Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 63 337,46 Kč, úroku ve výši 9 % ročně z částky 248 679,87 Kč za dobu od 24. 9. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 252 249,46 Kč za dobu od 24. 9. 2025 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 205 474,42 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 20 148,70 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 800 Kč splatných vždy do 25. dne každého měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozhodnutí až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok II.).2. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně proti výroku I., podala žalobkyně odvolání, ve kterém nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že původní věřitel nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu ust. § 86 zák. č. 256/2006 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Podle žalobkyně je tento skutkový závěr v přímém rozporu s doplněním žaloby a předloženými podklady a nemá ani oporu v provedeném dokazování. Namítala, že původní věřitel vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalované z potvrzení o příjmu vydaného zaměstnavatelem žalované bezprostředně před uzavřením smlouvy dne 28. 8. 2023. Z tohoto potvrzení plynul čistý příjem žalované ve výši 24 976 Kč z pracovního poměru na dobu neurčitou u zavedené společnosti, kdy žalovaná v žádosti o úvěr uváděla příjem ve výši 26 000 Kč měsíčně a jednu vyživovací osobu. Věřitel pro výpočet použil nižší ověřenou hodnotu příjmů a normativní náklady odpovídající domácnosti se dvěma vyživovanými osobami, jak plyne z potvrzení zaměstnavatele. Na základě ověřených dat pak provedl výpočet disponibilního příjmu (MMS) a standardizovaných ukazatelů. MMS pak stanovil na částku 4 799,50 Kč, a to tak, že od čistého příjmu ve výši 24 976 Kč odečetl normativní náklady domácnosti pro tři osoby ve výši 18 676,50 Kč a stávající splátkové zatížení 1 500 Kč tak, že MMS vykazovalo přebytek a bylo o 26,5 % vyšší než sjednaná splátka nového úvěru. Proto úvěr v disponibilním rámci žalované byl zcela pokryt. Z kontroly provedené v registrech BRKI a NRKI dále vyplynulo, že žalovaná neměla ke dni uzavření smlouvy žádné negativní záznamy, tedy žádné nesplacené závazky, soudní příkazy ani exekuční tituly. Komplexní pohled na finanční situaci žalované byl při sjednání úvěru jednoznačně příznivý. Okresní soud se ani s jedním z výše popsaných prvků posouzení nezabýval a věc posoudil tak, že v důsledku nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ jsou smluvní ujednání o úrocích a poplatcích neplatná dle § 87 ZoSÚ, a proto žalobu co do částky 63 337,46 Kč zamítl. Toto právní posouzení není správné, neboť stojí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Namítala, že podmínky pro aplikaci ust. § 87 ZoSÚ nebyly splněny, neboť smlouva o úvěru je platná a pohledávka odvolatele ve výši 63 337,46 Kč je pohledávkou z platné smlouvy. Pro případ, že by se odvolací soud neztotožnil s primárním odvolacím důvodem, žalobkyně dále argumentovala tak, že při aplikaci ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ věřitel ztrácí právo na smluvené úroky a poplatky. Spotřebitel je však i nadále povinen vrátit poskytnuté finanční prostředky (jistinu). Na peněžité závazky se vztahuje ustanovení § 1968 o. z. a dle § 1970 téhož zákona má věřitel právo na zákonný úrok z prodlení bez ohledu na smluvní ujednání a nutnost prokazovat vznik škody, jehož výše je stanovená nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná se ocitla v prodlení s plněním peněžitého závazku ke dni zesplatnění pohledávky, tj. ke dni 22. 5. 2025. Od tohoto okamžiku tak odvolateli vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané jistiny, a to i pokud by soud dospěl k závěru, že smluvní ujednání jsou neplatná ve smyslu ust. § 87 ZoSÚ.3. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Nesouhlasila s názorem odvolatelky, že posouzení její úvěruschopnosti původním věřitelem bylo provedeno řádně. Samotná existence potvrzení o příjmu, interních výpočtech banky nebo nahlédnutí do registru automaticky neprokazuje, že bylo provedeno dostatečné a odpovědné posouzení úvěruschopnosti ve smyslu ZoSÚ. Věřitel měl posoudit nejen výši jejího příjmu, ale také její celkovou finanční situaci, dosavadní úvěrovou historii, rodinné poměry, pravidelné výdaje a reálnou schopnost dlouhodobě splácet nový závazek. Poukázala na to, že v minulosti prošla insolvenčním řízením, které bylo ukončeno v roce 2022 splněním oddlužení. I tato skutečnost měla být při sjednání dalšího dlouhodobého úvěrového závazku zohledněna. Současně žalovaná pečovala o rodinu. Její finanční situace v době uzavření smlouvy nebyla jednoznačně příznivá. Přestože byla zaměstnána a měla pravidelný příjem, nesla běžné životní náklady na domácnost a další finanční závazky a následný vývoj ukázal, že poskytnutý úvěr představoval pro ni významnou finanční zátěž. Zdůraznila, že se po vydání rozsudku nesnažila vyhnout svým povinnostem a naopak byla přesvědčena, že soudní spor byl ukončen a rozsudek již nabyl právní moci. Z tohoto důvodu komunikovala s právním zástupcem žalobkyně a opakovaně jej žádala o sdělení platebních údajů a informací potřebných k plnění uložené povinnosti, v dobré víře započala se splácením přiznané pohledávky a uhradila uložené splátky. V současné době si není jista, jak má postupovat, zda má vyčkávat na rozhodnutí odvolacího soudu nebo i nadále pokračovat v hrazení splátek ve výši 1 800 Kč dle rozsudku okresního soudu s tím, že má za to, že její jednání dokládá snahu situaci řešit, odpovědně komunikovat a své povinnosti plnit. Ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedla, že žije sama s dcerou, neboť manžel odešel ze společné domácnosti. Tato skutečnost negativně ovlivnila její psychický stav a dopustila se nezodpovědného a naivního jednání. Po úspěšném dokončení oddlužení se snažila začít znovu pracovat, řádně fungovat, plnit své závazky a nesnaží se vyhýbat svým povinnostem. Dále uvedla, že ač se žalobcem jednala o smíru, až při jednání okresního soudu se dozvěděla, že ve splátkách uhradila více, než kolik žalobkyně v původním návrhu přiznávala. Uvedla, že předchůdkyně žalobkyně hrubě selhala, pokud žalované úvěr v srpnu 2023 poskytla, a to přesto, že došlo k propojení účtů a měla údaje o její platební historii z doby, kdy se žalovaná z důvodu finanční tísně a z hazardní historie nacházela v zoufalé situace a potýkala se s problémem patologického hráčství, který jí přinesl konec manželství, obří dluhy a spoustu zdravotních problémů. Její příjmy před poskytnutím úvěru činily 19 900 Kč až 28 879 Kč měsíčně, výdaje na nájemném od 11 210 Kč do 12 520 Kč měsíčně. K tomu záloha energie činila 1 400 Kč a na telekomunikační služby žalovaná vynakládala částku 1 500 Kč. Po dobu dvou let žalovaná nežije ve společné domácnosti s manželem, nevlastní ani v posuzovaném období nevlastnila žádný nemovitý majetek či movitý majetek vyšší hodnoty, nevlastnila žádné cenné papíry ani neměla úspory. Své běžné životní potřeby hradí ze svého příjmu a splácí také své závazky. Proto žádá o možnost nadále splnit svůj závazek vůči žalobkyni ve splátkách po 1 800 Kč měsíčně.4. Pokud jde o rozsah, v jakém žalobkyně napadla odvoláním rozsudek okresního soudu, tato v písemném odvolání výslovně uvedla, že odvolání směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku, jehož se změny domáhala tak, aby bylo žalobě vyhověno i v rozsahu, v jakém byla žaloba okresním soudem tímto výrokem zamítnuta. Na dotaz odvolacího soudu pak u jednání upřesnila, že nijak nenapadá výrok II. rozsudku okresního soudu včetně určení hmotněprávní lhůty splatnosti tam přisouzené částky v soudem určených splátkách ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek okresního soudu toliko ve výroku II., tedy tak, jak byl rozsudek odvoláním žalobkyně napaden a přezkumu odvolacímu soudu otevřen. Přitom postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že se v řízení zahájeném dne 26. 11. 2025 domáhala žalobkyně po žalované zaplacení částky 268 811,88 Kč s úrokem ve výši 9 % ročně z částky 248 679,87 Kč za dobu od 24. 9. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 252 249,46 Kč za dobu od 24. 9. 2025 do zaplacení. Skutkově tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, obchodní společností , právnická osoba, , a žalovanou byla dne 29. 8. 2023 uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – , Anonymizováno, , na základě které původní věřitel poskytl žalované úvěr v celkové výši 280 000 Kč, jenž žalovaná čerpala v plné výši převodem peněžních prostředků na její bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 9 % ročně, poplatky a pojištěním v pravidelných 108 anuitních měsíčních splátkách po 4 209,01 Kč, splatných vždy k 18. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje dnem 18. 9. 2023. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, dostala se do prodlení s úhradami úvěru, v důsledku čehož původní věřitel dopisem ze dne 24. 5. 2025 zesplatnil nesplacenou část jistiny úvěru ke dni 22. 5. 2025 a vyzval žalovanou k jeho úhradě. Po zesplatnění úvěru žalovaná na dluh ničeho nezaplatila. Pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 25. 9. 2025. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 248 679,87 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 719,85 Kč, z úroku z prodlení ve výši 8 842,57 Kč a z dlužných poplatků ve výši 3 569,59 Kč.6. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, resp. ponechala rozhodnutí na úvaze soudu. Namítala, že je samoživitelka, pečuje o nezletilou 11letou dceru, která navštěvuje základní školu, pracuje na pozici specialisty kontaktů se zákazníkem u obchodní společnosti , Anonymizováno, a dosahuje měsíčního čistého výdělku ve výši 32 000 Kč měsíčně. Jiné příjmy nemá. Pobírá toliko výživné na dceru ve výši 5 500 Kč měsíčně. S manželem žijí odděleně, avšak nejsou rozvedeni. Má další dluhy u bankovních i nebankovních společností, které hradí celkem částkou 9 850 Kč měsíčně, a dále splácí telefonnímu operátorovi dluh částkou 1 600 Kč měsíčně. Uvedla, že úvěr u banky , právnická osoba, , čerpala, aby splatila předchozí půjčky a požádala o možnost úhrady dluhu ve splátkách ve výši 1 800 Kč s tím, že vyšší splátku není schopna hradit.7. Ač žalovaná okresnímu soudu předložila 23. 3. 2026 návrh soudního smíru účastníků, tento byl opatřen toliko ověřeným podpisem žalované, za žalobkyni smír podepsán nebyl. Nebyl-li okresnímu soudu předložen perfektní návrh smíru podepsaný oběma procesním stranami, nebyl smír před soudem uzavřen, a nebylo možno rozhodovat ve smyslu ust. § 99 odst. 2 o. s. ř.8. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která je neplatná pro rozpor s ustanovením § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s ustanovením § 580 a 588 o. z. Žalobkyně ke splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované v řízení tvrdila, že původní věřitel prověřoval schopnost žalované splácet úvěr vyhledáním žalované v databázi dlužníků, bankovním a nebankovním registru klientských informací, v databázi insolvenčního rejstříku, prověřením platnosti občanského průkazu žalované v databázi neplatných dokladů MVČR, získal informace přímo od žalované, když žalovaná v žádosti o úvěr deklarovala čistý měsíční příjem ve výši 26 000 Kč a pracovní poměr jako operátor u zaměstnavatele, obchodní společnosti , Anonymizováno, . Další příjem domácnosti měl činit částku 34 000 Kč. Okresní soud uvedl, že žalobkyně tato skutková tvrzení nedoložila žádnými důkazy, když nepředložila pracovní smlouvu nebo zprávu zaměstnavatele, z níž by bylo zřejmé, o jaký typ pracovního poměru se jedná, doložila pouze potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu. Nedoložila žádné důkazy dokládající ostatní příjmy domácnosti žalované, výpisy z databáze dlužníků, např. SOLUS, BRKI, NRKI, ani listiny dokládající výdaje žalované. Podle okresního soudu tak předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, když vycházela pouze z údajů o výdajích poskytnutých samotnou žalovanou a jevících se jako velmi nevěrohodné (náklady ve výši 1 000 Kč měsíčně) a nezohlednila ani závazek žalované – její jiné splátkové zatížení ve výši 1 500 Kč. Protože přes poučení podle ust. § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobkyně žádná skutková tvrzení a důkazy k prokázání svých tvrzení o schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr nedoplnila, okresní soud uzavřel, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke splnění povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet úvěr, což má za následek neplatnost úvěrové smlouvy, ke které je soud povinen přihlížet i bez návrhu. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i vedlejší ujednání smlouvy. Okresní soud proto zamítl žalobu ve vztahu k požadavku na zaplacení smluvních úroků a dlužných poplatků.9. Současně okresní soud uvedl, že plnil-li právní předchůdce žalobkyně žalované z neplatné smlouvy částku 280 000 Kč a žalovaná tyto peněžní prostředky převzala a disponovala s nimi a současně na dluh postupně uhradila částku 74 525,58 Kč, vznikl žalobkyni nárok na vrácení dosud nesplacené jistiny z neplatné smlouvy o úvěru podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. Okresní soud proto zavázal žalovanou uhradit žalobkyni, jíž byla pohledávka platně postoupena, částku 