23 Co 180/2024-487 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 21. 11. 2023 soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 30. 1. 2019 (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 68 764 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II).2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě podané soudu 28. 3. 2019, jíž se žalobce domáhal proti žalované určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu žalovaná předala 30. 1. 2019. Žalobce tvrdil, že dne 22. 10. 2010 uzavřel pracovní smlouvu se společností , společnost 2, IČO , IČO, , přičemž činnost této společnosti převzala od 1. 1. 2016 žalovaná, došlo tak k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu se žalobcem na žalovanou. Dne 30. 1. 2019 obdržel okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu zvlášť závažného porušení pracovních povinností, které mělo spočívat ve výkonu výdělečné činnosti shodné s předmětem činnosti zaměstnavatele bez písemného souhlasu. Žalovaná však dala k takové činnosti souhlas. Ke dni okamžitého zrušení pracovního poměru pak nedisponoval povolením k výkonu činnosti zprostředkování zaměstnání a činnosti agentury práce a jeho jednání nedosahovalo intenzity zvlášť závažného porušení povinností. Žalované oznámil dopisem ze dne 31. 1. 2019, že považuje okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, poukázala na to, že žalobce byl v období od 13. 1. 2016 do 13. 12. 2018 jednatelem žalované. Náplň práce podle pracovní smlouvy se překrývala s činností statutárního orgánu. Žalovaná nikdy nesouhlasila s tím, že by před dosažením dohody o ukončení působení žalobce u žalované mohl žalobce vyvíjet jakoukoliv konkurenční činnost.4. Rozsudek ze dne 21. 11. 2023 je v pořadí druhým rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 4. 9. 2021, č. j. , spisová značka, , kterým žalobu rovněž zamítl, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v , místo, ze dne 23. 9. 2021, č. j. , spisová značka, . Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jmenováním žalobce do funkce jednatele zanikl jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru. V dalším řízení se měl soud prvního stupně zabývat tím, jaký vztah byl mezi účastníky po datu 13. 12. 2018, a zda mezi nimi nevznikl pracovní poměr.5. Soud prvního stupně uvedl, jaká skutková zjištění učinil z jednotlivých listinných důkazů a výpovědí svědků , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, . O skutkovém stavu věci soud prvního učinil takový závěr, že žalobce pracoval u žalované od 1. 1. 2016 na pozici , Anonymizováno, . Od 13. 1. 2016 se žalobce stal jednatelem žalované, funkce jednatele zanikla ke dni 13. 12. 2018. Pro žalovanou žalobce pracoval i po odvolání z funkce jednatele, plnil pracovní úkoly, za které měl obdržet mzdu.6. Soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech a podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.7. Předně soud prvního stupně vycházel z toho, že ke dni 13. 1. 2016, kdy byl žalobce jmenován jednatelem žalované, zanikl jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, jelikož činnosti, které vykonával pro žalovanou na základě pracovní smlouvy, spadají pod činnost jednatele jako statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným. Soud prvního stupně se proto dále zabýval otázkou, zda žalobce po odvolání z funkce vykonával pro žalovanou pracovní činnost, a zda mezi stranami vznikl pracovní poměr. Vzal za prokázané, že žalobce dál vykonával práci pro žalovanou, žalovaná vystavila mzdový výměr, přidělila žalobci místo výkonu práce (v bydlišti žalobce) a uložila mu pracovní úkoly. Žalovaná tak definovala podmínky pracovní smlouvy, s nimiž žalobce souhlasil, čímž mezi účastníky vznikl pracovní poměr konkludentním způsobem, tedy bez uzavření písemné pracovní smlouvy. Dále se proto soud prvního stupně zabýval otázkou platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, přičemž předeslal, že žalobce podal žalobu v zákonné prekluzivní lhůtě. Vzal za prokázané, že žalovaná se pokoušela ukončit dlouhodobou spolupráci se žalobcem, za tím účelem navrhovala uzavření dohody o narovnání, navrhovala žalobci, že si může založit společnost se shodným předmětem podnikání. Z provedeného dokazování však nevyplývá, že by žalovaná uvedenými prohlášeními mínila, aby si žalobce založil společnost dříve, než bude dohoda o narovnání uzavřena. Žalobce si ale založil vlastní společnost, ve které se stal společníkem a jednatelem, tato společnost vznikla za účelem činnosti související se zprostředkováním zaměstnání, tedy konkurenční činnosti žalované. Žalobce sice namítal, že společnost získala povolení , Anonymizováno, k výkonu činnosti zprostředkování zaměstnání a činnosti agentury práce až dne 12. 