21 Co 65/2026-229 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. , spisová značka, ze dne , datum, rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zdržet se dalších zásahů do pozemku žalovaného , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k.ú. , adresa, , obec , adresa, , na němž se nachází studna žalobce tím, že se žalované zakazuje vnikat na tento pozemek, jakýmikoli prostředky a pozemek p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k.ú. , adresa, , obec , adresa, užívat k čerpání vody (výrok I.), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna ze studny nacházející na pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k.ú. , adresa, , obec , adresa, a pozemku žalovaného p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k.ú. , adresa, , obec , adresa, vyklidit čerpací zařízení, elektrickou přípojku a rozvodné trubky (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok III.).2. Žalobce se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne , datum, , domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo žalované uloženo zdržet se užívání studny na pozemku ve vlastnictví žalobce, neboť žalovaná nemá soukromoprávní titul k užívání této studny ve formě souhlasu žalobce, ani jiný právní titul. Dále se domáhal toho, aby byla žalovaná uznána povinnou vyklidit jeho pozemek, na kterém má instalováno zařízení k čerpání vody, což v minulosti hojně využívala (čerpací zařízení se sestává z čerpadla, rozhodných trubek a přípojky elektrické energie), když i tímto zasahuje do jeho práv. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že je šikanózním výkonem práva žalobce. Tvrdila, že stavba předmětné studny byla postavena na pozemku, ke kterému měl v době stavby investor, JZD „Družba“ , adresa, , právo družstevního užívání a že toto právo vzniklo v roce 1956, kdy se rodiče žalobce stali členy Jednotného zemědělského družstva , adresa, , právního předchůdce , právnická osoba, a sdružili své pozemky do JZD , adresa, . Dovozovala, že právnímu předchůdci tím vzniklo právo stavby, a důsledky této skutečnosti přešly i na ní. Studnu označila za samostatnou nemovitou věc s tím, že nadzemní zařízení a podzemní vedení k odebírání vody ze studny je jejím příslušenstvím.3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechem svědka tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 3 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému tamtéž v odst. 23.4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § 24 zákona č. 49/1959 Sb., zákon č. 122/1975 Sb., zákon č. 90/1988 Sb., ust. § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do , datum, (dále jen „obč. zák.“), ust. § 55 odst. 1 písm. j) zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon (dále jen „vodní zákon“), ust. § 59a vodního zákona a na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do , datum, (dále jen „SAT“) a ve znění platném od , datum, (dále jen „AT“), ust. § 6 odst. 1 SAT a AT, ust. § 7 SAT a AT, ust. § 11 odst. 1 SAT a AT, ust. § 13 odst. 4 SAT a AT, ust. § 14 AT a vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů.5. Otázka pasivní věcné legitimace žalované byla odůvodněna v odst. 24 odůvodnění napadeného rozsudku a právní posouzení tamtéž v odst. 26 až 32, kde soud prvního stupně zejména konstatoval, že právní předchůdce žalované (, Anonymizováno, „, Anonymizováno, “ , adresa, ) měl k pozemku právo družstevního užívání, které zahrnovalo i oprávnění stavět. V souladu s tím mu bylo rozhodnutím ze dne , datum, povoleno vybudování studny, zatímco výstavba ze strany předků žalobce prokázána nebyla. Vlastnická práva ke stavbě následně přešla na žalovanou vkladem části podniku, takže je právním nástupcem stavebníka. Konstatoval, že žalobce přitom nikdy neuplatnil vypořádání podle ust. § 22 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. Zdůraznil, že judikatura Nejvyššího soudu ČR konstantně dovozuje, že pokud stavba nebyla neoprávněná již při svém vzniku, nemůže se jí stát následně. Uzavřel, že žalovaná je vlastníkem studny i jejího příslušenství, když současně není sporné, že studna je vodním dílem ve smyslu vodního zákona. Protože jde o vodní dílo, vybudované před , datum, na pozemku žalobce, dopadá na věc ust. § 59a vodního