Ve shora označené věci soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zaplacení částky 1 221 090 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).2. Žalobci se žalobou podanou dne 1. 7. 2022 domáhali po žalované zaplacení částky 1 221 090 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 14. 6. 2022 do zaplacení. Tvrdili, že žalovaná a jejich syn , jméno FO, uzavřeli dne 21. 1. 2010 se společností , Anonymizováno, ., smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 2 000 000 Kč, určeném na koupi pozemku v katastrálním území , adresa, , přičemž tento úvěr byl zajištěn zástavním právem k bytu ve vlastnictví žalobců. Podle tvrzení žalobců žalovaná přestala řádně hradit svou část splátek, v důsledku čehož žalobci jako zástavní dlužníci uhradili za žalovanou nejprve částku 24 457,85 Kč, dále další pravidelné splátky a nakonec dne 2. 1. 2020 mimořádnou splátku ve výši 1 180 744 Kč, čímž došlo k úplnému splacení hypotečního úvěru. Žalobci tvrdili, že tímto za žalovanou plnili to, co měla po právu plnit sama, a vznikl jim proto vůči ní nárok na vydání plnění.3. Žalovaná nárok neuznala. Namítala zejména, že tvrzený nárok je účelový, že žalobci se obdobného nároku domáhali již dříve v jiném řízení, a především zpochybnila, že by prostředky použité k úhradě hypotečního úvěru skutečně pocházely od žalobců. Tvrdila, že skutečným zdrojem peněz byl spíše syn žalobců nebo jiné osoby s ním propojené, přičemž žalobci pouze formálně použili své účty jako prostředníka. Zpochybnila rovněž tvrzenou zápůjčku od , jméno FO, , z níž měla být financována mimořádná splátka úvěru.4. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování listinami, výpisy z bankovních účtů, sděleními bank, kupní smlouvou týkající se nemovitostí ve , adresa, , svědeckou výpovědí syna žalobců , jméno FO, , svědeckou výpovědí , jméno FO, a dalšími důkazy. Z provedeného dokazování zjistil, že hypoteční úvěr skutečně uzavřeli žalovaná a syn žalobců a že úvěr byl zajištěn zástavním právem k bytu žalobců. Dále zjistil, že pravidelné splátky i mimořádná splátka hypotečního úvěru byly formálně hrazeny z účtů žalobkyně, avšak na tyto účty byly pravidelně převáděny prostředky z dalších účtů, mimo jiné i z účtu vedeného na syna žalobců.5. Soud prvního stupně považoval za významné, že běžné příjmy žalobkyně se pohybovaly okolo 30 000 Kč měsíčně, a že z výpisů z účtu, na nějž byly tyto příjmy poukazovány, nevyplývá, že by žalobkyně disponovala prostředky odpovídajícími rozsahu hrazených splátek a mimořádné splátky úvěru. Za podstatné dále považoval četné převody mezi účty žalobkyně a syna žalobců, jakož i skutečnost, že syn žalobců aktivně komunikoval s hypoteční bankou ohledně mimořádné splátky úvěru. Soud prvního stupně dále neuvěřil tvrzení žalobců, že prostředky na mimořádnou splátku hypotečního úvěru pocházely ze zápůjčky od svědka , jméno FO, . Dospěl k závěru, že svědek nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit výši půjčené částky, časové okolnosti předání hotovosti ani zdroj prostředků, které měl žalobcům půjčit.6. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobci neprokázali, že splátky hypotečního úvěru, včetně mimořádné splátky, byly hrazeny z jejich vlastních prostředků. Vyšel z toho, že samotná skutečnost, že platby formálně odcházely z účtu žalobkyně, nepostačuje k závěru, že šlo o peněžní prostředky žalobců. Dospěl proto k závěru, že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení, že za žalovanou plnili to, co měla po právu plnit sama.7. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil zejména podle § 2991 občanského zákoníku, s odkazem rovněž na § 555 občanského zákoníku a § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalobci za žalovanou něco plnili ze svých vlastních prostředků, a že tudíž není dán základ jejich nároku. Žalobu proto v plném rozsahu zamítl.