3. 2019, tedy po ukončení pracovního poměru, podle soudu prvního stupně však k naplnění konkurenčního jednání postačuje úmysl jednajícího tak, jak se jeví navenek. Společnost se prezentovala veřejnosti prostřednictvím svých webových stránek tak, že uvedenou činnost vykonává. Dovodil proto, že společnost si již mohla hledat klientelu či alespoň provozovat reklamu na své služby. Přihlédl i k tomu, že žalobce zažádal o vydání povolení již dne 15. 1. 2019. Uzavřel, že žalobce vykonával prostřednictvím své společnosti konkurenční činnost k činnosti žalované bez předchozího písemného souhlasu žalované, přičemž jednání žalobce shledal jako zvlášť hrubé porušení pracovních povinností.8. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhradu přiznal procesně úspěšné žalované.9. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že soud prvního stupně neposoudil věc pro právní stránce správně. Internetové stránky společnosti , společnost 3, ke dni 28. 1. 2019 obsahovaly obecné informace o budoucí činnosti žalobce, nešlo o stránku, přes kterou by docházelo přímo k výkonu činnosti. V řízení nebyla tvrzena, ani prokazována skutečnost, že žalobce mohl webovou stránku propagovat na internetu. Povolení k poskytování personálního poradenství a zprostředkování zaměstnání obdržela společnosti , společnost 3, až dne 12. 3. 2019. V řízení nebylo tvrzeno, ani prokazováno, že by žalobce služby personálního poradenství a zprostředkování zaměstnání fakticky vykonával i bez povolení, žalobce uvedenou možnost striktně popírá. Žalobce měl za to, že žalovaná neunesla v řízení břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu k prokázání existence důvodu pro ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením. Prokázané skutečnosti mohou svědčit maximálně tomu, že se žalobce připravoval na eventualitu ukončení pracovního poměru u žalované. Příprava na budoucí činnost, která má konkurenční povahu, však podle judikatury Nejvyššího soudu není výkonem konkurenční činnosti. Podle žalobce neobstojí ani názor soudu prvního stupně, že k naplnění konkurenční činnosti postačuje úmysl jednajícího, jak se jeví navenek, a že tedy k výkonu konkurenční činnosti postačí prezentace navenek ve formě jednoduché webové stránky a podání žádosti o vydání podnikatelského povolení. Tyto aktivity nejsou spojeny s výdělkem, který je pojmovým znakem zákazu konkurenční výdělečné činnosti podle § 304 zákoníku práce. Mimo to, žalobce odkázal na komunikaci mezi účastníky z přelomu roku 2018 a 2019, zejména e-mail žalované ze dne 4. 1. 2019, ve kterém žalovaná uvádí „Brand si založ vlastní, stejně tak kanceláře, začni dělat svoje rozhodnutí…“. Vytýkal soudu prvního stupně, že při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností nepřihlédl k zavinění žalobce a k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně. I kdyby se žalobce dopustil výkonu shodné výdělečné činnosti, nemůže okamžité zrušení obstát proto, že jednání žalobce nedosahovalo intenzity zvlášť závažného porušení pracovních povinností. Žalobce z e-mailové komunikace žalované vyrozuměl, že žalovaná souhlasí s tím, aby začal s přípravou vlastního podnikání. Soud prvního stupně proto založil své rozhodnutí na nesprávném skutkovém posouzení věci, když dovodil, že žalobce neměl k jednání vytýkanému okamžitým zrušením souhlas žalované. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl, alternativně, aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.10. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobce tak, že nedošlo ke vzniku pracovního poměru. Žalobce neprojevil vůli ke vzniku pracovněprávního vztahu, nebylo tak třeba zkoumat neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Pokud by žalovaná přistoupila na konstrukci soudu prvního stupně, je závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby správný. Společnost , společnost 3, nabízela své služby na internetu, hledala technika, zveřejnila konkrétní nabídku práce i užití vozidla pro zaměstnance, reálně činnost vykonávala již k datu 21.