Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parcelní číslo (parc. č.) , hodnota, , zahrada o výměře 90 m2, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. , hodnota, zahrada, v katastrální území (k. ú.) , adresa, , na základě geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. , hodnota, , vyhotoveného , tituly před jménem, , jméno FO, , schváleno , Orgán veřejné moci, pod č. , hodnota, dne , datum, , který je nedílnou součástí rozsudku, a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se určení tohoto vlastnictví domáhal s odůvodněním, že jeho právní předchůdci-rodiče nabyli v roce 1987 vlastnické právo k pozemku parc. , hodnota, , který vznikl rozdělením pozemku parc. č. , hodnota, na dva stejně velké pozemky o výměře 989 m² parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, , a v roce 1999 zjistili, že jejich pozemek je v důsledku chyby v katastrálním operátu evidován jen o výměře 899 m², zatímco sousední pozemek o výměře 1078 m². Rozsudkem , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, bylo vůči právním předchůdcům žalovaného (, jméno FO, a , jméno FO, ) určeno, že žalobce a jeho matka , jméno FO, jsou vlastníky předmětného pozemku o výměře 989 m², avšak tento rozsudek nemohl být podkladem pro záznam v katastru nemovitostí, když jeho součástí nebyl geometrický plán. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s obranou, že s ohledem na uvedený rozsudek projednání žaloby brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, a dále namítl, že on i jeho rodiče nabyli vlastnictví k pozemku podle stavu katastrálního operátu ke dni nabytí vlastnického práva o výměře 1078 m².2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 5. až 18. napadeného rozsudku a konstatoval, že původní pozemek parc. č. , hodnota, o výměře 1978 m² byl geometrickým plánem z roku 1984 rozdělen na dva pozemky, každý o výměře 989 m², přičemž právní předchůdci žalobce nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. , hodnota, právě v této výměře. Při obnově operátu evidence nemovitostí došlo v roce 1987 k pochybení při určení a zaměření hranice mezi pozemky parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, , a výměra pozemku žalobce byla nesprávně evidována pouze v rozsahu 899 m², zatímco sousední pozemek byl evidován o výměře 90 m² větší. Ze znaleckého posudku, vypracovaného soudním znalcem , jméno FO, v řízení vedeném žalobcem a jeho matkou proti rodičům žalovaného pod sp. zn. , spisová značka, soudním znalcem , jméno FO, , vyplývá, že sporný díl pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 91 m² byl předchozím vlastníkem obou parcel , tituly před jménem, , jméno FO, prodán jak žalujícím, tak i žalovaným. Rozsudkem soudu I. stupně ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne , datum, , bylo následně určeno, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 989 m² v k. ú. , adresa, , zapsaného u , Orgán veřejné moci, na LV č. , hodnota, , neboť sporná část pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 90 m² vlastnicky přísluší žalobcům, tedy výměra pozemku parc. č. , hodnota, činí 989 m² a rovněž i výměra pozemku parc. č. , hodnota, činí 989 m² a nikoliv v katastru nemovitostí chybně uváděných 1078 m². Žalobce na základě tohoto předchozího rozsudku nedosáhl zápisu vlastnického práva ke sporné části pozemku, byť účastníci řízení s tímto rozsudkem souhlasili a výsledek tohoto řízení uznali.3. Soud I. stupně dovodil, že uvedený předchozí rozsudek nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), protože neobsahoval vymezení sporné části pozemku geometrickým plánem a nebyl způsobilý založit odpovídající zápis v katastru nemovitostí. Poukázal na závěry rozsudku , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle něhož je třeba poskytnout ochranu vlastnickému právu i v případech, kdy formálně vadné předchozí rozhodnutí neumožňuje uvést stav evidence nemovitostí do souladu se skutečným právním stavem. Zjištěný skutkový stav posoudil podle § 984 odst. 1 a § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), a dále podle § 8 odst. 1 písm. a), § 36 odst. 1 písm. a), § 50 odst. 1 písm. b) a § 51 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, za použití rozhodnutí , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, , podle nichž výměra pozemku není závazným údajem katastru a ochrany vlastnického práva se lze domáhat žalobou na určení vlastnictví ke konkrétně geometricky vymezené části pozemku. Uvedl, že věc nebylo možné řešit opravou chyby v katastrálním operátu, neboť tímto postupem nemůže katastrální úřad překročit svou evidenční roli a fakticky rozhodovat o vlastnických právech. Za rozhodující označil, že nesoulad vznikl pochybením při obnově operátu evidence nemovitostí, kdy byla hranice mezi pozemky určena a zaměřena v rozporu s předchozím geometrickým plánem a toto zaměření neodpovídalo geometrickému a polohovému určení v předchozím operátu z roku 1984. Vznikl tak spor o vlastnické právo, který vyvolal chybný stav zápisu v evidenci katastru nemovitostí, jenž se následně projevil v převodu vlastnictví pozemkové parcely č. , hodnota, na žalovaného, když jeho právní předchůdci převedli na právní nástupce více práv, než sami měli. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobě vyhověl a procesně úspěšnému žalobci nepřiznal za použití § 150 o. s. ř. náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný i jeho právní předchůdci po určitou dobu aktivně spolupracovali při odstranění uvedeného nesouladu a že podstatou sporu bylo pochybení při obnově operátu, nikoliv jednání některého z vlastníků sousedních pozemků řízení, kteří však proti výsledkům tehdejšího zaměření nepodali námitky.4. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Soudu I. stupně vytkl nesprávné posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté s poukazem na to, že předmět řízení vychází ze stejného skutkového základu jako v řízení, v němž již bylo pravomocně rozhodnuto, jsou tedy splněny podmínky totožnosti nároku, předmětu řízení i účastníků. Dále dovozoval, že žalobce v řízení neprokázal své vlastnické právo k dotčeným nemovitostem ani netvrdil, na základě jaké právní skutečnosti měl nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku. Soud I. stupně nepřípustně přejal skutkové a právní závěry z rozsudku ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , aniž je ověřil vlastním dokazováním, a nesprávně provedl důkazu znaleckým posudkem , jméno FO, , který byl zpracován pro jiné řízení a nesplňuje zákonné náležitosti znaleckého posudku. Podle provedených důkazů geometrické určení a hranice pozemků parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, zůstalo od , datum, beze změny a jeho právní předchůdci nabyli pozemek parc. č. , hodnota, kupní smlouvou ze dne , datum, v rozsahu evidovaném v katastru nemovitostí, tedy o výměře 1 078 m², a ve stejném rozsahu jej následně nabyl žalovaný děděním dne , datum, a darovací smlouvou dne , datum, . S odkazem na judikaturu , Orgán veřejné moci, (rozhodnutí pod sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, ) žalovaný dovozoval, že převodem ani přechodem vlastnického práva nelze nabýt pozemek v jiném rozsahu, než odpovídá stavu katastrální evidence, a že žalobce děděním nabyl pozemek parc. č. , hodnota, pouze v rozsahu evidovaném v katastru, nikoliv spornou část evidovanou jako součást sousedního pozemku, kterou užívá až od roku 2009, kdy odstranil původní plot a postavil nový. Poukazoval dále na to, že soud I. stupně věc nesprávně posoudil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a katastrálního zákona č. 256/2013 Sb., ačkoliv rozhodné skutečnosti nastaly převážně před , datum, . Nesouhlasil ani se závěrem, že šlo o zřejmý omyl v katastrálním operátu, neboť podle stanoviska katastrálního úřadu byly při obnově operátu dodrženy předepsané postupy a o chybu ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona se nejedná. Uzavřel, že oba účastníci nabyli vlastnictví ke svým pozemkům v rozsahu odpovídajícím katastrální evidenci a žalobce nenabyl vlastnictví ke sporné části pozemku. Navrhl, aby odvolací soud, aby napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl nebo, aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.5. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve vyjádření k odvolání se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, včetně odmítnutí námitky překážky věci pravomocně rozhodnuté s odkazem na uvedenou judikaturu. Poukázal na to, že vlastnické vztahy účastníků k pozemkům nebyly sporné, byly tvrzeny již v žalobě a nadto byly prokázány listinnými důkazy. Předchozí pravomocný rozsudek byl v řízení proveden jako listinný důkaz a hodnocen společně s ostatními důkazy. Žalovaný a jeho právní předchůdci nabyli pozemek parc. č. , hodnota, podle tehdejší evidence katastru nemovitostí, která však byla v důsledku pochybení při obnově operátu nesprávná. Na chybný stav evidence se nelze úspěšně odvolávat, neboť vlastnické právo má přednost před nesprávným evidenčním stavem. Žalovanému nemohla při nabytí vlastnického práva svědčit dobrá víra, jelikož pozemek nabyl až po pravomocném skončení dřívějšího soudního řízení a poté, co v roce 2014 uznal závěry předchozího rozsudku. Musel tak mít minimálně povědomí o nesprávně evidované výměře pozemků, zatímco právním předchůdcům žalobce svědčí dobrá víra, když pozemek v 80. letech minulého století nabyli a užívali jej v hranicích a