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch, a přiznal jí náhradu nákladů řízení ve výši 205 216 Kč k rukám jejího právního zástupce.9. Žalobci napadli rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu. Odvolání odůvodnili tím, že rozhodnutí považují za věcně nesprávné, nedostatečně odůvodněné a vnitřně rozporné, přičemž odkázali na odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř.10. Za stěžejní námitku označili údajný rozpor v odůvodnění rozsudku, když soud v jedné části uvedl, že ze smlouvy o zápůjčce zjistil poskytnutí částky 1 180 000 Kč žalobcům, avšak později uzavřel, že tvrzení o zápůjčce od svědka , jméno FO, prokázáno nebylo. Z toho dovozují, že rozsudek je vnitřně rozporný, a tudíž nepřezkoumatelný.11. Dále namítají, že soud posuzoval finanční situaci výlučně z pohledu žalobkyně, ačkoli žalobci byli dva a žili ve společné domácnosti. Podle žalobců soud vůbec nezohlednil majetkové poměry žalobce, a jeho závěr o nemožnosti financovat splátky hypotečního úvěru je proto neúplný a nesprávný.12. Žalobci také brojí proti úvaze soudu, že mimořádná splátka hypotečního úvěru byla „nelogická“. Tvrdí, že bylo naopak zcela pochopitelné, že chtěli co nejrychleji odstranit zástavu váznoucí na jejich bytě, když ani žalovaná, ani jejich syn úvěr řádně nespláceli. Označení jejich postupu za nepoctivý či nemravný proto považují za chybný a nepodložený.13. Významnou část odvolání věnovali hodnocení výpovědi svědka , jméno FO, . Tvrdí, že soud tuto výpověď nesprávně znehodnotil, přestože svědek potvrdil uzavření smlouvy o zápůjčce, předání peněz i jejich následné vrácení. Zdůrazňují, že šlo o starší osobu vyslýchanou s časovým odstupem téměř pěti let, takže nepřesnosti v detailech podle nich nemohou samy o sobě vést k závěru, že zápůjčka nebyla prokázána.14. Dále nesouhlasí se závěrem soudu, že účet žalobkyně sloužil pouze k zastření skutečného plátce a že splátky byly fakticky hrazeny z prostředků jiných osob. Tvrdí, že z provedených důkazů takový závěr nevyplývá a že soud nedostatečně vysvětlil, o které konkrétní důkazy jej opírá. Podle žalobců bylo naopak prokázáno, že běžné splátky mohli hradit ze svých prostředků a mimořádnou splátku uhradili ze zápůjčky od svědka , jméno FO, .15. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobců navrhla, aby odvolací soud odvolání jako nedůvodné zamítl a napadený rozsudek potvrdil. Uvedla, že žalobci v odvolání neopodstatněně namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci, a zdůraznila, že s těmito námitkami nesouhlasí.16. Podle žalované nynější řízení navazuje na předchozí spor mezi týmiž účastníky, v němž žalobci rovněž uplatňovali vůči žalované nárok odvozený od plateb hypotečního úvěru a v němž nebyli úspěšní. Tvrdí, že také v nynější věci se žalobci pouze snaží vytvořit zdání existence pohledávky, která jim ve skutečnosti nikdy nevznikla, a že celé řízení je vedeno fakticky na popud jejich syna , jméno FO, .17. Žalovaná dále uvedla, že oproti předchozímu řízení žalobci pouze nově doplnili tvrzení o údajné zápůjčce od svědka , jméno FO, , kterou však považuje za účelově vytvořenou verzi. Podle jejího názoru soud prvního stupně správně hodnotil výpověď tohoto svědka a správně dovodil, že tvrzená zápůjčka nebyla prokázána.18. Ve svém vyjádření žalovaná rovněž zdůraznila, že žalobci své verze skutkového stavu nijak přesvědčivě nevysvětlili, odmítali se dostavovat k jednáním a neposkytli soudu odpovídající vysvětlení ke svým tvrzením. Současně poukázala na okolnosti spojené se synem žalobců, jeho rolí při financování a následném prodeji dotčené nemovitosti a na další osoby, které se podle jejího názoru na těchto majetkových operacích podílely.19. Žalovaná uzavřela, že soud prvního stupně správně hodnotil provedené důkazy i všechny podstatné okolnosti případu a dospěl ke správnému závěru, že žalobci žádné splátky hypotečního úvěru ze svých vlastních prostředků neuhradili a jejich žaloba je nedůvodná. Podle žalované byly platby realizované přes žalobce pouze zástěrkou jednání jejich syna a žalobci mu v tomto jednání vědomě napomáhali. Navrhla proto, aby odvolací soud odvolání žalobců v plném rozsahu zamítl.20. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o.s.ř.), a že žalobci uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [§ 205 odst. 2 o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v § 212, věta prvá o.s.ř. a § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.21. Odvolací soud především uvádí, že některé formulace použité soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku nejsou zcela přesné. Platí to zejména pro pasáže, v nichž soud prvního stupně operuje výrazy typu „jeví se“, „nasvědčuje“, „působí nevěrohodně“ nebo „zakládá důvodnou pochybnost“. Takové formulace nejsou samy o sobě ideální, neboť místy vyjadřují spíše průběh hodnotící úvahy než uzavřený skutkový závěr. Tato formulační nepřesnost však sama o sobě nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, jestliže je z jeho celkového obsahu zřejmé, jaké skutkové a právní závěry soud prvního stupně ve skutečnosti přijal a z jakých důkazů při tom vycházel.22. Podle § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti; podle § 157 odst. 