205 474,42 Kč představující dosud nesplacenou jistinu úvěru. Ve zbytku nároku včetně nárokovaného příslušenství okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dále okresní soud zavázal žalovanou vrátit žalobkyni jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ tak, že splatnost jistiny určil v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 800 Kč splatných vždy do 25. dne každého měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozhodnutí až do úplného zaplacení. O nákladech řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal procesně úspěšnější žalobkyni, úspěšné z 69,44 %, po odečtení procesního úspěchu žalované z 30,56 %, právo na náhradu nákladů řízení z 38,88 %, což z celkové jejich výše v částce 51 822,90 Kč, představuje přisouzených 20 148,70 Kč.10. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně žalobu v části otevřené přezkumu odvolacího soudu, o níž bylo rozhodnuto výrokem I. rozsudku okresního soudu, zpět co do částky 5 400 Kč, a to s odůvodněním, že žalovaná uvedenou částku uhradila ve třech splátkách po 1 800 Kč zaplacených ve dnech 14. 6. 2026, 10. 7. 2026 a 10. 8. 2026. Žalovaná s částečným zpětvzetím žaloby souhlasila. Odvolací soud proto co do částky 5 400 Kč rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu dle ust. § 96 odst. 1 a 2 a § 222a odst. 1 o. s. ř. zastavil.11. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování potvrzením o výši příjmů a informace o klientovi, předložených žalobkyní k posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany její právní předchůdkyně a konstatuje, že okresní soud z jednotlivých provedených důkazů učinil správná a úplná skutková zjištění, na která odvolací soud pro zestručnění odkazuje, a to s výjimkou potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů žalované, z něhož plyne, že žalovaná je zaměstnána u tohoto zaměstnavatele od 1. 1. 2019, a to na dobu neurčitou.12. Dle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.13. Dle § 78 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.14. Dle § 78 odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.15. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.16. Dle § 87 odst. 1 věta první ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.17. Z hlediska právního pak odvolací soud plně souhlasí se závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ.18. V tomto kontextu je možno odkázat na jedno z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024), v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, především na rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se dle Nejvyššího soudu vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž je dovozeno, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje dle Nejvyššího soudu interpretaci zaujaté SDEU v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus. V tomto rozsudku SDEU vyložil čl. 8 směrnice CCD a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, dále zmínil, že právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Současně pak Nejvyšší soud uvedl, že za dostatečné ověření úvěruschopnosti žalovaného nepovažuje, pokud banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti apod.), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu. Banka tak totiž vycházela pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.19. Ke shodným závěrům, jako jsou ty zmíněné výše v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, pak Nejvyšší soud dospěl i ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Odvolací soud pak považuje za nutné dále doplnit, že SDEU ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus kromě již výše zmíněného uvedl, že směrnice CCD neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Posouzení úvěruschopnosti lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.20. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud uzavírá, že poskytovateli úvěru samozřejmě nic nebrání použít při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka určité statistické modely, avšak nelze jimi nahrazovat zjištění konkrétních příjmů a výdajů daného dlužníka (či členů jeho domácnosti). Ty jsou totiž (již z logiky věci) u každého dlužníka jiné a nelze tak jakkoliv vycházet ze statistických modelů nahrazujících určení konkrétních příjmů a výdajů dlužníka. Pokud by se měl prosadit opačný závěr, nic nebránilo zákonodárci, aby stanovil, že se při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vychází ze statistických modelů či by stanovil určitou výši výdajů (či příjmů), ze kterých by bylo možno (či nutno) při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vycházet. To však zcela zjevně nebylo úmyslem zákonodárce, který ponechal zkoumání úvěruschopnosti zcela na úvaze věřitele, který by měl být nejlépe způsobilý (jakožto odborník a podnikatel) posoudit, zda je dlužník, jemuž poskytuje své vlastní finanční prostředky, schopen tyto peníze reálně vrátit. Což by mělo být i v nejvyšším zájmu samotného věřitele. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech a výdajích žadatele (či osob s ním žijících ve společné domácnosti) lze pak jen stěží učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet.21. Žalobkyně v průběhu prvostupňového řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalované její předchůdkyně zkoumala způsobem, který vylíčila v doplnění žaloby ze dne 25. 3. 2026 a shrnula také v odvolací argumentaci. Při tomto procesu právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovanou, které uvedla v žádosti o úvěr z 29. 8. 2023 a dále z informačních zdrojů, jimiž jsou veřejně či neveřejně přístupné databáze, jenž umožňují posoudit finanční situaci žalované. Žalovaná uváděla příjem ze zaměstnání ve výši 26 000 Kč a dále příjem celé domácnosti ve výši 60 000 Kč. Příjem žalované měl být potvrzen potvrzením zaměstnavatele ze dne 28. 8. 2023, ze kterého plyne, že její průměrný měsíční čistý příjem za poslední tři měsíce činí částku 24 976 Kč. Potvrzení o výši příjmu rovněž obsahuje informaci, že žalovaná má dvě vyživované osoby. Dále žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně provedla lustraci žalované v evidenci BRKI a NRKI, kontrolu insolvenčních rejstříků, kontrolu bankovních a nebankovních registrů klientských informací a kontrolu databáze MVČR z hlediska platnosti průkazu totožnosti. Příjem žalované měl být rovněž doložen informacemi z běžného účtu žalované za období tří měsíců předcházejících měsíci, ve kterém žalovaná podala žádost o poskytnutí úvěru. Její příjmy pak byly posouzeny na základě matematického modelu výpočtu úvěruschopnosti. Ke svým tvrzením žalobkyně předložila toliko potvrzení o výši příjmu, jak shora uvedeno, a dále informaci o klientovi obsahující informace o jménu a příjmení žalované, číslu jejího občanského průkazu, adrese, dále obsahuje údaj o tom, že má odborné učňovské vzdělání, je vdaná, bydlí v pronajatém bytě, celkový příjem domácnosti činí 60 000 Kč, má jednu vyživovací povinnost, náklady na bydlení ve výši 6 000 Kč a jiné nezbytné náklady na klienta ve výši 1 000 Kč, je zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou a její čistý měsíční příjem činí 26 000 Kč. Žádné další doklady o tvrzeném způsobu prověřování úvěruschopnosti žalovaná okresnímu soudu nepředložila, tedy nepředložila doklady, které měla mít k dispozici její právní předchůdkyně, a to výpisy z bankovních a nebankovních registrů, výsledky kontroly insolvenční rejstříku a kontroly databáze MVČR či výpis z běžného účtu žalované za tři měsíce předcházející její žádosti o úvěr. Současně ani nebylo tvrzeno, že by předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti spotřebitelských půjček nějak pracovala s informací zjevnou z insolvenčního rejstříku, že v době krátce před uzavřením posuzované smlouvy skončilo insolvenční řízení žalované, která v minulosti nebyla schopna hradit své úvěrové závazky. Žalobkyně tedy neprokázala a neunesla své břemeno důkazní, že uvedeným tvrzeným způsobem její předchůdkyně prověřila úvěruschopnost žalované. Rovněž již ze žalobních tvrzení žalobkyně vyplývá, že její předchůdkyně nijak neověřila údaj o příjmech celé domácnosti žalované, jenž měl činit částku 60 000 Kč, údaj o počtu vyživovaných povinností, když jím uváděná jedna vyživovací povinnosti je v rozporu s údajem jejího zaměstnavatele o dvou vyživovaných osobách, a v žádném případě nebyly prověřovány tvrzené výdaje žalované na bydlení v částce 6 000 Kč a další uváděné výdaje ve výši 1 000 Kč, přičemž tuto částku považuje odvolací soud za natolik nepřiměřeně nízkou, že při vynaložení odborné péče muselo být předchůdkyni žalobkyně zjevné, že z této částky výdajů na živobytí na měsíc není reálné jakkoliv vycházet. Ač z hlediska posouzení úvěruschopnosti žalované není možno apriori vyloučit používání matematických vzorů, postrádá tento způsob prověřování úvěruschopnosti jakékoliv opodstatnění za situace, kdy nejsou prověřeny informace