V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 2 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 90 000 Kč (výrok II.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Žalobkyně se žalobou původně domáhala zaplacení částky 92 000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že tuto částku zaplatila žalované postupně v několika platbách v období od srpna 2021 do října 2023, na základě výzev a platebních předpisů žalované, aniž pro tato plnění existoval právní důvod. Část plateb provedla sama a část za ni uhradil její otec. Žalobou uplatněný nárok opírala zejména o tvrzení, že žalovaná nebyla oprávněna poskytovat vysokoškolské vzdělávání. Rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 31. 8. 2016 o udělení státního souhlasu považovala žalobkyně za nicotný, případně nezákonný správní akt. Podle žalobkyně bylo toto rozhodnutí vnitřně rozporné, právně a fakticky neuskutečnitelné a postrádalo zákonem předpokládané náležitosti. Dále žalobkyně tvrdila, že se nikdy nestala studentkou žalované, neboť neabsolvovala řádné přijímací řízení, nebylo jí vydáno rozhodnutí o přijetí ke studiu ve smyslu § 50 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a nevzniklo jí proto právo na zápis, ani na status studentky. Listina označená jako „Vyrozumění o splnění podmínek přijímacího řízení a přijetí ke studiu“, podle ní neměla právní účinky a platný závazek nemohl vzniknout ani na základě dokumentu označeného jako „Smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia“, jehož podpis žalovaná požadovala jako podmínku zápisu do studia. Žalobkyně rovněž namítala, že žalovaná neměla řádně registrované vnitřní předpisy upravující poplatky spojené se studiem.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobkyně se dobrovolně přihlásila ke studiu na soukromé vysoké škole, byla přijata v souladu se zákonem o vysokých školách, do studia se zapsala a po určitou dobu studium fakticky vykonávala. Obdržela rozhodnutí o přijetí ke studiu ze dne 22. 10. 2021 a následně dne 23. 10. 2021 nahrála do studijního informačního systému podepsané smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia. Mezi účastnicemi tím byla uzavřena nepojmenovaná smlouva o studiu občanského zákoníku v návaznosti na zákon o vysokých školách. Žalobkyně se zavázala hradit školné ve zvolené cenové úrovni a žalovaná se zavázala vytvářet podmínky pro studium příslušného studijního programu. Žalovaná disponuje platným státním souhlasem, její vnitřní předpisy byly , právnická osoba, registrovány a žádný příslušný orgán nevyslovil nicotnost rozhodnutí o státním souhlasu. Žalovaná rovněž vznesla námitku promlčení.4. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně vykonala maturitní zkoušku a dne 22. 10. 2021 byla žalovanou vyrozuměna o splnění podmínek přijímacího řízení a přijetí do bakalářského studijního programu v kombinované formě studia. Vyrozumění obsahovalo označení studijního programu, podmínky studia, výši školného, způsob a termíny jeho úhrady, postup zápisu i poučení o možnosti podat opravný prostředek. Dne 23. 10. 2021 žalobkyně nahrála do studijního informačního systému podepsané smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia a prohlášení o platbách, dne 31. 10. 2021 průkazovou fotografii. Žalobkyně sama zaplatila žalované celkem 62 000 Kč a částku 30 000 Kč za ni dne 28. 7. 2022 uhradil , jméno FO, . V období od 5. 5. 2022 do 1. 7. 2023 se žalobkyně účastnila prezenční i on-line výuky a vykonala několik zkoušek. Dne 29. 8. 2024 byla vyrozuměna o ukončení studia pro nesplnění podmínek podle vnitřních předpisů žalované. , právnická osoba, rozhodnutím ze dne 31. 8. 2016, č. j. , spisová značka, , udělilo žalované státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola neuniverzitního typu, udělilo akreditace vymezeným studijním programům a registrovalo vnitřní předpisy. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 9. 2016. Státní souhlas nebyl odňat a předmětné rozhodnutí nebylo zrušeno, ani prohlášeno za nicotné.5. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tvrzenou nicotnost rozhodnutí o státním souhlasu a dospěl k závěru, že tvrzené vady nedosahují intenzity předpokládané § 77 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též jen „s. ř.“). Rozhodnutí vydalo věcně příslušné , právnická osoba, a z jeho výroku bylo jednoznačně patrné, že státní souhlas byl udělen žalované. Listinu ze dne 22. 10. 2021 soud podle jejího obsahu posoudil jako rozhodnutí o přijetí ke studiu podle § 50 zákona č. 111/1998 Sb. Nahráním podepsaného smluvního prohlášení dne 23. 10. 