Žalobou podanou 1. 5. 2024 se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení 88 799,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z 88 799,44 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení a s úrokem 50 % ročně z 88 799,44 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení. Požadavek na zaplacení úroků následně podáním z 16. 8. 2024 redukoval na 30 % ročně z 88 799,44 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení. V odůvodnění žaloby se podávalo, že jde o pohledávku ze „Smlouvy o zápůjčce“, peněz v hodnotě 75 000 Kč, kterou žalobce uzavřel s žalovaným prostřednictvím webového rozhraní provozovaného společností P2P Investmens s.r.o.2. Shora označeným rozsudkem z 11. 3. 2025 okresní soud žalobě vyhověl pouze částečně, když žalovanému uložil zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku 28 972,40 Kč (výrok II). V požadavku na zaplacení 53 825,44 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 88 799,44 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení a s úrokem 30 % ročně z částky 88 799,44 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok III). Zároveň, s poukazem na částečné zpětvzetí žaloby, rozhodl o zastavení řízení „co do smluvního úroku ve výši 20 % ročně z částky 88 799,44 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení“ (výrok I). Doplňujícím rozsudkem z 10. 2. 2026 pak žalobu zamítl i v požadavku na zaplacení částky 6 001,60 Kč. Své rozhodnutí opřel okresní soud o zjištění, že žalobce jako zapůjčitel uzavřel 25. 7. 2023 s žalovaným jako vydlužitelem prostřednictvím webového rozhraní (www.julu.cz) provozovaného společností P2P Investmens s.r.o. „Smlouvu o zápůjčce“. Žalobce poskytl prostřednictvím společnosti , právnická osoba, souladu se smlouvou žalovanému peněžní prostředky v částce 75 000 Kč, z nichž 6 003,60 Kč připadlo na odměnu společnosti , právnická osoba, Žalovaný se naproti tomu zavázal peníze vrátit a spolu s úroky (ve výši 50 % ročně) žalobci uhradit celkem , částka, ve splátkách po 5 003 Kč měsíčně splatných vždy do 24. dne každého měsíce počínaje splátkou splatnou 24. 8. 2023. Pro případ prodlení vydlužitele byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně. Schopnost žalovaného dostát závazkům ze smlouvy zápůjčce prověřovala před uzavřením smlouvy spol. , právnická osoba, tak, že měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného za období měsíců únor až květen 2023, prohlášení žalovaného, že má dvě vyživovací povinnosti, a informaci z centrální evidence exekucí o tom, že proti žalovanému není exekuce vedena. Výpisy z účtu přitom dokládaly v jednotlivých měsících příjmy ve výši 74 999,07 Kč, 370 567,36 Kč a 69 500,03 Kč a výdaje ve výši 72 028,16 Kč, 370 367,47 Kč a 72 582,20 Kč (zůstatky na účtu v konci jednotlivých měsíců činily - 306,45 Kč, + 2 664,46 Kč, + 2 864,35 Kč a - 217,82 Kč). Dále bylo soudem objasněno, že po uhrazení prvních „6“ splátek ve výši po 5 003 Kč se žalovaný dostal se splácením do prodlení, pro které žalobce v souladu se smlouvu požadoval zaplacení celého dluhu. Po tomto „zesplatnění“ žalovaný uhradil již pouze 2 splátky po 5 003 Kč. V právním hodnocení skutkových zjištění okresní soud uzavírá, že zkoumaná smlouva je smlouvou o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“). Protože pak byla uzavírána prostřednictvím společnosti , právnická osoba, , v rámci jejího podnikání, představuje ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ZSÚ“), spotřebitelský úvěr, s jehož poskytnutím se dle § 86 odst. 1 ZSÚ pojí povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle okresního soudu musely výpisy z účtu žalovaného, na základě kterých spol. , právnická osoba, jako zprostředkovatel posuzovala úvěruschopnost, vzbudit pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, neboť jeho příjmy a výdaje byly téměř stejné, vykazované příjmy mohly být tvořeny