výměře dle geometrického plánu ze dne , datum, . Žalovaným zmíněná judikatura na věc nedopadá, jeho právní předchůdci nabyli celý pozemek o výměře 989 m² řádným právním titulem a teprve následně došlo chybnou obnovou operátu ke zmenšení evidované výměry. Žalobce poukázal na rozsudek , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. , spisová značka, a dřívější judikaturu, podle níž obnova katastrálního operátu nemůže měnit vlastnická práva. Zdůraznil, že na něj jako na univerzálního právního nástupce přešlo děděním vlastnické právo v celém skutečně vlastněném rozsahu 989 m² bez ohledu na to, že dědické usnesení vycházelo z chybného stavu katastru. Vytýkané formální nepřesnosti v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, které nemohly mít vliv na jeho správnost, označil za právně nevýznamné.6. Žalobce se odvolal proti výroku o náhradě nákladů řízení. Namítl, že použití § 150 o. s. ř. neodpovídá judikatuře, odůvodnění tohoto postupu není přesvědčivé a sám žalovaný ani existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu tohoto ustanovení netvrdil. Žalovaný mu poskytl součinnost pouze jednorázově před 10 lety, od té doby s ním nekomunikuje a nespolupracuje a právě jeho neochota k dohodě způsobila, že se musel obrátit na soud. Námitku proti chybně určené hranici pozemků účastníci ani podat nemohli, neboť v rozhodné době nebyli vlastníky pozemků a postup předchozích vlastníků jim lze klást k tíži jen stěží.7. Z obsahu odvolání žalovaného se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), e), g) o. s. ř. Odvolací soud proto z podnětu obou odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně předcházejícího řízení, v intencích § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalovaného neshledal opodstatněným v žádném jeho argumentu. V souvislosti s námitkou věci rozsouzené se soud I. stupně správně přidržel relevantní judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím , Orgán veřejné moci, sp.zn. , spisová značka, , v němž se tento soud přímo zabýval opomenutím soudu učinit geometrický plán nedílnou součástí rozsudku o určení vlastnického práva k pozemku ve sporu o hranici pozemků a dospěl k závěru, že v takovém případě se žalobce může opětovně domáhat určení vlastnického práva s návrhem, aby geometrický plán byl učiněn nedílnou součástí rozsudku. , Orgán veřejné moci, takto judikoval ve zcela totožné situaci, kdy bylo v důsledku formálně chybného pravomocného rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva postaveno najisto, že žalobce je vlastníkem sporného pozemku na hranicích pozemků účastníků, avšak nemohl se domoci uvedení stavu katastru nemovitostí do souladu se stavem deklarovaným pravomocným rozsudkem. Dovodil, že v důsledku toho jeho vlastnické právo nemůže být zcela naplněno a může být i ohroženo (viz § 984 odst. 1 o. z.) a uvedený nedostatek lze napravit jen novým rozhodnutím o tom, že žalobce je vlastníkem pozemku (který byl jako jeho vlastnictví označen již v předchozím řízení), jenž bude vymezen v geometrickém plánu jako nedílné součásti rozhodnutí soudu. V takovém případě nejde s ohledem na nový odkaz na geometrický plán, který součástí dřívějšího rozsudku nebyl, o totožnou věc. Jde nepochybně o případ výjimečný (jak v uvedeném rozhodnutí konstatoval i Nejvyšší soud), u kterého se však nabízí jediné možné spravedlivé řešení vedením nového řízení, v němž bude napravena nevykonatelnost dříve vydaného rozhodnutí.8. Soudu I. stupně nelze úspěšně vytýkat, že vyšel ze zjištění, učiněných v rámci předchozího řízení, jehož výsledek byl pravomocný jakkoliv nevykonatelný) rozsudek. Ryze účelová je argumentace žalovaného o tom, co žalobce tvrdil a prokázal, neboť vlastnické právo žalobce k pozemku p.č. , hodnota, v k.ú. , adresa, , od něhož se odvíjí jeho žalobní nárok, nebylo mezi účastníky sporné (a bylo konečně prokázáno dědickými rozhodnutími, zmiňovanými samotným odvolatelem). Ze zjištění soudu I. stupně se podává, že původní pozemek parc. č. , hodnota, o výměře 1 978 m² byl geometrickým plánem z roku 1984 rozdělen na dva pozemky o shodné výměře 989 m² a že rodiče žalobce v roce 1987 a jejich právní předchůdci v roce 1986 koupili pozemek parc. č. , hodnota, o výměře 989 m². Současně je nepochybné, že při obnově operátu evidence nemovitostí došlo k nesprávnému vyšetření a zaměření hranice mezi pozemky parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, , v důsledku čehož byla od , datum, v evidenci vedena výměra pozemku parc. č. , hodnota, pouze 899 m² a výměra pozemku parc. č. , hodnota, naopak 1 078 m² (již , Orgán veřejné moci, konstatoval, že hranice byla při místním šetření určena přibližně, nesprávně a v rozporu s platným právním stavem).9. Takto posledně uvedený