Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalovanému zaplacení částky 31 210,03 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že smlouvu o úvěru uzavřel žalovaný se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, . Původní věřitel poskytl žalovanému peněžitou částku ve celkové výši 25 000 Kč, žalovaný tuto částku neuhradil a na úkor původního věřitele se bezdůvodně obohatil. Pohledávka byla žalobkyni postoupena. Žalobkyně se domáhala zaplacení jistiny 25 000 Kč a smluvních úroků 6 210,03 Kč.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Z obsahu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 14. 5. 2025 bylo zjištěno, že původní věřitel, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit s příslušenstvím v pravidelných splátkách, zápůjční úroková sazba činila 112 % ročně, roční procentní sazba nákladů byla stanovena ve výši 191,80 %. Doba splatnosti úvěru byla sjednána na 12 měsíců ode dne poskytnutí finančních prostředků.Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že na účet č. , č. účtu, , který žalovaný ve smlouvě označil pro čerpání úvěru, poukázal původní věřitel dne 15. 5. 2025 částku 25 000 Kč.Z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, bylo zjištěno, že žalovaný dlužil jistinu ve výši 25 000 Kč.Pohledávka byla žalobkyni postoupena, což soud zjistil ze smlouvy o postoupení pohledávek a ze seznamu postoupených pohledávek.Z výzvy k zaplacení soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení poskytnuté dlužné částky.Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí věci.O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl na účet, který žalovaný ve smlouvě o úvěru označil, peněžní prostředky v celkové výši 25 000 Kč, aniž s odbornou péči posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Úrok ve výši 112 % ročně byl sjednán v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o úvěru je neplatná, pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena žalobkyni.Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Hmotněprávní posouzení věci vychází zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z také ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný – spotřebitel – jednali o uzavření smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků neposoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet (86, § 87 zákona o spotřebitelském úvěru), smlouva o úvěru je tudíž neplatná.Soud shledal i další důvody neplatnosti úvěrové smlouvy.Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Dle rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Soud uzavřel, že v daném případě byl sjednaný úrok tím stěžejním, co vedlo věřitele k uzavření smlouvy o úvěru, neboť jen těžko si lze představit situaci, že by bez úroku v této výši byla smlouva o úvěru se žalovaným uzavřena. Soud proto považuje smlouvu o úvěru jako celek za neplatnou.Z hlediska dobrých mravů je dle ustálené judikatury úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době jejich sjednání, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů a půjček. Za nepřiměřenou se úroková sazba považuje u tohoto druhu úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru tehdy, pokud přesahuje obvyklou úrokovou míru přibližně trojnásobně, kdy původně sjednaná úroková sazba trojnásobek těchto obvyklých úroků výrazně přesáhla. Podle statistických údajů dostupných na internetu v roce 2025 v bankovním sektoru úroková sazba srovnatelných spotřebitelských úvěrů nepřesáhla 10 % ročně (mimo úvěrů na bydlení). Daná smlouva zněla na zápůjční úrokovou sazbou 112 % ročně, přípustná tolerance byla tedy mnohonásobně překročena.S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 a ustanovení § 588 občanského zákoníku.Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.Přijetím částky 25 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil a bylo jeho povinností bezdůvodné obohacení vydat žalobkyni, které byla pohledávka postoupena dle § 1879 občanského zákoníku. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb.Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl, a to s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy.Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť neúspěch žalobkyně se týkal jen příslušenství pohledávky. Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 249 Kč (sazebník soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a dále při stanovení výše advokátovy odměny soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 14b advokátního tarifu činila v dané věci mimosmluvní odměna za tří úkony právní služby částku 3 x 700 Kč (1 – příprava a převzetí zastoupení, 2 – výzva před podáním žaloby, 3 – sepis žaloby), ke každému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč. Důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud právo na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznal, nevyšly v průběhu řízení najevo (§ 150 občanského soudního řádu). Povinnost platit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu.Lhůty k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.Platební rozkaz nebyl vydán v aplikaci CEPR, soud však neshledal důvody pro doměření soudního poplatku (výrok IV). Platební rozkaz, který byl vydán po převedení do sporného řízení, se žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou, náhradní doručení je přitom vyloučeno. Soud proto platební rozkaz zrušil (výrok V, § 173 občanského soudního řádu).