půjčkami nebo dary od jeho přátel či rodinných příslušníků. Ačkoli výdaje dle prohlášení žalovaného před uzavřením smlouvy zahrnovaly i splácení jeho závazků, tyto závazky nebyly objasňovány. Zkoumány nebyly ani náklady na bydlení žalovaného. Jestliže pak měsíční zůstatky na účtu žalovaného v období před poskytnutím úvěru nedosahovaly ani částky 3 000 Kč, nelze nahlížet sjednané splátky ve výši 5 003 Kč jako nepatrný výdaj, který byl žalovaný bez problémů schopen pokrýt. Okresní soud uzavírá, že povinnost posoudit úvěruschopnost (§ 86 odst. 1 ZSÚ) nebyla ze strany žalobce splněna, a proto je dle věty první § 87 odst. 1 ZSÚ smlouva o zápůjčce neplatná. Žalobce tak má pouze právo na vrácení peněz poskytnutých žalovanému, „a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Bezdůvodné obohacení žalovaného v posuzovaném případě představuje částka 28 972,40 Kč, která je rozdílem mezi poskytnutými 68 996,40 Kč a již vrácenými 40 024 Kč. Žalobce nemá právo na úroky z prodlení, neboť teprve rozhodnutím soudu se dle § 87 odst. 1 ZSÚ nárok žalobce na vrácení peněz stává splatným. Okresní soud dodává, že předmětnou smlouvu o zápůjčce je třeba nahlížet jako neplatnou i pro rozpor s dobrými mravy, a to pro zcela nepřiměřený smluvní úrok. S poukazem na převažující neúspěch žalobce v řízení a skutečnost, že žalovaný v řízení žádné náklady nevynaložil, vyslovil okresní soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV rozsudku z 11. 3. 2025 a výrok II doplňujícího rozsudku z 10. 2. 2026).3. Proti zamítavým výrokům a závislým nákladovým výrokům se včas žalobce odvolal. V odvolání namítá, že okresní soud nesprávně podřadil předmětnou smlouvu o zápůjčce pod režim smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobce s poukazem na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 816/2024 z 26. 9. 2024 vydané v obdobné věci dovozuje, že zákon o spotřebitelském úvěru aplikovat nelze, neboť šlo o smlouvu mezi dvěma fyzickými osobami, přičemž žalobce jako zapůjčitel nejednal v rámci podnikatelské činnosti. Žalobce má za to, že odlišné právní hodnocení představuje porušením zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Dále žalobce nesouhlasí se závěrem, že by před uzavřením smlouvy nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Z žalovaným předložených výpisů z účtu za předchozí tři kalendářní měsíce vyplývalo, že příjem žalovaného činil průměrně 106 366 Kč měsíčně. Žalovaný tak podle žalobce dostatečně věrohodně osvědčoval schopnost plnit podmínky půjčky a měsíčně hradit na splátkách 5 003 Kč. Bylo z účtu mimo jiné zřejmé, že žalovaný formou trvalého příkazu spořil („spoření , adresa, “) a hradil pojistné a měl také zbytné výdaje na své záliby či humanitární příspěvky. Ve výpisech pak figuruje řada výběrů v hotovosti, které nelze vyhodnotit jako nutné výdaje na spotřebu. Výše vykazovaných příjmů a skutečnost, že proti žalovanému nebylo vedeno exekuční ani insolvenční řízení, tak dostatečně dokládaly, že žalovaný bude schopen na smlouvu řádně plnit. Nesprávný je dle žalobce i závěr o rozporu smlouvy s dobrými mravy, neboť okresní soud nereflektuje, že vyšší míra úročení není v případě zápůjček mezi nepodnikajícími osobami nijak výjimečná zejména s ohledem na skutečnost, že jde z pohledu věřitele o smlouvy rizikové. V petitu odvolání žalobce navrhoval, aby napadené zamítavé výroky byly změněny tak, že žalobci bude uloženo zaplatit 53 825,44 Kč, 6 001,60 Kč, úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z 88 799,44 Kč od 15. 3. 2024 a úrok 30 % denně z 88 799,44 Kč od 15. 3. 