že byla zaúčtována jako výdej z pokladny. Externí účetní žalobkyně potvrdila, že se jednalo o jedinou takto evidovanou zápůjčku žalovanému a že účetní zápis provedla na základě předložené listiny. Žalovaný oproti tomu tvrdil, že v den údajného předání peněz vykonával práci řidiče a že vzhledem ke svému harmonogramu se nemohl do kanceláře žalobkyně dostavit. Předložil záznam o provozu vozidla a výpis z bankovního účtu. Soud však dovodil, že záznam o řízení vozidla neprokazuje, kde se žalovaný po skončení pracovní jízdy nacházel, a nevyvrací možnost jeho návštěvy kanceláře žalobkyně. Rovněž skutečnost, že se na jeho bankovním účtu neobjevila částka 130 000 Kč, podle soudu nic nevypovídá o tom, zda převzal hotovost. Klíčovým důkazem se stal znalecký posudek z oboru písmoznalectví vypracovaný , tituly před jménem, , jméno FO, . Znalkyně dospěla ke kategorickému závěru, že podpis na listině označené jako „Směnka“ je pravým podpisem žalovaného a že rovněž ručně psané údaje na listině pocházejí od něj. Soud zdůraznil, že znalkyně své závěry při výslechu podrobně vysvětlila, vypořádala všechny výhrady žalovaného a objasnila, proč považuje předložené srovnávací materiály za dostatečné a spolehlivé. Významné bylo i odborné vyjádření Policie ČR, které rovněž uzavřelo, že podpis na listině je vlastnoručním podpisem žalovaného. Soud proto nepřisvědčil obraně žalovaného založené na tvrzení o padělání podpisu a uzavřel, že žalovaný v této části nevypovídal pravdivě. Za podstatné považoval, že žalovaný nejenže listinu podepsal, ale vlastnoručně na ni doplnil i další údaje. Z toho soud dovodil, že listina byla vytvořena při předání peněz a sloužila jako potvrzení převzetí zápůjčky. Soud zdůraznil, že žalovaný nenabídl žádné rozumné vysvětlení, proč by takovou listinu podepisoval, pokud by mu finanční prostředky skutečně předány nebyly. Okresní soud dále odmítl námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté. Vysvětlil, že v předchozím směnečném řízení nebylo rozhodováno o existenci pohledávky ze zápůjčky, nýbrž pouze o nároku ze směnky, která nebyla uznána pro formální nedostatky. Listina proto sice nemohla obstát jako směnka, mohla však sloužit jako důkaz o uzavření a realizaci zápůjčky. Při hodnocení důkazů soud přihlédl rovněž k tomu, že mezi účastníky nebylo sporné poskytování dřívějších půjček a že žalovaný sám připouštěl, že mu byly opakovaně poskytovány finanční prostředky. Za prokázané považoval i to, že poskytování zápůjček zaměstnancům představovalo u žalobkyně běžnou praxi. Soud se zabýval i argumentací žalovaného ohledně nesrovnalostí v účetních dokladech. Dospěl k závěru, že vysvětlení žalobkyně, podle něhož byl originál listiny po určitou dobu používán pro účely předžalobních výzev, směnečného řízení a následně policejního prověřování, je věrohodné. Podle soudu navíc případné nedostatky účetní evidence samy o sobě nemohou vyvrátit existenci zápůjčky, pokud její poskytnutí vyplývá z jiných důkazů. Soud rovněž neuvěřil tvrzení žalovaného, že by pravidelné vyzvedávání dcery ze školy znemožňovalo jeho přítomnost v kanceláři žalobkyně v příslušný den, neboť jeho výpověď v této části označil za vnitřně rozpornou. Na základě všech provedených důkazů uzavřel, že dne 7. 2. 2022 došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o zápůjčce podle § 2390 občanského zákoníku a že žalobkyně žalovanému skutečně předala částku 130 000 Kč v hotovosti. Připomněl, že smlouva o zápůjčce je smlouvou reálnou, k jejímuž vzniku dochází předáním peněz, přičemž zákon nevyžaduje písemnou formu. Zjistil, že žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit do 30. 6. 2022, avšak tuto povinnost nesplnil. Proto je v prodlení od 1. 7. 2022 a žalobkyni vzniklo právo na vrácení jistiny i na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Z těchto důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, odvoláním napadá rozsudek v plném rozsahu, jako odvolací důvody uplatňuje důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř. a navrhuje jeho zrušení a vrácení soudu prvního stupně. Vytýkal soudu zejména závěr, že mezi účastníky dne 7. 