o klientovi, které do matematického výpočtu vstupují.22. Odvolací soud proto plně sdílí právní závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ.23. Jak shora uvedeno, v případě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit úvěrující toliko nesplacenou jistinu úvěru, kterou je nutno zjistit jako rozdíl mezi čerpanou částkou úvěru a částkou spotřebitelem již podle neplatné smlouvy zaplacenou.24. Takto okresní soud postupoval, když od žalobkyní doložené výše úvěru vyplaceného žalované v částce 280 000 Kč odečetl částku žalovanou uhrazenou ve výši 74 525,58 Kč a dospěl k dlužné částce jistiny úvěru ve výši 205 474,42 Kč, k níž žalovanou zavázal k úhradě ve prospěch žalobkyně v odvoláním nenapadaném výroku II., který nabyl odděleně právní moci.25. Pokud pak jde o splatnost dlužné jistiny neplatně sjednaného spotřebitelského úvěru, poukazuje odvolací soud na speciální právní úpravu obsaženou v ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jenž má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. a podle kterého platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Současně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména pak na rozsudek ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, z něhož plyne, že na splatnost dlužné jistiny úvěru není možno aplikovat ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. o splatnosti na výzvu věřitele, nýbrž je nutno splatnost dlužné jistiny určit, nedojde-li k dohodě mezi účastníky, rozhodnutím soudu.26. V projednávané věci k dohodě o splatnosti dluhu mezi účastníky nedošlo. Okresní soud se proto zabýval možností a schopností žalované hradit dlužnou vypočtenou jistinu neplatně sjednaného úvěru a splatnost přisouzené dlužné jistiny v částce 205 474,42 Kč určil v pravidelných měsíčních splátkách po 1 800 Kč počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek okresního soudu nabude právní moci. Vzhledem ke skutečnosti, že rozsudek okresního soudu byl účastníkům doručen dne 24. 4. 2026 a výrok II. rozsudku okresního soudu nenapadl odvoláním žádný z účastníků, nabyl v této části rozsudek okresního soudu co do věci samé odděleně právní moci ke dni 12. 5. 2026. Žalovaná tak byla rozhodnutím okresního soudu zavázána uhradit první splátku dlužné jistiny úvěru k datu 25. 6. 2026. Protože rozhodnutí soudu nenapadla odvoláním žádná strana, byla otázka splatnosti přisouzené jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ pravomocně určena rozhodnutím prvostupňového soudu, aniž by byl odvolací soud oprávněn okamžik nástupu splatnosti přisouzené částky jakkoliv přezkoumávat či snad nově určit.27. Současně bylo samotnou žalobkyní tvrzeno, že žalovaná splnila okresním soudem stanovené splátky jistiny neplatně sjednaného úvěru za měsíce červen, červenec a srpen 2026 po 1 800 Kč, když o částku 5 400 Kč vzala žalobu zpět. Žalovaná se proto doposud s úhradou dlužné jistiny splatné v soudem určených splátkách nedostala do prodlení a žalobkyni ani žádný úrok z prodlení nenáleží.28. Z neplatně sjednané smlouvy o úvěru pak žalobkyni další nároky na smluvní úroky či nárok na úhradu jistiny úvěru převyšující vyčíslenou částku bezdůvodného obohacení nenáleží.29. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud v části okresním soudem zamítnutého nároku ve výroku I. rozsudku okresního soudu v rozsahu, ve kterém žalobkyně na žalobě setrvala, rozsudek okresního soudu ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, stejně jako správné bylo potvrzeno také rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení, neboť okresní soud správně určil jak poměr procesního úspěchu i neúspěchu stran, tak také výši náhrady nákladů řízení vzniklé procesně úspěšnější žalobkyni.30. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení plně procesně úspěšné žalované byla na náhradě nákladů tohoto řízení přiznána částka 450 Kč představující paušální náhradu nákladů advokátně nezastoupeného účastníka vzniklých v souvislosti s vyjádřením žalované k odvolání žalobkyně (vyhl. č. 254/2015 Sb. a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025).31. Nutno pak zdůraznit, že v části, ve které byla žaloba částečně vzata zpět o částku 5 400 Kč, se nejedná o procesní úspěch žalobkyně v odvolacím řízení, neboť žalovaná zjevně plnila splátky určené pravomocným výrokem II. rozsudku okresního soudu, nejednalo se tedy o úhrady na částky, vůči nimž byla žaloba jako nedůvodná výrokem I. rozsudku okresního soudu zamítnuta.