2024.4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud projednal odvolání žalobce a podle § 211 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i postup okresního soudu v předchozím řízení, přičemž dospěl k závěru, že nedošlo v řízení k takové vadě, která by byla důvodem pro zrušení rozsudku ve smyslu § 219a odst. 1 o. s. ř.6. Pokud jde o skutkové okolnosti vztahující se k napadeným meritorním výrokům, byly tyto objasněny okresním soudem zcela dostatečně, na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů. Nesprávným byl při přezkumu skutkových závěrů okresního soudu shledán pouze závěr o celkové výši plateb žalovaným žalobci na základě předmětné smlouvy o zápůjčce uhrazených. Vyplývá z žalobních tvrzení (obsažených v podání z 16. 8. 2024, č. l. 24-26 spisu), jež nebyla zpochybněna žalovaným, který má v tomto směru povinnost tvrzení a důkazů, že žalovaný zaplatil žalobci po 5 003 Kč dne 22. 8. 2023, dne 24. 9. 2023, dne 1. 11. 2023, dne 23. 11. 2023, dne 9. 1. 2024, dne 4. 3. 2024 a dne 14. 3. 2024, tj. celkem 35 021 Kč (7 x 5 003 Kč), nikoli okresním soudem uváděných „40 024 Kč“ (8 x 5 003 Kč).7. S naznačenou korekcí pak lze ve shodě s okresním soudem po skutkové stránce shrnout, že žalobce jako zapůjčitel uzavřel , datum, s žalovaným jako vydlužitelem prostřednictvím webového rozhraní (www.julu.cz) provozovaného společností P2P Investmens s.r.o. „Smlouvu o zápůjčce“, na základě které žalovanému přenechal převodem na bankovní účet žalovaného prostřednictvím bankovního účtu , právnická osoba, peníze v hodnotě 68 996,40 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal peníze vrátit a spolu s úroky (ve výši 50 % ročně) žalobci uhradit celkem 120 072 Kč ve splátkách po 5 003 Kč měsíčně splatných vždy do 24. dne každého měsíce počínaje splátkou splatnou 24. 8. 2023. Pro případ prodlení vydlužitele byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně. Před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalovaného dostát závazkům ze smlouvy společnost , právnická osoba, , které žalovaný sdělil, že je rozvedený, má dvě vyživovací povinnosti a zdrojem jeho příjmů je podnikání v oboru „zprostředkování obchodu a služeb FVE“. Žalovaný k prokázání poměrů předložil výpisy ze svého bankovního účtu za období od 1. 3. 2023 do 31. 5. 2023. V nich se podává, že k 1. 3. 2023 účet vykazoval debet - 306,45 Kč. V jednotlivých měsících dosáhl příjmů ve výši 74 999,07 Kč, 370 567,36 Kč a 69 500,03 Kč a zároveň vynaložil 72 028,16 Kč, 370 367,47 Kč a 72 582,20 Kč. Zůstatky na účtu tak v konci jednotlivých měsíců činily: 2 664,46 Kč, 2 864,35 Kč a - 217,82 Kč. Z údajů na účtech není zcela zřejmé, jaký je účel většiny zaznamenaných výdajů. Účet nezachycuje, zda a v jaké výši jsou žalovaným vynakládány výdaje na bydlení, v jakém rozsahu je plněna vyživovací povinnost. Zaznamenány jsou převody celkem 174 000 Kč (152 000 Kč v dubnu, 22 000 Kč v květnu 2023) na účet „č. , č. účtu, “ bez uvedení účelu. Ve výpisech za březen a duben 2023 je zachyceno splácení závazku vůči „Viva , právnická osoba, .“ (podnikateli inzerujícímu poskytování krátkodobých nebankovních půjček). Výpis z centrální evidence exekucí (pořízený 25. 7. 2023) pak dokládal, že proti žalovanému nebyla v době před uzavřením smlouvy vedena exekuce.8. V řízení bylo dále objasněno, že žalovaný na základě smlouvy o zápůjčce zaplatit žalobci (prostřednictvím účtu , právnická osoba, ) po 5 003 Kč dne 22. 8. 2023, dne 24. 9. 2023, dne 1. 11. 2023, dne 23. 11. 2023 a dne 9. 1. 2024. Vycházeje z toho, že se dle čl. 3 odst. 3.2 stal dluh žalovaného ze smlouvy splatným v důsledku více než třicetidenního prodlení se splátkou splatnou 24. 1. 2024, vyzval zástupce žalobce žalovaného dopisem z 29. 2. 2024 k zaplacení celkem 95 057 Kč. Následně žalovaný zaplatil po 5 003 Kč dne 4. 3. 2024 a 14. 3. 2024. Zaplaceno tak žalovaným bylo žalobci na základě předmětné smlouvy celkem 35 021 Kč.9. Shora uvedeným zjištěním zcela odpovídá právní závěr okresního soudu, že závazkový vztah mezi žalobcem a žalovaným založený smlouvou o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. uzavřenou elektronicky (§ 562 o. z.) dne 25. 7. 