2 o. s. ř. musí v odůvodnění uvést, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Těmto požadavkům napadený rozsudek v projednávané věci v podstatném rozsahu dostojí, třebaže některé jeho dílčí formulace mohly být přesnější.23. Ze spisu a z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí především na těchto skutkových závěrech: splátky hypotečního úvěru byly sice formálně hrazeny z účtu žalobkyně, prostředky na tento účet byly však pravidelně převáděny z jiného účtu žalobkyně, na nějž byly předtím zasílány částky nejprve z účtu syna žalobců a následně z dalšího účtu žalobkyně, žalobci neprokázali, že mimořádná splátka hypotečního úvěru byla uhrazena z tvrzené zápůjčky od svědka , jméno FO, , a nebylo proto prokázáno, že by žalobci za žalovanou plnili dluh ze svých vlastních prostředků.24. Právě posledně uvedený závěr je pro věc rozhodující. Předmětem řízení bylo, zda žalobcům vznikl vůči žalované nárok z toho, že za ni plnili její dluh. Nebylo povinností soudu prvního stupně s jistotou určit, od koho konkrétně všechny finanční prostředky pocházely, nýbrž posoudit, zda žalobci unesli důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že šlo o jejich vlastní prostředky. V tomto směru soud prvního stupně nepochybil, jestliže uzavřel, že se žalobcům tento skutkový základ jejich nároku prokázat nepodařilo.25. Za této situace odvolací soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů; shledal pouze, že některé jeho dílčí formulace nejsou přesné, což však nemá vliv na věcnou správnost výroku.26. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že tvrzená zápůjčka od svědka , jméno FO, nebyla prokázána v rozsahu potřebném pro závěr, že právě z ní byla uhrazena mimořádná splátka hypotečního úvěru. Přestože byla předložena smlouva o zápůjčce, tato sama o sobě neprokazuje vznik závazku ze zápůjčky. Podle § 2390 o. z. vzniká smlouva o zápůjčce teprve tehdy, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu; jde tedy o smlouvu reálnou. K jejímu vzniku proto nepostačuje pouhá písemná forma smlouvy, nýbrž musí být prokázáno i skutečné předání peněz. Jestliže svědek , jméno FO, nebyl schopen přesvědčivě uvést, jakou konkrétní částku měl žalobcům poskytnout, kdy a za jakých okolností k předání mělo dojít ani z jakých zdrojů měl tvrzenou hotovost k dispozici, lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci neprokázali vznik tvrzené smlouvy o zápůjčce, resp. neprokázali, že jim byly peněžní prostředky ve tvrzené výši skutečně předány.27. Nedůvodná je i odvolací námitka žalobců, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku sám sobě odporuje, jestliže na jednom místě popsal obsah předložené smlouvy o zápůjčce a na jiném místě uzavřel, že zápůjčka nebyla prokázána. Mezi těmito závěry není rozpor. Jedna věc je zjištění, jaký obsah má předložená listina, druhá věc je posouzení, zda bylo prokázáno, že na základě této listiny skutečně došlo k reálnému předání peněžních prostředků. Právě to soud prvního stupně neshledal prokázaným.28. Stejně tak nelze vytknout soudu prvního stupně pochybení, pokud při hodnocení finančních toků mezi jednotlivými účty vyšel z toho, že žalobci neprokázali vlastní zdroj prostředků použitých na úhradu splátek. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně disponovala pravidelnými příjmy přibližně ve výši 30 000 Kč měsíčně, současně však na její účty přicházely i další platby, jejichž původ a právní důvod žalobci řádně neobjasnili. Nešlo tedy pouze o mimořádnou splátku hypotečního úvěru, u níž žalobci neprokázali tvrzený zdroj v podobě zápůjčky od svědka , jméno FO, , nýbrž i o část pravidelných splátek úvěru, které byly sice hrazeny z účtu žalobkyně, avšak žalobci neprokázali, že i prostředky použité k těmto úhradám byly jejich vlastním majetkem. Za této situace nelze bez dalšího uzavřít, že již samotná skutečnost, že platba odešla z účtu vedeného na jméno žalobkyně, znamená, že šlo o plnění z majetku žalobců. I pokud tak žalobci z účtu žalobkyně uhradili část pravidelných splátek ve výši 24 457,85 Kč, neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení, že šlo o plnění z jejich vlastních prostředků. Tento závěr má v provedeném dokazování oporu.29. Odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že samotná okolnost, že splátky hypotečního úvěru byly hrazeny z účtu vedeného na jméno žalobkyně, ještě sama o sobě neprokazuje, že šlo o peněžní prostředky náležející žalobkyni nebo žalobcům. Bankovní účet je pouze platebním nástrojem; z hlediska posouzení uplatněného nároku je