2021 se žalobkyně zapsala do studia a současně se žalovanou uzavřela nepojmenovanou smlouvu o studiu podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Předmětnou smlouvu soud prvního stupně posoudil jako spotřebitelskou a ujednání o základním školném ve výši 30 000 Kč ročně neshledal neplatným, zneužívajícím, ani rozporným s dobrými mravy. Žalovaná po dobu studia poskytovala žalobkyni sjednané plnění, měla v rozhodném období registrovaný statut a studijní a zkušební řád. Soud prvního stupně uzavřel, že sporné platby byly přijaty na základě platného právního důvodu a žalované bezdůvodné obohacení nevzniklo.6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, které směřovala proti jeho výrokům II. a III. Namítala, že právní vztah soukromé vysoké školy a studenta může vzniknout pouze při splnění kogentních podmínek § 48 až § 51 zákona o vysokých školách a nemůže být založen soukromoprávní smlouvou, a zopakovala, že bez přihlášky ke studiu, jejíhož předložení se domáhala, nemohlo být přijímací řízení zahájeno. Soudu prvního stupně dále vytkla, že vyšel z nesprávného časového znění zákona o vysokých školách. Žalobkyně zpochybnila rovněž závěr, že vyrozumění ze dne 22. 10. 2021 bylo rozhodnutím o přijetí ke studiu. Podle jejího názoru šlo o zákonem nepředvídané podmíněné přijetí. Žalovaná měla vznik statusu studentky nepřípustně spojit s podpisem smluvního prohlášení a do zákonného mechanismu mezi rozhodnutí o přijetí a zápis vložit další podmínku. Smlouvu proto žalobkyně považovala za absolutně neplatnou. Poukázala rovněž na výzvu , právnická osoba, z listopadu 2023, k odstranění nedostatků v činnosti žalované, která se měla týkat také vad vzorů rozhodnutí o přijetí a nepřijetí ke studiu. Žalobkyně dále namítala, že se nemohla seznámit s platnými a účinnými vnitřními předpisy žalované, neboť ve veřejné části internetových stránek nebyly zveřejněny údaje o jejich platnosti a účinnosti. Výuku fakticky navštěvovala pouze od 5. 5. 2022 do 1. 7. 2023 a soud prvního stupně se podle ní nezabýval tím, proč žalovaná studium neukončila dříve, avšak nadále požadovala platby. Konkrétní výše školného byla podle žalobkyně stanovena neregistrovaným nařízením rektora. Rozhodnutí , právnická osoba, mělo registrovat vnitřní předpisy tvořící jeho nedílnou součást, ve skutečnosti je však neobsahovalo. K otázce promlčení žalobkyně uvedla, že rozhodným je podle ní okamžik, kdy se o tvrzeném bezdůvodném obohacení subjektivně dozvěděla. Žalobkyně soudu prvního stupně rovněž vytýkala, že se řádně nevypořádal se všemi jejími důkazními návrhy. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. změnil tak, že žalované uloží zaplatit jí 90 000 Kč a nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů, příp. aby jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Uvedla, že pro civilní řízení není rozhodný přezkum procesních kroků přijímacího řízení, nýbrž existence rozhodnutí o přijetí a posouzení, zda nejde o nicotný akt. Žalobkyně se s obsahem rozhodnutí o přijetí seznámila, postupovala podle něj, zapsala se ke studiu a následně studovala. Případná vada přihlášky by podle žalované mohla způsobit nanejvýš nezákonnost přijímacího řízení, nikoli však nicotnost rozhodnutí o přijetí. Žalovaná připustila, že soud prvního stupně opravdu nepřesně označil časové znění zákona o vysokých školách, avšak relevantní ustanovení se obsahově nezměnila, na správnosti jeho právního posouzení se tudíž nic nezměnilo. Žalovaná dále uvedla, že zákon nestanovil konkrétní technický způsob zápisu do studia a nevylučoval elektronický zápis prostřednictvím studijního informačního systému. Civilní soud podle ní nemůže přezkoumávat zákonnost správní činnosti , právnická osoba, ani vysoké školy. Skutečnost, že žalobkyně v některém období studijních možností nevyužívala, jde k její tíži; možnost studovat jí žalovaná poskytovala až do ukončení studia. Žalovaná nesouhlasila ani s námitkou neplatnosti smlouvy o studiu. Předmětná smlouva nebyla neplatná podle § 580 ani § 588 o. z. a žalobkyně byla po celou rozhodnou dobu povinna hradit základní školné. Na podporu své argumentace žalovaná odkázala na obdobnou věc řešenou Městským soudem v , adresa, rozsudkem ze dne 29. 4. 