zákona, které zakládá k datu , datum, zákonné věcné břemeno, které váže vlastníka pozemku a ukládá mu povinnost strpět existenci a užívání vodního díla za jednorázovou náhradu. Uzavřel, že žalovaná je oprávněna na pozemek vstupovat za účelem provozu a údržby studny a užívat i její příslušenství a žalobce se proto nemůže úspěšně domáhat zákazu vstupu ani odstranění čerpacího zařízení, elektrické přípojky či potrubí.6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, ve kterém namítal, že řízení je zatíženo vadami, skutková zjištění prvostupňového soudu jsou nesprávná a rozhodnutí spočívá na chybném právním posouzení. Vyslovil nesouhlas s jeho závěry, podle nichž žalovaná získala povolení k odběru podzemní vody ze studny, u níž nebylo možné určit vlastníka. Konstatoval, že takový závěr neobstojí, neboť povolení odběru nelze vydat ke studni s nejasným vlastnictvím. Pokud soud prvního stupně dovodil, že označení „studna u porodny prasat“ vyjadřuje pouze lokalizaci, nikoliv funkční vazbu na objekt, označil takový závěr za neodůvodněný a nepřezkoumatelný, když z něj není zřejmé, z jakých důkazů prvostupňový soud vycházel. K rozhodnutím z let 1961, 1976 a 2004 namítal, že rozhodnutí z roku 1961 se týká jiné infrastruktury, což plyne i z jejího popisu, rozhodnutí z roku 1976 na něj pouze navazuje, a tudíž se rovněž netýká předmětné studny. Stran rozhodnutí z roku 2004 konstatoval, že sice studnu zmiňuje, avšak jen deklaratorně, bez uvedení podkladů a mimo výrok rozhodnutí, a nelze z něj dovozovat právní titul žalované. Za nesprávné označil i hodnocení evidenční karty majetku s tím, že označení „STUDNA PRO. PRAS. DO“ je neurčité a neumožňuje identifikaci konkrétní studny a navíc z těchto dokladů vyplývají rozpory v datech vyřazení majetku, takže nemohlo dojít k jeho převodu na žalovanou. Dovozoval, že žalovaná neprokázala vlastnictví studny. Uvedl, že další rozpor spočívá v tom, že znalecké posudky nezahrnují převod porodny prasat, ač žalovaná tvrdí technologickou souvislost. Akcentoval, že nebyla-li porodna převedena, nemůže být dána ani funkční vazba studny, která se tak mohla stát součástí pozemku žalobce. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno a aby byla žalované uložena povinnost nahradit mu náklady řízení.7. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že je v souladu s provedeným dokazováním, občanským zákoníkem, vodním zákonem a ustálenou judikaturou. Předně konstatovala, že prvostupňový soud správně posoudil studnu jako samostatnou nemovitou věc – stavbu, opřen o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, když bylo prokázáno, že jde o stavební dílo z betonových skruží, tedy o samostatnou věc, nikoli součást pozemku. Poukazovala na to, že žalobní tvrzení o opaku proto neodpovídá skutkovým zjištěním ani judikatuře. Zdůrazňovala, že studna byla vybudována jejím právním předchůdcem na základě tehdejšího práva užívání pozemku, a nešlo tedy o neoprávněnou stavbu. Odkazovala na ust. § 3054 a § 3055 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od , datum, (dále jen „o.z.“), podle nichž stavby vzniklé před , datum, na cizím pozemku zůstávají samostatnými věcmi, pokud vlastník stavby a pozemku není totožný. Protože prvostupňový soud zjistil, že studna patřila jí, resp. jejímu právnímu předchůdci, zatímco pozemek žalobci, ke splynutí nedošlo a studna proto zůstala samostatnou nemovitostí v jejím vlastnictví. Připomínala, že podle ust. § 59a vodního zákona vzniklo k , datum, ze zákona věcné břemeno, které ukládá vlastníkovi pozemku povinnost strpět vodní dílo zřízené před , datum, a jeho užívání a že judikatura Nejvyššího soudu ČR dovozuje, že toto břemeno legalizuje existenci vodního díla na cizím pozemku a brání žalobám na jeho odstranění či zákaz užívání. Za správný proto označila závěr soudu prvního stupně, který uzavřel, že se žalobce nemůže domáhat jejího zákazu vstupu ani odstranění čerpacího zařízení a dalších součástí studny. Konstatovala, že případný nárok žalobce by mohl směřovat pouze k jednorázové náhradě, nikoli k negatorní ochraně. Ve svém vyjádření zdůrazňovala, že žalobce neprokázal, že by studnu vybudovali jeho předci, zatímco vodoprávní rozhodnutí, historické podklady i majetková evidence svědčí v její prospěch,