Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit bytovou jednotku č. , číslo, umístěnou v , číslo, . NP domu na adrese , adresa, , o celkové podlahové ploše 75,5 m2, zapsané na LV č. , číslo, , na pozemku parc. č. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 881 m2, jehož součástí je budova č.p. , číslo, , , číslo, a , číslo, , bytový dům, to vše zapsané na LV č. , číslo, , v k.ú. , adresa, , obec , adresa, , vedeného u Katastrálního úřadu pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, (dále také „předmětný byt“) a sklepní kóji v , číslo, . podzemním podlaží budovy č.p. , číslo, a část nebytového prostoru o výměře 10,5 m2 v , číslo, . podzemním podlaží budovy č.p. , číslo, vyhrazeného k užívání žalobkyni a vyklizený předmětný byt, sklepní kóji a část nebytového prostoru v budově č.p. , číslo, (dále také „předmětné nemovitosti“) odevzdat žalobkyni do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a žalobkyni přiznal vůči žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 38 275 Kč (výrok II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném vyklizení předmětných nemovitostí z titulu jejího vlastnického práva, resp. nájemního práva a neoprávnného zásahu do něj ze strany žalovaného.3. Žalobkyně k odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný je jejím bývalým partnerem, z tohoto důvodu bydlel v předmětném bytě a užíval sklep a nebytový prostor. Partnerský vztah účastníků skončil 15. 2. 2025, kdy žalobkyně žalovaného vyzvala k vyklizení předmětných nemovitostí, avšak bezúspěšně. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá vyklizení předmětných nemovitostí a jejich předání žalobkyni.4. Žalovaný se v řízení bránil tím, že zápis v katastru nemovitostí k předmětnému bytu neodpovídá skutečnosti, neboť se žalobkyní žili jako partner a partnerka, tedy ve vztahu obdobném manželskému, sdružovali tak peněžní prostředky a z těchto předmětný byt společně nabyli, byť je formálně vlastnicky zapsán pouze na žalobkyni. K tomu došlo s ohledem na vztahy s tehdejší manželkou žalovaného, která se od něj snažila dostat co nejvíce peněžních prostředků prostřednictvím výživného na děti, žalovaný měl tedy zájem, aby byl na jeho straně deklarován majetek co nejnižší hodnoty. Žalovaný dále uváděl, že značnou část ceny bytu i jeho vybavení hradil on. Z tohoto tvrzení dovozoval, že je podílovým spoluvlastníkem předmětného bytu. Ve vztahu ke sklepu a části nebytového prostoru žalovaný netvrdil, z jakého právního důvodu by měl mít právo užívání.5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně a žalovaný jsou bývalí druh a družka, jejich vztah skončil. Žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětného bytu, kterou do vlastnictví nabyla na základě smlouvy o převodu vlastnictví jednotky ze dne 20. 3. 2019. S touto jednotkou je spojeno právo užívat sklepní kóji. Žalobkyně žalovaného k vyklizení předmětných nemovitostí vyzvala a poskytla mu k jejich vyklizení lhůtu do 30. 4. 2025. Rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 4. 2. 2026, č. j. , spisová značka, byla zamítnuta žaloba podaná žalovaným (v pozici žalobce) na určení, že žalobkyně a žalovaný jsou spoluvlastníky předmětného bytu. Rozsudek byl odvolacím soudem dne 14. 5. 2026 potvrzen a je pravomocný.6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle § 1040 a § 1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“). Shrnul, že v řízení nebylo sporné, že partnerský vztah účastníků skončil a předmětné nemovitosti užívá výlučně žalovaný. Sporné též nebylo, že je v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětného bytu zapsána žalobkyně. Žalovaný sice tvrdil, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti a účastníci jsou ve skutečnosti podílovými spoluvlastníky bytu, toto však ani na výzvu soudu dle § 118a o. s. ř. učiněnou na jednání soudu dne 9. 11. 