2026, č. j. , spisová značka, .8. V doplnění odvolání žalobkyně zdůraznila, že soukromoprávní nárok nelze posoudit bez předchozího zodpovězení otázky, zda žalovaná vykonávala veřejnoprávní oprávnění na zákonem předvídaném základě. Za rozhodující označila, zda právní řád umožňoval , právnická osoba, , aby výkon veřejnoprávního oprávnění přeneslo na jiný subjekt, přestože státní souhlas byl nepřevoditelný. Dále zopakovala, že podpis soukromoprávní smlouvy nemohl být pro žalobkyni další podmínkou vzniku veřejnoprávního statusu studentky. Jestliže soud prvního stupně smlouvu posoudil jako spotřebitelskou, měl podle žalobkyně zkoumat také celý obsah závazku žalované, včetně řádné správy studijního vztahu, vedení evidence, organizace výuky, ověřování studijních výsledků a včasného ukončení studia.9. Žalovaná v reakci na doplnění odvolání uvedla, že státní souhlas byl příslušným , právnická osoba, udělen přímo žalované jako právnické osobě a nebyl na ni převeden. Podpis smluvního prohlášení byl současně aktivním úkonem zápisu a přijetím soukromoprávních podmínek placeného studia. Žalobkyně byla po dobu téměř tří let vedena jako studentka, měla možnost využívat výuku, informační systém a skládat zkoušky, přičemž za každý akademický rok uhradila sjednaných 30 000 Kč. Žalovaná zdůraznila, že předmětem řízení nejsou administrativní sankce, smluvní pokuty ani doplatky do jiné cenové úrovně, nýbrž pouze tři platby základního ročního školného.10. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.11. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí věci, vyložil podstatná skutková zjištění a uvedl důvody, pro které dal některým důkazům přednost před jinými. Odvolací soud z jeho skutkových zjištění vychází, neboť neshledal důvod provedené důkazy opakovat ani z nich učinit odlišná zjištění. Námitkami žalobkyně týkajícími se neprovedení nebo údajného nevyhodnocení jednotlivých důkazů se odvolací soud zabývá níže.12. Při určení rozhodného časového znění právních předpisů je třeba vyjít z okamžiku, s nímž zákon spojuje vznik nebo posouzení příslušného právního vztahu či správního aktu. V projednávané věci přitom nejde o jediný rozhodný okamžik. K udělení státního souhlasu došlo v roce 2016, k přijetí žalobkyně a jejímu zápisu do studia v roce 2021 a ke vzniku soukromoprávního smluvního vztahu rovněž v roce 2021. Veřejnoprávní otázky přijímacího řízení, rozhodnutí o přijetí, zápisu a vzniku statusu studentky se proto řídí zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění účinném od 1. 4. 2021 do 31. 12. 2023 (dále též jen „zákon o vysokých školách v rozhodném znění“). Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku jako rozhodné označil znění účinné do 31. 12. 2020. Toto pochybení se však nepromítlo do vlastního právního posouzení věci. Ustanovení, na nichž závěr o přijetí, zápisu, vzniku a ukončení statusu studentky a povinnosti hradit poplatky spočívá, zejména § 48 odst. 1, § 50, § 51, § 56, § 59, § 61 a § 63 zákona o vysokých školách, byla totiž v soudem prvního stupně aplikovaném i v rozhodném znění v podstatných částech obsahově, zpravidla i doslovně, shodná. Soud prvního stupně sice odkázal na nesprávné časové znění zákona, ve skutečnosti však použil právní normy se stejnou hypotézou i právním následkem, jaké obsahovalo rozhodné znění, tedy znění účinné v říjnu 2021. Okolnost, že soud prvního stupně vycházel z dřívějšího časového znění právního předpisu, proto nelze v nyní projednávané věci považovat za samostatný důvod nesprávnosti jeho závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 21Cdo 1548/2018). Nesprávné označení časového znění zákona o vysokých školách nemělo na věcnou správnost napadeného rozsudku vliv. Otázku zákonnosti a tvrzené nicotnosti státního souhlasu je naproti tomu nutné posuzovat podle zákona o vysokých školách, ve znění účinném dne 31. 8. 2016, kdy , právnická osoba, tento správní akt vydalo; jde o znění účinné od 17. 5. 2016 do 31. 8. 2016. Vznik, platnost a obsah smlouvy o studiu, včetně posouzení jejích ujednání z hlediska ochrany spotřebitele, se řídí občanským zákoníkem ve znění účinném dne 23. 10. 2021, kdy žalobkyně nahrála podepsané smluvní prohlášení do informačního systému a podle skutkových zjištění tím byl smluvní vztah mezi účastnicemi založen. Článek IV. bod 1. zákona č. 374/2022 Sb. zachovává pro právní poměry vzniklé před 6. 1. 2023 dosavadní právní úpravu; spotřebitelský přezkum této smlouvy se proto provede podle § 1813 až § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 5. 1. 2023 (dále též jen „o. z.“).13. Vztah soukromé vysoké školy a její studentky má dvě navzájem související, avšak odlišné roviny. Přijetí ke studiu, zápis, vznik a zánik statusu studenta a rozhodování o právech a povinnostech studenta upravuje veřejné právo. Vedle toho mohou soukromá vysoká škola a student v mezích zákona založit soukromoprávní vztah, jehož obsahem je zejména závazek školy poskytovat či zpřístupňovat sjednané vzdělávací plnění a závazek studenta hradit sjednanou úplatu. Takové rozlišení odpovídá závěru, že smluvně založený právní poměr mezi soukromou vysokou školou a studentem, jehož předmětem je poskytování vzdělávání za úplatu, je především soukromoprávním vztahem mezi obchodní korporací a fyzickou osobou, což však nevylučuje souběžnou existenci jejich veřejnoprávních vztahů založených zákonem o vysokých školách (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24).14. Podle § 1 odst. 1 o. z. ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.15. Podle § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Z porušení veřejnoprávní povinnosti nelze bez dalšího dovodit neplatnost soukromoprávního jednání; vždy je třeba posoudit, zda takový následek vyžadují smysl a účel porušené normy (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24).18. Podle § 39 odst. zákona o vysokých školách, ve znění účinném dne 31. 8. 2016, právnická osoba, která má sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti na území některého členského státu Evropské unie, nebo která byla zřízena nebo založena podle práva některého členského státu Evropské unie, je oprávněna působit jako soukromá vysoká škola, pokud jí , právnická osoba, udělilo státní souhlas (odst. 1). Oprávnění soukromé vysoké školy je nepřevoditelné a nepřechází na právní nástupce (odst. 2). Na žádost zřizovatelů nebo zakladatelů může , právnická osoba, vydat státní souhlas i před zápisem právnické osoby, která má působit jako soukromá vysoká škola, do obchodního nebo jiného rejstříku (dále jen ‚rejstřík‘), jedná-li se o právnickou osobu zapisovanou do rejstříku, jestliže je prokázáno, že tato právnická osoba byla zřízena nebo založena. Tato právnická osoba je povinna předložit , právnická osoba, výpis z rejstříku ve lhůtě do 15 dnů od doručení příslušného dokladu o zápisu do rejstříku. Státní souhlas nabývá účinnosti vznikem právnické osoby (odst. 3). Pokud , právnická osoba, udělí státní souhlas, rozhodne také o akreditaci příslušných studijních programů a o registraci vnitřních předpisů (odst. 9).19. Ze shora citovaných ustanovení zákona o vysokých školách ve znění účinném ke dni 31. 8. 2016 plyne, že tento zákon výslovně počítal s tím, že o státní souhlas mohou před vznikem budoucí soukromé vysoké školy požádat její zřizovatelé nebo zakladatelé a že oprávnění vznikne přímo založené právnické osobě. Takový postup není převodem státního souhlasu. V projednávané věci byl státní souhlas výrokem rozhodnutí , právnická osoba, udělen přímo žalované; nebylo zjištěno, že by na ni byl převeden od jiného subjektu. K otázce přezkumu tohoto souhlasu odvolací soud s odkazem na § 135 odst. 2 o. s. ř. konstatuje, že mimo správní soudnictví není civilní soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost, ani zákonnost rozhodnutí příslušného správního orgánu. Zkoumá však, zda jde vůbec o správní akt, zda byl vydán orgánem v mezích jeho pravomoci a zda nejde o akt nicotný; pro věcně vadný nebo nezákonný, avšak nikoli nicotný správní akt platí presumpce správnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 20Cdo 723/2003; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 26Cdo 1516/2003). Nicotnost představuje specifickou kategorii nejzávažnějších, zjevných a nezhojitelných vad, pro něž nelze o aktu veřejné moci vůbec hovořit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74).20. Podle § 77 odst. 1 s. ř. nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec běcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.21. Rozhodnutí ze dne 31. 8. 2016 žádnou takovou vadou netrpí. Vydalo je , právnická osoba, , které k tomu bylo podle § 39 zákona o vysokých školách věcně příslušné, jeho výrok je srozumitelný a určitý, je patrné, že žalované byl udělen státní souhlas, byly jí uděleny vymezené akreditace a registrovány vnitřní předpisy. Rozhodnutí má existující zákonný podklad, určitelný obsah i způsobilý předmět a jeho výrok je právně a fakticky uskutečnitelný. Tvrzený nesoulad mezi označením žadatele či účastníka správního řízení a osobou, v jejíž prospěch byl státní souhlas vydán, by za popsaných okolností představoval nanejvýš otázku zákonnosti postupu, nikoli zjevný nedostatek věcné pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 1As 38/2016-41). Ani tvrzená absence přílohy u jednoho vyhotovení rozhodnutí nezpůsobuje, že by nebylo možné zjistit obsah jeho výroků nebo že by rozhodnutí nebylo vůbec způsobilé vyvolat právní účinky.22. K argumentaci rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2026, č. j. , spisová značka, , odvolací soud uvádí, že v něm nebyla zákonnost ani nicotnost rozhodnutí ze dne 31. 8. 2016 věcně posuzována. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti usnesení, jímž Městský soud v , adresa, odmítl žalobu bývalého studenta pro zjevný nedostatek aktivní procesní legitimace. Pro nyní projednávanou věc je použitelný toliko závěr, že rozhodnutí o státním souhlasu přímo založilo veřejnoprávní oprávnění žalované, zatímco konkrétní práva a platební povinnosti studentů vznikají až z navazujících právních vztahů se školou. Nebylo proto potřebné provádět dokazování správním spisem , právnická osoba, , ani navrhovanými výslechy úředních osob k okolnostem, motivům a jednotlivým procesním krokům správního řízení. Takové důkazy mohly být významné pro přezkum zákonnosti rozhodnutí, který civilnímu soudu nepřísluší. Zda písemné rozhodnutí trpí vadou nicotnosti, bylo možné posoudit z jeho obsahu a ze zákonného vymezení pravomoci , právnická osoba, . Pokud jde o další žalobkyní označené listiny, odvolací soud jejich obsah nepominul; z důvodů dále vyložených však tato námitka nebyla způsobilá změnit závěr o existenci rozhodnutí o přijetí, provedení zápisu, ani platnosti individuálně sjednaného základního školného.23. Ustanovení § 50 odst. 1 zákona o vysokých školách v rozhodném znění spojovalo zahájení přijímacího řízení s doručením přihlášky ke studiu vysoké škole nebo její součásti uskutečňující příslušný studijní program, zatímco podle § 51 odst. 1 téhož zákona vznikalo uchazeči sdělením rozhodnutí o přijetí ke studiu právo na zápis, který se uskutečňoval ve lhůtě stanovené vysokou školou nebo její součástí. Žalobkyni je třeba přisvědčit v obecné rovině, že řízení, které lze zahájit pouze na žádost, nemůže správní orgán platně zahájit z vlastní moci; zahájení takového řízení bez jakéhokoli návrhu představuje nedostatek pravomoci, který může vést k nicotnosti v něm vydaného rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2007, č. j. 4As 80/2006-85, a ze dne 2. 7. 2020, č. j. 1As 150/2020-107). Taková situace však v projednávané věci zjištěna nebyla. Rozhodné bylo, zda žalobkyně přihlášku v době přijímacího řízení podala, a tím řízení iniciovala, nikoli zda byl následně do spisu vedeného v tomto civilním řízení založen přímo formulář přihlášky nebo jeho elektronický obraz. Podání přihlášky mohlo být zjištěno i z jiných důkazů, přičemž soudu podle § 120 odst. 1 o. s. ř. přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede. Ve vyrozumění o splnění podmínek přijímacího řízení a přijetí ke studiu ze dne 22. 10. 2021 (dále též jen „vyrozumění“) je výslovně uvedeno, že žalobkyně zasláním přihlášky a splněním podmínek přijímacího řízení projevila vůli studovat (viz bod II.). S tím koresponduje i založení jejího profilu ve studijním informačním systému, zaplacení částky 20 000 Kč již dne 24. 8. 2021 i její navazující aktivní jednání směřující k dokončení zápisu. Tyto skutečnosti ve vzájemné souvislosti poskytují dostatečný podklad pro závěr, že žalobkyně přihlášku podala a že přijímací řízení nebylo bez žádosti zahájeno z moci úřední. Provedení důkazu samotným formulářem přihlášky proto nebylo pro rozhodnutí potřebné, neboť by směřovalo k prokázání skutečnosti již dostatečně zjištěné jinými důkazy. Předmětem tohoto řízení ostatně není přezkum zákonnosti přijímacího řízení, ani kontrola úplnosti dokumentace vedené žalovanou, nýbrž soukromoprávní nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Případné dílčí vady obsahu, formy nebo evidence přihlášky by se proto mohly projevit nanejvýš v zákonnosti přijímacího řízení; z provedených důkazů však neplyne, že by řízení bylo zahájeno bez jakéhokoli návrhu, ani že by rozhodnutí o přijetí z tohoto důvodu trpělo vadou dosahující intenzity nicotnosti. Tomu odpovídá i následné jednání žalobkyně, která se s obsahem rozhodnutí o přijetí prokazatelně seznámila a bezprostředně podle něj postupovala. Žalobkyně z nepředložení formuláře přihlášky rovněž dovozovala, že nebylo prokázáno splnění podmínky předchozího souhlasu s elektronickým doručením rozhodnutí podle § 69a odst. 1 zákona o vysokých školách v rozhodném znění. Ani případný nedostatek takového souhlasu by však nezpůsoboval nicotnost nebo neexistenci rozhodnutí o přijetí, nýbrž by mohl představovat vadu způsobu jeho doručení. V projednávané věci bylo prokázáno, že se vyrozumění dostalo přímo do dispozice žalobkyně, žalobkyně se seznámila s jeho úplným obsahem a bezprostředně podle něj postupovala při dokončení zápisu. Materiální funkce doručení tak byla naplněna. Nedodržení předepsaného způsobu doručení samo o sobě nečiní doručení neúčinným, jestliže adresát písemnost skutečně převzal a mohl se seznámit s jejím obsahem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6As 45/2017-34).24. Skutečnost, že žalovaná nazvala akt ze dne 22. 10. 2021 jako vyrozumění, nevylučuje, aby podle svého obsahu byl rozhodnutím. Správní akt se posuzuje materiálně podle svého obsahu a může být rozhodnutím i tehdy, není-li tak formálně označen (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7As 100/2014-52). Předmětný akt individualizoval žalobkyni, označil konkrétní bakalářský studijní program a formu studia, výslovně sdělil přijetí žalobkyně, stanovil postup zápisu a obsahoval poučení o opravném prostředku. Materiálně proto šlo o rozhodnutí o přijetí podle § 50 zákona o vysokých školách v rozhodném znění. Případné nedostatky odůvodnění či dalších formálních náležitostí by mohly být důvodem jeho nezákonnosti, nikoli však vést k závěru, že žádné rozhodnutí o přijetí neexistovalo. Ke shodnému závěru ve skutkově blízké věci dospěl Městský soud v , adresa, v rozsudku ze dne 29. 