2023, podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ZSÚ“). Je tomu tak proto, že v procesu uzavírání smlouvy vystupovala jako prostředník zprostředkovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr zprostředkovává) v rámci svého podnikání společnost , právnická osoba, Platí totiž dle § 2 odst. 1 ZSÚ, že spotřebitelským úvěrem je nejen finanční služba spotřebiteli poskytovaná nýbrž i jen zprostředkovaná. V tomto směru se judikatura ustálila na závěru přijatém (s poukazem na důvodovou zprávu k § 2 ZSÚ) Nejvyšším soudem při posuzování povahy tzv. P2P („peer-to-peer“) půjček, tj. půjček peněz mezi fyzickými osobami prostřednictvím online platformy provozované podnikatelem, v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2919/2022 ze dne 28. 3. 2023, uveřejněném za účelem sjednocení judikatury dle § 24 zákona č. 6/2002 Sb. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2024, že „o spotřebitelský úvěr jde vždy, je-li věřitelem ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, poskytovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr poskytuje). Stejně tak jde o spotřebitelský úvěr, jestliže v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník zprostředkovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr zprostředkovává), i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatel ve výše uvedeném smyslu“.10. Jestliže soud právě tento judikatorní závěr respektuje, nepředstavuje porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí vtělené do ustanovení § 6 o. s. ř. a § 13 o. z., pokud se v odůvodnění rozhodnutí na tuto judikaturu odkáže (jak to činí okresní soud v odstavci 31 odůvodnění) a nevypořádává se explicitně s odlišnými právními závěry přijatými soudy nižších stupňů. Polemika s právními závěry přijatými v žalobcem označeném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího je nadbytečnou už jen proto, že tento soud ve svém rozhodnutí z 26. 9. 2024 dříve vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2919/2022 vystavěné na odlišné právní argumentaci vůbec nezmiňuje.11. Protože se, jak shora vysvětleno, vztahují na předmětnou smlouvu o zápůjčce ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je správným závěr okresního soudu, že předpokladem platnosti dané smlouvy je, že ze strany žalobce jako poskytovatele byla před uzavřením smlouvy řádně posouzena tzv. úvěruschopnost žalovaného.12. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.16. Řádné posouzení úvěruschopnosti podle § 86 ZSÚ mělo by vyústit v jednoznačnou odpověď na otázku, zda spotřebitel bude schopen dostát závazkům ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Takové posouzení zahrnuje zejména zjištění příjmů, skutečných výdajů, existujících závazků a dosavadní platební morálky spotřebitele. Poskytovateli úvěru by mělo umožnit vytvoření reálné bilance příjmů a výdajů ve vztahu ke konkrétní výši a podmínkám úvěru. Informace získávané při posuzování poskytovatelem měly by být spolehlivé (ověřené). Poskytovatel je povinen počínat si v tomto směru s odbornou péčí a obezřetně (k povinnostem poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti viz např např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023 či sp. zn. 33 Cdo 1056/2025 ze dne 28. 1.2026). Není vyloučeno, aby se v konkrétní věci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele opíralo i jen o výpisy z jeho bankovního účtu. Tak tomu bude spíše výjimečně a v situacích, kdy takový výpis poskytne zcela důvěryhodný obraz o poměrech spotřebitele a bez pochybností osvědčí jeho schopnost dostát závazkům z předpokládané smlouvy.17. Ve zkoumaném případě však samotné výpisy z účtu transparentní přehled o poměrech a schopnostech žalovaného nenabízely a nic na tom nemění okolnost, že proti žalovanému nebylo vedeno exekuční či insolvenční řízení. Bez věrohodného vysvětlení či doložení většinové části „výdajů“ zachycených ve výpisech totiž musí při