Žalobou doručenou soudu dne 7. 1. 2026 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 50.250 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že s žalovanou uzavřel dne 13. 9. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalované úvěr o celkové výši 30.000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 40 % p. m. z jistiny, jelikož však nehradila splátky řádně a včas, žalobce pohledávku zesplatnil a nyní se domáhá zaplacení zbývajících dlužných částek.2. Žalovaná se k žalobě na výzvu soudu nevyjádřila.3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřila, žalobce vyjádřil svůj souhlas v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.5. Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 13. 9. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobce poskytl žalované úvěr na částku 30.000 Kč prostřednictvím bezhotovostního převodu na účet žalované č. , č. účtu, (prokázáno smlouvou o úvěru, potvrzením o platbě a sdělením banky). Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit úvěr v době neurčité spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % p. m. Pro případ prodlení si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s jejíž úhradou se žalovaná dostane do prodlení (prokázáno smlouvou a všeobecnými obchodními podmínkami).6. Žalobce si před uzavřením smlouvy prověřil úvěruschopnost žalované, a to z výpisů z účtu žalované za období od 14. 4. 2024 do 13. 9. 2024. Dle výpisů z účtu žalovaná pravidelně disponovala příjmem okolo 26.000 – 28.000 Kč měsíčně od společnost , právnická osoba, Mezi výdaje žalované patřily výdaje na internet, stravu, dopravu atd. Z výpisu je dále zřejmé, že žalovaná hradila před poskytnutím úvěru splátky dřívějších závazků – např. od 12. 5. 2024 do 13. 8. 2024 zaplatila každý měsíc , právnická osoba, Kč na splátky půjčky. Krátce před poskytnutím úvěru žalovaná obdržela úvěry od jiných nebankovních subjektů – např. dne 3. 9. 2024 obdržela 8.000 Kč od , právnická osoba, ., ve stejný den obdržela dále částku 10.000 Kč od , právnická osoba, , dne 11. 9. 2024 obdržela 15.000 Kč od , právnická osoba, ., dne 12. 9. 2024 obdržela 20.000 Kč od , právnická osoba, a ve stejný den ještě obdržela 10.000 Kč od , právnická osoba, . Žalobce dále uvedl, že si žalovanou lustroval ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Tuto lustraci však soudu nedoložil.7. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, žalobce proto úvěr zesplatnil ke dni 16. 1. 2025, o čemž žalovanou informoval dopisem ze dne 13. 1. 2025 (prokázáno zesplatněním úvěru). Dne 19. 10. 2025 žalobce zaslal žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek, žalovaná však svůj dluh dosud neuhradila (prokázáno předžalobní výzvou a podacím lístkem). Žalobce se žalobou domáhá zaplacení nesplacené jistiny ve výši 30.000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 12.000 Kč a dále smluvní pokuty za prodlení s úhradou dluhu ve výši 8.250 Kč za období od 17. 1. 2025 do 19. 10. 2025.8. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovaným jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.).14. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.15. Ačkoliv žalobce uvedl, že se řádně zabýval úvěruschopností žalované, soud dospěl k opačnému závěru. Z výpisů z účtu za období od dubna 2024 do září 2024 vyplynulo, že žalovaná měla ve sledovaném období pravidelný příjem od zaměstnavatele ve výši průměrně 26.000 – 28.000 Kč, dále je však také zřejmé, že žalovaná hradila v období od dubna do srpna 2024 splátky dřívějšího úvěru o výši , právnická osoba, Kč, načež v září 2024 splátky přestala hradit. Ve stejný měsíc si zažádala o úvěry od subjektů odlišných od žalobce a načerpala celkem úvěry ve výši 63.000 Kč. Z tvrzení žalobce přitom není zjevné, jak si žalobce vyhodnotil tuto zásadní skutečnost před poskytnutím úvěru žalované a jak si vyhodnotil otázku, zda bude žalovaná schopna splácet všechny úvěry zároveň. Posouzení konkrétních příjmů a výdajů spotřebitele, zahrnutí dřívějších splatných závazků a následné vyhodnocení všech získaných informací pro účely poskytování úvěru je přitom základem odborné péče věřitele, který chce úvěr spotřebiteli poskytnout. To je koneckonců i smyslem této povinnosti věřitele, který by měl při poskytování úvěru vyhodnotit, zda bude spotřebitel schopen splácet úvěr kvůli dalším závazkům a zda nedojde k předlužení spotřebitele. Žalobce dále tvrdil, že úvěruschopnost žalované ověřoval nahlédnutím do veřejně dostupných databází a bankovních a nebankovních registrů, žádný z výpisů však soudu nepředložil; toto tvrzení žalobce tak soud nebere za prokázané a má za to, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti vycházel pouze z předložených výpisů z účtu.16. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že žalobce nedostatečně posuzoval úvěruschopnost žalované při poskytování úvěru, čímž nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel. Pokud tedy následně žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 z. s. ú.), jednak pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost uvěrových smluv hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování.17. Ze všech shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení podle § 2991 o. z. za využití § 87 odst. 1 z. s. ú. a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Žalovaná od žalobce načerpala úvěr o celkové výši 30.000 Kč, zároveň v řízení nebylo prokázáno, že by tuto jistinu uhradila žalobci alespoň částečně zpět. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dlužnou jistinu ve výši 30.000 Kč a v daném rozsahu žalobě vyhověl (výrok I.).18. Jelikož soud uzavřel, že smlouva byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo toliko právo na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila, pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu. Soud proto dané nároky zamítl (výrok II.).19. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, a to ve významu že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr se ve smyslu judikatury (viz. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 z. s. ú., z jehož výslovného znění slovní vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce dlužníka dle § 586 o. z. Soud proto v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení shledal žalobu jako nedůvodnou a úroky žalobci nepřiznal (výrok II.).20. Jelikož se žalovaná k žalobě nevyjádřila a ani z obsahu spisu nelze dovodit, jaké jsou aktuální možnosti a schopnosti žalované vrátit jistinu v přiměřené době, soud o stanovení lhůty k zaplacení dlužné částky rozhodl tak, že žalovaná je schopna ve smyslu § 87 odst. 1 věty poslední z. s. ú. zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru ve výši 30.000 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku (viz analogicky § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). Jde o hmotněprávní lhůtu splatnosti ve smyslu výsledku aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. (tj. nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném řízení neúspěch žalobce (v rozsahu zamítnutého plnění včetně příslušenství kapitalizovaného úroku k datu vyhlášení rozhodnutí) převýšil úspěch žalobce v řízení, což by vedlo k závěru o povinnosti žalobce k úhradě nákladů řízení žalované. S ohledem na skutečnost, že žalované v daném řízení žádné náklady prokazatelně nevznikly, rozhodl soud o tom, že nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků (výrok III.).