rozhodující skutečný majetkový původ prostředků, nikoli jen to, z jakého účtu byly odeslány. Jsou-li na účet držitele převáděny prostředky od jiné osoby nebo z jiných neobjasněných zdrojů, nelze bez dalšího uzavřít, že se tím stávají jeho vlastním majetkem v tom smyslu, že jejich následné použití k úhradě cizího dluhu zakládá jeho majetkovou újmu.30. Žalobci by mohli být považováni za osoby, které za žalovanou plnily ze svého, jen tehdy, pokud by bylo prokázáno, že prostředky použité na úhradu splátek a mimořádné splátky byly buď jejich vlastním majetkem, anebo že jim byly skutečně poskytnuty na základě platně vzniklé zápůjčky, takže jejich použitím k úhradě dluhu žalované převzali odpovídající majetkovou zátěž vůči zapůjčiteli. To se v projednávané věci prokázat nepodařilo. Nebylo proto postaveno najisto, že by se na úkor žalobců majetkově obohatila právě žalovaná ve smyslu § 2991 občanského zákoníku.31. Pro posouzení důvodnosti žaloby bylo rozhodující, zda žalobci unesli důkazní břemeno k tvrzení, že plnili ze svého. Tento skutkový základ prokázán nebyl. Již z tohoto důvodu obstojí závěr soudu prvního stupně, že uplatněný nárok není důvodný.32. Nedůvodná je i odvolací námitka, že soud prvního stupně pochybil, pokud se při hodnocení původu finančních prostředků zabýval převážně poměry žalobkyně a nikoli též poměry žalobce. Ze spisu se podává, že žalobci byli v řízení před soudem prvního stupně poučeni o potřebě doplnit tvrzení a důkazy k prokázání svého nároku, tedy i k prokázání toho, že plnění za žalovanou poskytli ze svých vlastních prostředků. Přesto svou skutkovou verzi i důkazní návrhy soustředili jen na osobu žalobkyně, její účty a její příjmy; ve vztahu k osobě žalobce konkrétní skutková tvrzení a jim odpovídající důkazy neuplatnili. Za této situace nelze soudu prvního stupně vytýkat, že vycházel z tvrzení a důkazů, které byly v řízení skutečně předloženy, a že samostatně nezjišťoval majetkové poměry žalobce nad rámec procesní aktivity samotných žalobců. Samotná skutečnost, že žalobci jsou manželé, nemohla bez dalšího nahradit jejich břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně původu prostředků použitých na úhradu dluhu žalované.33. Odvolací soud přitom považuje za potřebné korigovat některé hodnotící formulace soudu prvního stupně. Pro potvrzení napadeného rozsudku není nezbytné přebírat závěry o tom, že účet žalobkyně sloužil „k zastření skutečného plátce“, že postup žalobců byl „v rozporu s dobrými mravy“ nebo že svědčil o „nepoctivém záměru“. Tyto závěry jsou formulovány silněji, než bylo pro rozhodnutí věci nutné. Pro výrok napadeného rozsudku postačuje skutkový a právní závěr, že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení, že za žalovanou plnili dluh ze svých vlastních prostředků.34. Pokud žalobci v odvolání brojí proti úvaze soudu prvního stupně, že mimořádná splátka hypotečního úvěru byla z jejich pohledu „nelogická“, odvolací soud uvádí, že tato dílčí úvaha sama o sobě nebyla pro rozhodnutí věci určující. I kdyby bylo možno připustit, že z pohledu zástavních dlužníků mohlo být ekonomicky či osobně pochopitelné usilovat o co nejrychlejší zánik zástavního práva, nemění to nic na tom, že žalobci neprokázali, že mimořádná splátka byla uhrazena z jejich vlastních prostředků.35. Odvolací soud uzavírá, že ačkoli odůvodnění napadeného rozsudku není ve všech částech formulačně bezvadné, jeho podstata je zřejmá: žalobci neprokázali, že by za žalovanou plnili to, co měla po právu plnit sama, ze svých vlastních prostředků. Nebyl-li tento skutkový základ nároku prokázán, nelze žalobě vyhovět, a to bez ohledu na to, zda soud prvního stupně některé hodnotící úvahy vyjádřil nad rámec potřebný pro rozhodnutí.36. Právní posouzení věci soudem prvního stupně je proto ve výsledku správné. Jestliže nebylo prokázáno, že žalobci byli skutečnými poskytovateli plnění za žalovanou, není dán základ nároku vyvozovaného z § 2991 občanského zákoníku.37. Protože je napadený rozsudek ve výroku věcně správný, odvolací soud jej podle § 219 občanského soudního řádu potvrdil.38. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 149 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch. Náklady žalované sestávají z odměny zástupce za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednání) po 13 220 Kč, tj. celkem 26 440 Kč, z 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč, tj. 900 Kč, a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. 5 741,40 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení činí 33 081,40 Kč.