4. 2026, č. j. , spisová značka, .25. Ustanovení § 51 odst. 2, ve spojení s § 61 odst. 1 zákona o vysokých školách, v rozhodném znění, nevyžadovaly osobní fyzickou účast uchazeče při zápisu, ani nestanovily jeho konkrétní technickou formu. Obrat, že se zápis koná na vysoké škole, vymezuje instituci, u níž se uskutečňuje, a nevylučuje jeho provedení prostřednictvím jejího informačního systému. Žalobkyně dne 23. 10. 2021 ve lhůtě a způsobem stanoveným ve vyrozumění, jež je rozhodnutím o přijetí (viz výše), nahrála podepsané smluvní prohlášení a prohlášení o platbách a následně průkazovou fotografii. Šlo o její aktivní a jednoznačné jednání směřující k zápisu, stejně jako pozdější nahrání průkazové fotografie; žalovaná ji poté jako studentku zapsala a vedla. Zápis proto skutečně proběhl a žalobkyně se stala studentkou. Nahrání smluvního prohlášení nebylo samo právním titulem vzniku statusu studentky a nenahrazovalo rozhodnutí o přijetí. Představovalo však aktivní jednání žalobkyně, jímž podle předem stanoveného postupu projevila vůli uskutečnit zápis; žalovaná na tento úkon navázala tím, že žalobkyni zapsala a dále ji vedla jako studentku. Veřejnoprávní status žalobkyně tedy vznikl podle § 61 odst. 1 zákona o vysokých školách, nikoli samotným uzavřením smlouvy. Totéž jednání mohlo současně představovat přijetí soukromoprávních podmínek placeného studia. Ani případná veřejnoprávní vada spočívající v propojení podpisu smlouvy se zápisem by sama o sobě nezpůsobovala neplatnost jasného ujednání o úplatě za skutečně zahájené studium. Námitkám žalobkyně týkajícím se rozhodnutí o přijetí, zápisu a statusu studenta proto odvolací soud nepřisvědčil.26. Podle § 1724 odst. 1 o. z. smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.27. Podle § 1746 odst. 2 o. z. strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.28. Zákon o vysokých školách nezakazoval soukromé vysoké škole uzavřít se studentem soukromoprávní smlouvu upravující úplatu a další majetková práva a povinnosti. V prohlášení, které žalobkyně nahrála do informačního systému, přijala povinnost hradit základní roční školné ve zvolené cenové úrovni a žalovaná ji následně vedla jako studentku a poskytovala jí přístup k informačnímu systému, výuce a zkouškám. Mezi účastnicemi tak vznikla nepojmenovaná smlouva o studiu podle § 1746 odst. 2 o. z. Veřejnoprávní status studentky přitom nevznikl touto smlouvou, nýbrž zápisem, jak bylo vysvětleno shora, předmětná smlouva platně upravila majetkovou stránku již vznikajícího studijního vztahu. Skutečnost, že žalovaná spojila dokončení zápisu s přijetím podmínek placeného studia, sama o sobě neznamená nedostatek svobodné vůle žalobkyně v soukromoprávním smyslu. Žalobkyně předem znala výši základního školného, nebyla povinna studium u žalované zahájit a po seznámení s podmínkami učinila úkony směřující k zápisu a následně studijní možnosti skutečně využívala.29. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.30. Podle § 420 odst. 2 o. z. pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.31. Podle § 1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen ‚spotřebitelské smlouvy‘) a na závazky z nich vzniklé.32. Žalobkyně uzavírala smlouvu jako fyzická osoba mimo rámec podnikání či povolání, žalovaná jako právnická osoba poskytující vysokoškolské vzdělávání za úplatu v rámci své profesionální a ekonomické činnosti. Smlouva proto byla spotřebitelskou smlouvou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31Cdo 1737/2025). Základní podmínky smlouvy předem připravila žalovaná, takže šlo současně o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu § 1798 o. z. Z toho však bez dalšího neplyne neplatnost této smlouvy. K otázce platnosti smlouvy je třeba posoudit konkrétní sporná ujednání. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení nejsou doplatky do vyšší cenové úrovně, administrativní sankce, smluvní pokuty, poplatky za upomínky, ani školné požadované za období po ukončení studia. Předmětem je výlučně vrácení tří již zaplacených částek základního ročního školného po 30 000 Kč. Spotřebitelský přezkum je proto třeba zaměřit právě na ujednání o základním ročním školném a na okolnosti, za nichž bylo za jednotlivé roky hrazeno.33. Podle § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.34. Výluka přezkumu ujednání o předmětu plnění nebo ceně předpokládá jeho skutečnou jasnost a srozumitelnost a nevylučuje přezkum transparentnosti, ani jiných smluvních důsledků, které nejsou samotnou přiměřeností ceny za poskytnuté plnění. Ujednání smlouvy o studiu je nutné podrobit skutečné obsahové kontrole z hlediska ochrany spotřebitele, nikoli je hodnotit pouze podle dobrých mravů nebo zákona o vysokých školách (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 33Cdo 601/2025). Ujednání o základním školném těmto požadavkům vyhovuje. Částka 30 000 Kč za akademický rok byla žalobkyni sdělena přímo v rozhodnutí o přijetí a následně potvrzena ve smluvním prohlášení a prohlášení o platbách; současně byly určeny termíny a způsob úhrady. Nešlo o skrytou platbu, ani o částku zjistitelnou až z obtížně dostupného dokumentu. Žalobkyně podle tohoto nastavení plnila opakovaně. Základní roční školné představovalo přímou cenu za to, že žalovaná po dobu příslušného akademického roku žalobkyni vedla jako studentku a zajišťovala jí studijní program, informační systém, výuku, zkoušky, studijní evidenci a další podmínky potřebné ke studiu. Nešlo o sankci za nesplnění studijních povinností, ani o platbu za dobu po zániku vztahu. Smluvní dokumenty přitom srozumitelně vymezovaly nejen částku základního školného, ale také skutečnost, že jde o úplatu za každý akademický rok trvání studia. Povinnost k jeho úhradě nebyla formulována jako cena za jednotlivě absolvované přednášky nebo zkoušky, nýbrž jako úplata za průběžné zajišťování možnosti studovat po dobu, po kterou žalobkyně zůstávala zapsanou studentkou. Ujednání bylo čitelné a pro osobu průměrného rozumu srozumitelné ve smyslu § 1800 odst. 1 o. z. Současně nebylo pro žalobkyni zvláště nevýhodné bez rozumného důvodu ve smyslu § 1800 odst. 2 o. z. Žalobkyně navíc mohla studia kdykoli zanechat písemným prohlášením podle § 56 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o vysokých školách, avšak neučinila tak.35. Žalovaná měla v rozhodném období registrovaný statut a studijní a zkušební řád. Statut zakotvoval úplatnost studia a stanovil mechanismus, podle něhož se konkrétní výše a splatnost školného vymezovaly v navazujících dokumentech, přičemž základní školné ve výši 30 000 Kč ročně bylo výslovně sjednáno také ve smluvních dokumentech vztahujících se přímo k žalobkyni. Ne každý interní či organizační akt soukromé vysoké školy je přitom vnitřním předpisem podléhajícím registraci , právnická osoba, ; konkrétně nařízení rektora žalované č. , číslo, takovým předpisem nebylo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 33Cdo 601/2025, v němž Nejvyšší soud vycházel ze zákona o vysokých školách, ve znění rozhodném pro smlouvu uzavřenou v říjnu 2019; ustanovení § 17, § 36, § 41 a § 59 tohoto zákona, na nichž závěr o registrační povinnosti spočíval, však byla v říjnu 2021 obsahově shodná, jak bylo vysvětleno shora). Ani případný veřejnoprávní nedostatek ve způsobu konkretizace studijního poplatku by však bez dalšího nezpůsobil neplatnost jasného a individuálně přijatého smluvního ujednání o základním školném. Účelem požadavku podle § 59 zákona o vysokých školách je zajistit zejména předvídatelnost a kontrolovatelnost plateb spojených se studiem; žalobkyně přitom v tomto směru informačně zkrácena nebyla, neboť výši i splatnost základního školného znala již před dokončením zápisu a výslovně je přijala. Smysl a účel uvedeného ustanovení proto nevyžadují neplatnost smluvního ujednání podle § 580 odst. 1 o. z. K jinému závěru nevede ani skutečnost, že , právnická osoba, v listopadu 2023 vyzvalo žalovanou k odstranění nedostatků ve zveřejňování vnitřních předpisů nebo ve vzorech rozhodnutí, neboť takový následný dozorový úkon sám o sobě neruší individuální rozhodnutí o přijetí, provedený zápis ani uzavřenou soukromoprávní smlouvu. Povinnost hradit sjednané roční školné se zároveň odvíjela od trvání studijního vztahu a od toho, že žalovaná žalobkyni po tuto dobu zajišťovala možnost studovat, nikoli od intenzity, s jakou žalobkyně nabízené studijní možnosti skutečně využívala. Podle § 61 odst. 2 zákona o vysokých školách přestávala být osoba studentem až ukončením studia některým ze způsobů upravených v § 55 a § 56 tohoto zákona nebo přerušením studia podle § 54; samotná neúčast na výuce, nekonání zkoušek ani nižší studijní aktivita proto status studentky automaticky neukončovaly. Studium mohlo být ukončeno mimo jiné jeho zanecháním ze strany žalobkyně nebo nesplněním požadavků vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, nebylo však prokázáno, že by vnitřní předpisy ukládaly žalované ukončit studium již při první neúčasti žalobkyně na výuce nebo při jejím prvním studijním neúspěchu. Žalobkyně byla jako studentka vedena až do ukončení studia, o němž byla vyrozuměna dne 29. 