odborném zkoumání budit pochybnosti o schopnostech žalovaného minimálně to, že i při relativně vysokých měsíčních příjmech vykazuje bankovní účet žalovaného vždy ke konci měsíce téměř nulový nebo dokonce záporný zůstatek. Takový zůstatek přitom bez dalšího objasnění indikuje neschopnost žalovaného dostát povinnosti v následujících 2 letech hradit 5 003 Kč měsíčně. Důvodem ve výpisech zaznamenaných převodů vysokých částek na jiné účty či relativně vysokých výběrů v hotovosti může být nejen žalobcem naznačované uspokojování „zbytných“ potřeb či tvorba úspor, nýbrž i úhrada jiných (neobjasněných) závazků, jež v souhrnu se závazkem přijímaným vůči žalobci přesahují možnosti žalovaného. Nevyplývá pak z výpisů a nebylo ani jinak objasňováno, jaké byly v rozhodné době náklady žalovaného na bydlení či v jakém rozsahu plnil deklarovanou vyživovací povinnost. Bez věrohodného a doloženého vysvětlení těchto nezbytných výdajů jakož i neidentifikovaných „výdajů“ zaznamenaných ve výpisech z účtu nemohl být při odborné péči a obezřetnosti přijat v době uzavření smlouvy poskytovatelem jiný závěr, než že jsou ve smyslu věty druhé § 86 odst. 1 ZSÚ dány „důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. Za takových okolností neměl být žalovanému „spotřebitelský úvěr“ poskytnut. Pokud se tak přesto stalo, je smlouva dle § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatnou a žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Smlouvou sjednané úroky ze zápůjčky jakož i úroky z prodlení (0,1 % denně) žalobci nenáleží, jak správně uzavřel okresní soud.18. Protože žalovanému bylo poskytnuto 68 996,40 Kč a celkem 35 021 Kč již vrátil, má žalobce proti žalovanému právo na zaplacení 33 975,40 Kč. Splatnost nároku na vrácení peněz poskytnutých dle smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné pro vadné posouzení úvěruschopnosti je upravena speciálně v ustanovení § 87 odst. 1, 2 ZSÚ a je dána buď dohodou účastníků neplatné smlouvy nebo rozhodnutím soudu, jež by v tomto směru mělo respektovat možnosti spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2026). V posuzované věci, v níž nelze dovozovat konsenzus stran na době, do které mají být peníze vráceny, ocitá se žalovaný v prodlení s vrácením peněz nejdříve od následujícího dne po uplynutí lhůty dané mu k zaplacení napadeným rozsudkem okresního soudu.19. Žalovanému bylo odvoláním nenapadeným výrokem II rozsudku okresního soudu uloženo zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku 28 972,40 Kč. Rozsudek byl žalobci doručen 18. 3. 2025 a žalovanému 31. 3. 2025 (po uplynutí desetidenní doby uložení písemnosti na poště). Po marném uplynutí patnácti denní lhůty k odvolání nabyl výrok II rozsudku právní moci dne 16. 4. 2025, což znamená, že se zaplacením 28 972,40 Kč se žalovaný ocitá v prodlení od 20. 4. 2025. Náleží proto žalobci dle § 1970 o. z. proti žalovanému teprve od tohoto data úrok z prodlení, a to dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 12 % ročně.20. Na základě uvedeného odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvoláním napadené zamítavé výroky změnil tak, aby se žalobci dostalo dalších 5 003 Kč, tj. celkem 33 975,40 Kč, jakož i úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z již dříve přiznané částky 28 972,40 Kč (výrok II tohoto rozsudku). Ve zbytku byly napadené zamítavé výroky jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrzeny (výrok I tohoto rozsudku).21. V souvislosti se změnou rozsudku okresního soudu bylo dle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnuto o nákladech předchozího řízení a zároveň dle § 224 odst. 1 o. s. ř. o nákladech odvolacího řízení. V obou případech se uplatní pravidlo uvedené v § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce měl v obou řízení převažující neúspěch a měl by žalovanému nahradit část nákladů řízení. Ten však výdaje v řízení neměl.