2025 nedotvrdil a neprokázal. Uváděl pouze, že byli se žalobkyní ve vztahu obdobném vztahu manželskému, společně shromažďovali finanční prostředky, za které byt koupili, měl za to, že je na místě analogicky aplikovat ustanovení o společném jmění manželů. Tutéž argumentaci uváděl žalovaný v řízení vedeném Obvodním osudem pro , adresa, ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, , ve kterém se domáhal určení, že je spoluvlastníkem předmětného bytu, žaloba byla (nyní již pravomocně) zamítnuta pro neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení přes výzvu dle § 118a o. s. ř. Soud prvního stupně v projednávané věci tedy uzavřel, že žalovaný není spoluvlastníkem předmětného bytu a nejpozději od 24. 3. 2025, kdy mu byla doručena výzva k vyklizení, jej užívá bez právního důvodu. Ke sklepní kóji i skladovacímu prostoru nacházejícím se v , číslo, . podzemním podlaží má též výlučné užívací právo žalobkyně, toto žalovaný nijak nesporoval, v žádném ze svých podání se k těmto prostorám nijak nevyjádřil, netvrdil žádné právo je užívat, jeho vyjádření se týkala pouze předmětného bytu. Z těchto důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí vyhověl.7. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), když neshledal podmínky pro její prodloužení.8. Soud prvního stupně zamítl pro nadbytečnost další důkazní návrhy účastníků, neboť je shledal irelevantními pro rozhodnutí ve věci.9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšné žalobkyni přiznal jejich náhradu ve výši 38 275 Kč.10. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítl, že postupem soudu prvního stupně byla poškozena jeho práva, zjm. právo na spravedlivý proces. Toto právo bylo porušeno konáním jednání dne 3. 6. 2026 bez účasti žalovaného i jeho právního zástupce, který dne 23. 5. 2026 požádal o odročení jednání z důvodu kolize s nařízeným veřejným zasedáním u Vrchního soudu v , adresa, . Na tuto žádost o odročení jednání, předloženou jedenáct dní před nařízeným jednáním, soud prvého stupně nereagoval, nesdělil, že této žádosti vyhověno nebude, případně nevyzval právního zástupce k doložení dalších údajů a fakticky tak žalovaného vyloučil ze závěrečného přednesu. Žalovaný dále zopakoval všechna tvrzení a obranné námitky z řízení před soudem prvního stupně, především že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného bytu pouze formálně, neboť žalovaný s ní byl dohodnut tak, že v budoucnu bude vlastnictví předmětného bytu zapsáno tak, jak byl ve skutečnosti nabyt, tedy do podílového spoluvlastnictví. Žalovaný má navíc za to, že existují důvody zvláštního zřetele hodné, aby žalobkyni nebylo přiznáno právo na jeho vyklizení, mimo jiné proto, že proti žalobkyni má (a uplatnil) právo na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu svých investic do předmětného bytu. Žalovaný taktéž v odvolání navrhl v případě svého neúspěchu poskytnutí dostatečné lhůty pro vyklizení předmětného bytu. V dané lokalitě (na kterou je vázán svou živností) se mu nadále nedaří sehnat vhodný byt, navíc mu vyklizení ztěžuje jeho aktuální zdravotní stav a avizovaná plánovaná operace.11. Žalovaná navrhla napadený rozsudek potvrdit jako věcně správný.12. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.13. Odvolací soud při jednání doplnil dle § 213 odst. 4 o. s. ř. dokazování, a to smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 30. 3. 2020 uzavřenou mezi žalobkyní jako nájemkyní a Společenstvím vlastníků , adresa, , číslo, , , číslo, , , číslo, , , adresa, jako vlastníkem, ze které vyplývá, že žalobkyně je nájemcem části nebytového prostoru (společné části nemovité věci v čp. , číslo, o rozloze 10,5 m2) za účelem skladování vlastních věcí, přičemž bylo stanoveno, že nebytový prostor bude užívat nájemce výhradně sám a nebude nájemcem dál pronajímán. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou (čl. I., II., III., IV. smlouvy). Dle tvrzení žalobkyně u odvolacího jednání tento nájemní vztah nadále trvá.14. Žalovaný dále v odvolacím řízení předložil lékařskou zprávu ze dne 10. 8. 