pozemek původní vlastník , tituly před jménem, , právnická osoba, prodal rodičům žalovaného kupní smlouvou z , datum, a žalovaný zakládá vlastnické k pozemkům, odpovídajícím této výměře, na základě rozhodnutí o dědictví po své matce z roku 2012 a darovací smlouvy od svého otce z roku 2017. , tituly před jménem, , jméno FO, však nemohl převést na rodiče žalovaného více práv, než měl sám, tedy ani vlastnické právo ke sporným 90 m² pozemku. V tomto rozsahu by se jednalo o absolutně neplatnou smlouvu ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do , datum, (obč. zák.). Rodičům žalovaného nemohla svědčit dobrá víra ohledně nabytí sporné části pozemku toliko na základě výměry evidované v katastru nemovitostí již proto, že není závazným údajem, jak správně konstatoval soud I. stupně. Ani žalovaný sám nemohl tuto spornou část pozemku nabýt v dobré víře, nadto existoval-li již od ledna 2007 pravomocný rozsudek pod sp. zn. , spisová značka, , určující vlastnictví žalobce a jeho matky k pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 989 m², který ostatně i žalovaný uznal podpisem listiny ze dne , datum, . Obnova katastrálního operátu, obsahující chybu v geometrickém a polohovém určení hranice mezi pozemky parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, nemohla sama o sobě bez odpovídajícího právního podkladu způsobit změnu ve vlastnických vztazích k pozemku (srov. rozsudek , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek , Orgán veřejné moci, pod č. , hodnota, ). Jakkoliv tedy právní předchůdci žalovaného nabyli pozemek parc. č. , hodnota, kupní smlouvou ze dne , datum, již podle obnoveného operátu, v němž byl tento pozemek veden o výměře 1 078 m², nemůže tato skutečnost sama o sobě vést k nabytí vlastnického práva ke sporným 90 m². Rozhodnutí, na které v této souvislosti poukazuje žalovaný, neřeší situaci, kdy by na nabyvatele mělo přejít více práv, než měl původní vlastník.10. Odvolací soud uzavírá, že v situaci, kdy právní předchůdci žalobce byli vlastníky pozemku o skutečné výměře 989 m² a jejich vlastnické právo ke sporným 90 m² nezaniklo ani nebylo převedeno na jinou osobu, přešlo toto vlastnické právo na žalobce jako univerzálního právního nástupce a okolnost, že dědické rozhodnutí při specifikaci pozemku vycházelo z evidenčního stavu, nemá na rozsah jeho vlastnického práva vliv. Skutečnost, že rozdíl 90 m² vznikl v důsledku nesprávného průběhu hranice při obnově operátu, nikoli na základě právního jednání účastníků nebo jejich právních předchůdců, žalovaný v řízení nezpochybnil. Základní vlastnickou otázku, že právním předchůdcům žalobce náležela plocha pozemku, odpovídající 989 m², ostatně již autoritativně vyřešil předchozí rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , který je ve smyslu § 159a odst. 1,2 a 3 o. s. ř. závazný pro účastníky, jejich právní nástupce i soud, Z popsaných důvodů odvolací soud výrok rozsudku o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.11. Odvolání žalobce proti výroku o náhradě nákladů shledal odvolací soud opodstatněným, neboť přisvědčil jeho námitce, že pro aplikaci § 150 o.s.ř. nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné. Samotná okolnost, že spor vznikl původně chybou katastrální evidence v důsledku chybného zaměření hranic pozemků, neodůvodňuje přenesení nákladového břemene na procesně úspěšného žalobce. Nelze přehlédnout, že žalovaný o tomto chybném zaměření věděl nejméně z výsledku předchozího sporu sp.zn., spisová značka, (viz korespondence účastníků), přesto se uplatněnému nároku aktivně bránil a neopodstatněné navrhoval zamítnutí žaloby, v důsledku čehož musel žalobce vynaložit náklady v tomto řízení. Odvolací soud proto za použití § 221a o. s. ř. změnil nákladový výrok rozsudku a úspěšnému žalobci přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení, sestávající ze soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a z odměny advokáta za šest úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, podání ze dne , datum, a , datum, , účast na jednání dne , datum, a , datum, ) po 5 620 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s paušální náhradou výdajů po 450 Kč za každý úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % náhradou za daň z přidané hodnoty (DPH) ve výši 7 648 Kč. Podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má procesně úspěšný žalobce právo též na náhradu nákladů odvolacího řízení, kterou představuje odměna advokáta za dva úkony po 5 620 Kč (vyjádření, účast na jednání) a za jeden úkon po 1 550 Kč (odvolání proti nákladovému výroku) podle § 7 bodu 5. ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, s paušální náhradou výdajů po 450 Kč a 21 % náhradou za DPH ve výši 2 969 Kč.