2. 2022 vznikla smlouva o zápůjčce. Setrval na stanovisku, že žádnou smlouvu o zápůjčce se žalobkyní neuzavřel, žádné finanční prostředky ve výši 130 000 Kč nepřevzal a žalobkyni proto nic nedluží. Zdůrazňoval, že zápůjčka je reálným kontraktem, který vzniká až skutečným odevzdáním předmětu zápůjčky vydlužiteli, přičemž žalobkyně byla povinna unést důkazní břemeno nejen ohledně existence dohody, ale především ohledně faktického předání peněz. V této souvislosti odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se povahy smlouvy o zápůjčce a rozložení důkazního břemene ve sporech o vrácení půjčených peněz. Podle žalovaného však žalobkyně žádným přesvědčivým důkazem neprokázala, že mu byla tvrzená hotovost skutečně předána. Namítal, že jediným přímým důkazem je výpověď jednatele žalobkyně, jejíž věrohodnost je podle něj zásadně oslabena zjištěnými nesrovnalostmi v účetnictví společnosti. Soudu vytýkal, že na místo řádně prokázaného skutkového stavu vystavěl závěr o existenci zápůjčky pouze na nepřímých důkazech a úvahách. Zdůrazňoval, že neexistuje žádný objektivní doklad o fyzickém pohybu hotovosti ani věrohodná účetní evidence svědčící o jejím předání. Poukazoval rovněž na to, že tvrzená půjčka ve výši 130 000 Kč neodpovídá dosavadní praxi žalobkyně, která podle provedených důkazů zaměstnancům poskytovala jen výrazně nižší částky. Za nevěrohodné označil také tvrzení o jednorázové splatnosti celé částky, neboť předchozí půjčky měly být spláceny prostřednictvím srážek z doplatků mzdy a cestovních náhrad. Odvolatel zdůraznil, že ani termín splatnosti nebyl podle jeho názoru řádně prokázán. Za nesprávný označil rovněž závěr soudu o významu listiny označené jako směnka. Namítal, že směnka představuje abstraktní cenný papír, který sám o sobě neprokazuje právní důvod plnění ani existenci zápůjčky. Současně poukazoval na skutečnost, že tato listina byla již v předchozím směnečném řízení shledána vadnou a nezpůsobilou založit směnečný nárok. Nesouhlasil ani s hodnocením znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Tvrdil, že písmoznalectví není zcela exaktní vědou a znalec proto nemůže s absolutní jistotou vyslovovat kategorické závěry o pravosti podpisu. Podle žalovaného soud význam znaleckého posudku nepřiměřeně nadhodnotil a nevypořádal dostatečně jeho výhrady směřující proti kvalitě srovnávacích materiálů ani proti použité metodice. Za významnou považoval rovněž skutečnost, že znalec podle jeho názoru nesprávně interpretoval datum uvedené na listině, což má zpochybňovat přesvědčivost celého znaleckého závěru. Dovozoval, že ani případné prokázání pravosti podpisu samo o sobě neprokazuje předání peněz ani existenci právního důvodu jejich poskytnutí. Stěžejní část odvolací argumentace zaměřil proti účetním dokladům žalobkyně. Namítal, že výdajový pokladní doklad vztahující se k údajné zápůjčce byl vyhotoven na formuláři vyrobeném až v listopadu 2022, přestože půjčka měla být poskytnuta již v únoru téhož roku. Podle žalovaného tato skutečnost objektivně vylučuje, že by byl doklad vystaven v deklarované době, a nasvědčuje jeho dodatečnému vytvoření pro potřeby probíhajícího sporu. Poukazoval na rozdílné série formulářů u předcházejících a následujících pokladních dokladů a dovozoval z toho účelovou záměnu účetního dokladu. Odmítal vysvětlení žalobkyně, podle něhož byl originál listiny dočasně vyňat z účetnictví kvůli soudnímu a následně policejnímu řízení, a tvrdil, že takový postup je v rozporu s pravidly vedení účetnictví i s výpovědí účetní žalobkyně. Dále argumentoval běžným způsobem distribuce tiskopisů, z něhož podle něj vyplývá, že formulář vyrobený v listopadu 2022 nemohl být použit pro zachycení účetního případu z února 2022. Uzavíral, že účetnictví žalobkyně nelze pokládat za věrohodný důkaz, nýbrž naopak za důkaz svědčící o účelové manipulaci, která zpochybňuje důvěryhodnost jednatele žalobkyně i dalších osob vypovídajících v její prospěch. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomínal, že skutečnost prokazovaná pouze nepřímými důkazy může být považována za prokázanou jen tehdy, jestliže řetězec těchto důkazů vylučuje rozumné pochybnosti. Podle žalovaného však v projednávané věci provedené důkazy nejvýše připouštějí možnost pravdivosti tvrzení žalobkyně, nikoli jistotu o jejich správnosti. Namítal proto, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně existence zápůjčky, faktického předání peněz ani právního titulu nároku, a vytýkal soudu prvního stupně, že své skutkové a právní závěry založil na nepodložených konstrukcích, které neodpovídají výsledkům provedeného dokazování.3. K odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, s argumentací obsaženou v odvolání nesouhlasí, napadený rozsudek považuje za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení.4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalovaného bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.6. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení před soudem prvního stupně, skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně, hodnocení důkazů okresním soudem je logické a přesvědčivé, věc byla také správně posouzena i po právní stránce.7. Hodnocení důkazů v občanském soudním řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení, tedy soud hodnotí důkazy jak jednotlivě, tak zejména ve vzájemných souvislostech, hodnotí je vždy podle své úvahy s ohledem na povahu každého konkrétního případu, je na soudu a jeho úvaze, jakou důležitost či věrohodnost shledá u konkrétního důkazu, když nejsou stanovena žádná apriorní pravidla pro hodnocení důkazů, ale hodnocení vždy musí být srozumitelné, logické a přesvědčivé.8. Okresní soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu s výše uvedeným, hodnotil důkazy logicky, ve vzájemných souvislostech a jeho hodnocení je logické i přesvědčivé a odvolací soud se s ním může plně ztotožnit.9. Účastník řízení či jeho právní zástupce nemůže uspět s námitkami, které mají charakter odlišného názoru účastníka na odborné otázky, zejména na závěry soudního znalce. Odvolatel tedy nemůže být úspěšný v argumentaci, kdy vyjadřuje odlišné názory ve vztahu ke zjištění pravosti podpisu, který byl zkoumán znaleckým posudkem, či ohledně toho, co daný obor může či nemůže prokázat. Polemizovat s odbornými závěry soudního znalce lze pouze námitkami směřujícími proti úplnosti a přesvědčivosti odůvodnění znaleckých závěrů, případně předložením oponentního znaleckého posudku či odborného vyjádření.10. Účastník řízení také nemůže být úspěšný s argumentací směřující proti konkrétní podobě hodnocení důkazů soudem založené na argumentaci, že provedené důkazy lze hodnotit odlišně, než jak činil okresní soud, nebo že sám má jiný názor na to, jak měly být hodnoceny. Vždy lze hodnotit důkazy více možnými způsoby.11. Právě takového charakteru je převážná část uplatněných námitek žalovaného v jeho odvolání.12. Není důvodná námitka žalovaného, že okresní soud údajně rezignoval na základní požadavek prokázání reálného plnění při zápůjčce, uskutečnění reálného plnění bylo prokázáno přímými důkazy, a to výpovědí jednatele žalobkyně a jeho syna. Další jeho námitka, že zcela absentují přímé důkazy, je tedy zjevně nesprávná.13. Pokud jde o argumentaci žalovaného poukazující na údajné nesrovnalosti při zaúčtování pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, pak odvolací soud plně souhlasí se soudem prvního stupně, že se nejedná o zásadní otázku pro hodnocení důkazů, a žalobkyně tyto okolnosti věrohodně vysvětlila. Pro toto řízení jako řízení soukromoprávní je zcela bez významu, zda žalobkyně při zaúčtování předmětné pohledávky postupovala v souladu či v rozporu s veřejnoprávní úpravou vedení účetnictví.14. Odvolací soud proto shledal napadený rozsudek věcně správným a podle § 219 o. s. ř. jej potvrdil.15. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 214 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a to podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení, které svědčí straně žalující. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 167,50 Kč, tato se skládá z náhrady za jeden úkon – vyjádření k odvolání, dále paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč a 21% DPH.