2026, vydanou , právnická osoba, , neurochirurgickým oddělením. Z této zprávy odvolací soud zjistil, že žalovaný trpí dekompresí v kubitálním kanálku i karpálním tunelu vlevo v levé ruce a je indikován k plánované operaci.15. Dle § 1040 odst. 1 o. z., kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.16. Dle § 2211 o. z., ohrozí-li třetí osoba nájemce v jeho nájemním právu nebo způsobí-li nájemci porušením nájemního práva újmu, může se ochrany domáhat nájemce sám.17. Zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci), který, ač řádně a zavčas (§ 115 odst. 2 o. s. ř) o jednání obecného soudu (jiného orgánu veřejné moci) uvědomen, toto jednání zmeškal, a to pro příčiny tkvící v jeho nedostatečné procesní obezřetnosti nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení zastoupením podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá (nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97).18. Zadržuje-li třetí subjekt nikoliv po právu pronajatou věc, může nájemce svá práva uplatnit u soudu reivindikační žalobou na vyklizení věci nemovité. Za trvání nájemního vztahu je k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Uvedený závěr lze vztáhnout i na nájem nemovitosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11 .2006, sp. zn. 26 Cdo 972/2006).19. Žalobou na vydání věci (reivindikační žalobou) uplatňuje vlastník ochranu svého vlastnického práva tak, že požaduje vydání věci, kterou mu žalovaný neoprávněně zadržuje. Jedná se o věcněprávní nárok vlastníka nezávislý na subjektivních elementech, tedy např. na zavinění rušitele nebo jeho deliktní způsobilosti. Rozhodnutí o reivindikační žalobě však pravomocně neurčuje vlastnické právo žalobce; vlastnické právo žalobce se v řízení o žalobě na vydání věci posuzuje toliko jako předběžná otázka. Nárok na vydání věci jako komponenta vlastnického práva se nepromlčuje (srovnej Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1040 o. z.).20. Předběžnou (prejudiciální) otázkou je taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení. Probíhá-li následné řízení se stejnými účastníky (případně osobami, na něž byla zákonem závaznost rozšířena), platí, že předchozí rozhodnutí soudu o věci (tedy výrok tohoto rozhodnutí) je pro vyřešení předběžné otázky v následném řízení závazné (§ 159a o. s. ř.); v tomto rozsahu je závazné i pro soud (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3535/2021). Soudu, jehož rozhodnutí závisí na vyřešení předběžné otázky, je proto dáno na zvážení, zda si tuto otázku posoudí sám, nebo své řízení přeruší a vyčká rozhodnutí příslušného orgánu (srovnej Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 135 o. s. ř.).21. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkový závěr. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i přiléhavě právně posoudil. Odvolací soud se s tímto právním posouzením ztotožňuje, na odůvodnění rozsudku proto pro stručnost odkazuje a pouze k věci dodává následující.22. Odvolací soud se předně neztotožňuje s odvolací námitkou žalovaného, že bylo postupem soudu prvního stupně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces tím, že bylo jednáno dne 3. 6. 2026 v nepřítomnosti žalovaného i jeho právního zástupce. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce požádal o odročení jednání dne 3. 6. 2026 z důvodu kolize zástupce žalovaného s jednáním u Vrchního soudu v , adresa, v trestní věci. Z obsahu vyrozumění není zřejmé, komu je adresováno, je datováno dne 12. 5. 2026 (viz vyrozumění obhájce na č. l. 274), zatímco předvolání k jednání v předmětné věci na den 3. 6. 2026 bylo zástupci žalovaného doručeno již dne 27. 3. 