8. 2024, a sama studia před tímto okamžikem nezanechala. Skutečnost, že podle docházkových záznamů aktivně navštěvovala výuku zejména od května 2022 do července 2023, proto sama o sobě neznamená, že jí žalovaná v ostatním období neposkytovala sjednané plnění. Jeho předmětem nebyla garance docházky žalobkyně, jejího úspěchu u zkoušek nebo získání akademického titulu, nýbrž vytváření a udržování podmínek, za nichž mohla po dobu trvání studia využívat informační systém, účastnit se výuky a skládat zkoušky. Nebylo přitom zjištěno, že by jí žalovaná některou z těchto možností odepřela. Nelze tedy uzavřít, že právní důvod jednotlivých ročních plateb školného odpadl pouze proto, že žalobkyně po část doby trvání studijního vztahu nabízené možnosti fakticky nevyužívala.36. Nyní projednávaná věc se liší od případů, v nichž uchazeč neučinil vlastní aktivní úkon zápisu, studentem se nestal, případně byl školou evidován navzdory předem projevené vůli ke studiu nenastoupit, a žádné vzdělávací plnění nečerpal. V takových případech byl požadavek na úhradu celého školného posouzen jako založený na zvláště nevýhodném nebo zneužívajícím ujednání (rozsudek Městského soudu v , adresa, ze dne 14. 3. 2025, č. j. , spisová značka, ; rozsudek Krajského soudu v , adresa, - pobočky v , adresa, , Anonymizováno, ze dne 15. 7. 2026, č. j. , spisová značka, ). V nyní projednávané věci naproti tomu žalobkyně aktivně dokončila postup zápisu, stala se studentkou, studium skutečně zahájila, účastnila se výuky a zkoušek a po tři akademické roky studia nezanechala.37. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).38. V projednávané věci právní důvod sporných plateb existoval. Žalobkyně byla přijata, zapsala se do studia a uzavřela se žalovanou platnou spotřebitelskou smlouvu o studiu. Ujednání o základním ročním školném 30 000 Kč bylo platné, jasné a srozumitelné. Žalobkyně zůstala studentkou po tři akademické roky a sporných 90 000 Kč odpovídalo třem ročním platbám po 30 000 Kč. Platba 20 000 Kč uskutečněná dne 24. 8. 2021 před vydáním rozhodnutí o přijetí byla zálohovým plněním na zamýšlené placené studium; následným přijetím, zápisem a uzavřením smlouvy se očekávaný právní důvod uskutečnil a žalobkyně zaplatila žalované dalších 10 000 Kč na školné za první akademický rok. Částka 30 000 Kč uhrazená otcem žalobkyně byla podle skutkových zjištění zaplacena za žalobkyni na její existující studijní závazek a tento dluh v odpovídajícím rozsahu splnila (srov. § 1936 odst. 1 o. z.). Ani v souvislosti s touto platbou proto žalované bezdůvodné obohacení nevzniklo. Vzhledem k tomuto závěru nebylo potřebné posuzovat námitku promlčení týkající se prvních plateb ani alternativní námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně ve vztahu k částce uhrazené jejím otcem, neboť i nepromlčený nárok aktivně legitimované osoby by musel být zamítnut, protože žalovaná nepřijala sporné částky bez právního důvodu.39. Správný je rovněž výrok III. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve vztahu k částce 90 000 Kč měla žalovaná ve věci plný úspěch, a náleží jí proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů potřebných k účelnému bránění práva. V rozsahu částky 2 000 Kč bylo řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby žalobkyní, aniž bylo zjištěno, že k tomuto zpětvzetí došlo pro chování žalované. Zastavení řízení v této části proto procesně zavinila žalobkyně ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Odvolací soud přezkoumal rovněž výši přiznané náhrady a její výpočet shledal správným.40. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. ve výroku II. a III. jako věcně správný potvrdil.41. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná a náleží jí náhrada účelně vynaložených nákladů. Tarifní hodnota činí podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, 90 000 Kč a sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu 4 700 Kč. Náklady sestávají z odměny za tři úkony právní služby v plné výši, a to za vyjádření k odvolání podle § 11 odst. 1 písm. k), vyjádření k doplnění odvolání podle § 11 odst. 1 písm. d) a účast při jednání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, celkem 14 100 Kč, a z odměny v poloviční výši 2 350 Kč za účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku, podle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu. Dále žalované náleží čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 1 800 Kč. Náklady odvolacího řízení tedy činí 18 250 Kč. Jelikož zástupce žalované je plátcem DPH, náleží žalované také náhrada této daně ve výši 21 %, tedy 3 832,50 Kč. Celková náhrada nákladů odvolacího řízení proto činí 22 082,50 Kč.