2026 (viz dodejka na č. l. 270). Je tak zřejmé, že o konání jednání v předmětné věci byl zástupce žalovaného vyrozuměn o dva měsíce dříve, než bylo doručováno vyrozumění o veřejném zasedání v kolidujícím veřejném zasedání u Vrchního soudu v , adresa, . Soud prvního stupně tak postupoval správně, pokud vyhodnotil žádost o odročení jako nedůvodnou a jednal v nepřítomnosti žalovaného a jeho zástupce dle § 101 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný byl řádně vyrozuměn o termínu jednání a jeho žádost o odročení nebyla způsobilá založit povinnost soudu jednání odročit. Soud prvního stupně pak ani nepochybil, pokud zástupce žalovaného (advokáta) ani žalovaného o nevyhovění návrhu na odročení jednání neinformoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1962/2003 a rovněž již výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/97 ze dne 12. 6. 1997). K porušení práva žalovaného na spravedlivý proces dle výše citované judikatury v projednávaném případě nedošlo a postup soudu prvního stupně nepředstavuje vadu řízení, tím méně pak vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.23. Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně rovněž v závěru o tom, že žalovaný přes poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. při jednání dne 19. 11. 2025 neprokázal, že je spoluvlastníkem předmětného bytu. Otázka, zda je žalovaný spoluvlastníkem předmětného bytu, byla již navíc pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, , sp. zn. , spisová značka, . Soud prvního stupně v řízení o určení (spolu)vlastnictví na podkladě žaloby žalovaného (v řízení sp. zn. , spisová značka, v pozici žalobce) konstatoval, že žalovaný byl při jednání dne 8. 12. 2025 konkrétně poučen § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., jaká tvrzení má doplnit, zejména ohledně údajného sdružování peněžních prostředků, zdrojů úhrady kupní ceny, splácení úvěru, půjčky od matky žalobkyně, rekonstrukce předmětného bytu a existence, obsahu, formy a doby uzavření údajné dohody o nabytí vlastnictví či spoluvlastnictví k předmětnému bytu. Žalovaný však ani přes toto poučení nepředložil konkrétní skutková tvrzení, která by mohla vést k závěru o vzniku jeho spoluvlastnického práva. Odvolací soud v řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, závěry soudu prvního stupně potvrdil a v odůvodnění svého rozhodnutí navíc uvedl, že ani tvrzený podíl žalovaného na financování předmětného bytu žalobkyně by sám o sobě nemohl založit spoluvlastnické právo k předmětnému bytu. Odvolací soud rovněž označil za nepřípadnou argumentaci žalovaného analogií se společným jměním manželů, neboť společné jmění manželů je institutem manželského majetkového práva a účastníci manželství neuzavřeli. Odvolací soud dále považoval za podstatné, že předmětný byt byl původně ve vlastnictví bytového družstva a žalobkyně se na základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 31. 10. 2013 stala členkou příslušného bytového družstva a nájemnicí předmětného bytu. Dle § 1188 o. z. tak mohl být předmětný byt následně převeden pouze do jejího vlastnictví coby členky družstva a již tato skutečnost vylučuje, aby se žalovaný mohl stát jeho spoluvlastníkem. V souladu s § 135 o. s. ř. soud prvního stupně v projednávané věci z tohoto rozsudku vycházel a tomuto postupu nelze ničeho vytknout. Je tak správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný není spoluvlastníkem předmětného bytu, přičemž jiné užívací právo k předmětnému bytu netvrdil, natož prokázal. Žalovaný proto od 24. 3. 2025, kdy mu byla doručena výzva k vyklizení, předmětný byt užívá bez právního důvodu. Argumentace žalovaného o údajném „formálním“ zápisu vlastnictví žalobkyně v katastru nemovitostí je proto nejen nedoložená, ale především pravomocně vypořádaná.24. Správný je i závěr soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného vyklidit sklepní koji, jejíž právo užívání je spojeno s vlastnictvím předmětného bytu, jakož i povinnost vyklidit skladovací prostor nacházející se v , číslo, . podzemním podlaží. K tomuto prostoru má dle nájemní smlouvy výlučné užívací (nájemní) právo žalobkyně, přičemž tuto skutečnost žalovaný nijak nesporoval. Žalovaný se ve vztahu k těmto prostorám ke své (případné) oprávněnosti užívání v řízení nevyjádřil, neuváděl žádná tvrzení na obranu svého (případného) práva předmětné nebytové prostory užívat. Žalobkyně jako nájemkyně je po dobu trvání nájmu nositelem práva prostor užívat a mít jej ve své dispozici. Z tohoto práva jí rovněž plyne aktivní věcná legitimace domáhat se vůči třetí osobě (žalovanému) vyklizení prostoru, zasahuje-li tato osoba bez právního důvodu do výkonu jejího nájemního práva.25. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalovaného, že by měla být žaloba zamítnuta pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, spočívajících zejména v uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení proti žalobkyni. Pakliže žalovaný tvrdí, že do předmětného bytu investoval (značnou) část svých peněžních prostředků, může se za splnění zákonných podmínek domáhat vydání bezdůvodného obohacení (žalovaný ostatně takové právo již dle svého tvrzení vůči žalobkyni v soudním řízení uplatnil). Z takové skutečnosti však nelze dovozovat právo užívat předmětné nemovitosti bez souhlasu jejich vlastníka a založit tak užívací titul žalovaného k předmětnému bytu.26. Odvolací soud se ztotožňuje i s procesním postupem soudu prvního stupně, který zamítl veškeré další návrhy účastníků na doplnění dokazování, neboť vzhledem k závěru, že žalovaný předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu, další dokazování (zejména návrhy žalovaného vztahující se k investicím do předmětného bytu) bylo nedůvodné, neboť žalovaným navržené důkazy byly nezpůsobilé prokázat jeho tvrzení o spoluvlastnictví předmětného bytu či o jiném právním důvodu užívání předmětného bytu. Rovněž důkazní návrhy žalovaného uvedené v odvolání se týkají převážně údajných investic do bytu, jeho rekonstrukce, opatrovnických a exekučních řízení vedených se třetími osobami nebo údajných plateb mezi účastníky. Tyto skutečnosti jednak nejsou způsobilé založit právo žalovaného nadále užívat byt ve výlučném vlastnictví žalobkyně, jednak byly uplatněny v rozporu s § 205a o. s. ř.27. Odvolací soud neshledal ani důvod pro poskytnutí delší lhůty k plnění, jak žalovaný navrhoval, v trvání nejméně devíti měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaný k odůvodnění delší lhůty k plnění poukazoval na skutečnost, že v předmětných nemovitostech má zázemí pro své podnikání, a dále na avizovanou plánovanou operaci levé ruky. Odvolací soud v těchto skutečnostech neshledal důvod k prodloužení lhůty k vyklizení. Je třeba v této souvislosti vzít v úvahu, že řízení trvá již od 19. 6. 2025, žalovaný tak měl dostatečný časový prostor pro nalezení jiného vhodného bydlení. Tvrzení o existenci zázemí pro podnikání žalovaný nikterak neprokázal, z výpisu z živnostenského rejstříku naopak plyne, že žalovaný má sídlo i provozovny pro své podnikání evidovány mimo předmětné nemovitosti. Užívání bytu jako zázemí pro podnikání bez souhlasu vlastníka navíc nezakládá právo žalovaného v bytě setrvat. Ani plánovaná operace levé ruky nezakládá důvod pro prodloužení lhůty k vyklizení předmětných nemovitostí. Byť odvolací soud nezpochybňuje, že žalovaný se výhledově bude muset dle závěrů lékařské zprávy podrobit operaci levé ruky zjm pro syndrom karpálního tunelu, je však nutno vzít v úvahu, že se nejedná o operaci závažnou, indikovanou pro život ohrožující stav, který by odůvodňoval poskytnutí delší lhůty k vyklizení předmětných nemovitostí.28. Odvolací soud proto ze všech výše uvedených důvodů napadený rozsudek potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení.29. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, spočívající v odměně advokáta dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění (dále jen „a. t.“)., za 2 úkony právní služby po 2 300 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání soudu dne 12. 8. 2026) a ve 2 náhradách hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a dále v náhradě za 21 % DPH z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů.30. Celková výše náhrady odvolacího řízení tak činí 6 655 Kč.